Článek
Když se novináři ptali dnes pětatřicetileté ženy, co si vybavuje z natáčení Schindlerova seznamu, podotkla, že moc vzpomínek nemá. Není se čemu divit, Dabrowské byly tehdy tři roky. Když ale začala vyprávět, bylo jasné, že jí toho z natáčení oskarového filmu utkvělo víc, než by člověk od tříletého dítěte očekával.
„Mám malý flashback, spojený s dětstvím a únavou z natáčení: nechtěla jsem opakovat scény, kde chodí ulicí mnoho lidí a mezi nimi já, malé děvčátko v červeném kabátku. Už jsem byla unavená opakovat stejné scény pořád dokola. Říkala jsem lidem ze štábu, že už nechci. Museli mě nějak motivovat,“ řekla Dabrowská. A tak se najednou stala majitelkou mnoha tužek, per a sladkostí, aby ji filmaři přesvědčili a mohli dál točit stejné scény.
„Sešlo se mi tolik barevných věciček a sladkostí,“ vzpomínala s úsměvem.
Dabrowská se objevila také na plakátu k filmu.
Při natáčení Schindlerova seznamu jí dělali společnost dva psi, s nimiž také hrála. „Miluju zvířata a ty dva pejsky si pamatuju moc dobře. Chtěla jsem si s nimi hrát i mimo natáčení, ale nebyl čas,“ zalitovala Dabrowská.
Ve filmu si tehdy prosadila, že poleze do postele po svém, tak jak byla zvyklá z domova. Spielbergův scénář ji vedl k tomu, aby pod peřinu nejprve strčila hlavu. Jenže její obava z pavouků jí velela nejprve pod přikrývku nasoukat nohy, pak tělo a nakonec hlavu. Tím posledním, co tedy kamera zachytila, jsou vykulené oči plné strachu schovávající se pod peřinou. Režiséru Stevenu Spielbergovi se její provedení líbilo, a tak ho ve filmu ponechal.
Osud dívky v kabátku mu vyprávěl přeživší Selig Berghut, který viděl, jak podobně staré děvčátko zastřelil nacistický důstojník. V reálu však měla holčička zimník růžový, Spielberg zvolil červený.
Oliwia Dabrowská při návštěvě Muzea přeživších
Jakkoli zřejmě Dabrowská zůstane herečkou jedné velké role, žít se s tím podle ní dá. „Nikdo mě nepoznává, takže s tím není těžké žít. Navíc jsem převzala příjmení manžela, jen na sítích jsem si nechala svoje dívčí jméno,“ uvedla žena, která se poslední roky živí jako marketingová specialistka.
„Ohlasy na mou roli v Schindlerově seznamu jsem nikdy neměla špatné. Občas se ale objevily situace, s nimiž jsem si nevěděla rady. Bylo mi deset let a na besedě o tomto filmu jsem o něm nechtěla mluvit. Když vám jsou tři roky, ničemu v tom filmu nerozumíte. Když je vám deset, lidé si myslí, že jste expert na druhou světovou válku a holokaust. To bylo stresující. Tak to samozřejmě není,“ vysvětlila Dabrowská.
Rok po uvedení Schindlerova seznamu zapsali rodiče Dabrowskou do agentury, která sdružovala dětské herce. Ale neprosadila se. „Měla jsem i speciální baletní lekce, ale mám nohy ze dřeva a tancuju jak obrovský strom,“ řekla žena.
Odznáček demonstruje velikou roli Dabrowské v nízkém věku.
V Brněnci v Muzeu přeživších byla už potřetí. Spolupracuje na jeho vzniku. O tom ostatně svědčila i černobílá šála, kterou při otevření muzea měli kromě Dabrowské nejbližší spolupracovníci rodiny majitelů Löw-Beerů a nejvzácnější hosté.
„Toto není muzeum s artefakty. Artefakty jsou osoby, které přežily, které k návštěvníkům mluví svými příběhy,“ okomentovala Dabrowská.
Kromě dlouhého šálu, do něhož se halila, bylo na jejím outfitu nápadné ještě něco - na černém sáčku měla malý odznáček s kresbičkou dívky v červeném kabátku.
„Přes sociální sítě mě kontaktoval hudebník z Red Hot Chili Peppers, on tyto odznáčky tvoří. Od něj ho mám,“ řekla žena, která už navždy zůstane dívkou v červeném kabátku.
