Článek
Když jsme spolu mluvily před pěti lety, byla jste v Praze poměrně krátce a trochu se vám stýskalo po ostravském angažmá. Cítíte se dnes už jako Pražačka?
Cítím se tu víc doma než tehdy. Už jsem v Praze nějakou dobu, zvykla jsem si na tempo i na prostředí, ale jako Pražačka si nepřipadám. Vždycky budu tak trochu náplava.
Praha je rychlá, pestrobarevná, nekonvenční, možností je tu nespočet. Mám pocit, že tady musím být bystřejší a obezřetnější. Na druhou stranu mě to nutí nezůstat stát na místě a makat. Čím dál víc mě to tady baví.
Změnila vás Praha lidsky?
Doufám, že ne zásadně. Člověk se samozřejmě přirozeně proměňuje, ale snažím se zůstat stejná v tom podstatném. Spíš mám pocit, že víc vím, nebo alespoň tuším, co nechci. Mám potřebu vracet se do ticha a do přírody, abych si uchovala nějakou… Nechci tomu říkat vnitřní rovnováhu…
Abyste si uchovala samu sebe?
Jo. Abych si uchovala Pavlu z Otrokovic, na kterou jsem zvyklá.
V kinech právě běží film Tanec s medvědem. Popsala byste, o čem podle vás je?
Je to film o zásadní volbě. O situaci, kdy člověk nemá moc času na rozhodnutí a zároveň čelí obrovskému tlaku okolí. Hlavní hrdinové, Linda a Marek, zjistí poměrně pozdě, ve dvacátém týdnu těhotenství, že čekají dítě s vývojovou vadou. Mají vymezený čas na to, aby se rozhodli, jestli miminko přivést na svět, nebo těhotenství ukončit.
„Čekáte dítě s vývojovou vadou,“ vyslechl si manželský pár ve filmu Tanec s medvědem.
Je to film o zásadní volbě. O situaci, kdy člověk nemá moc času na rozhodnutí a zároveň čelí obrovskému tlaku okolí. Hlavní hrdinové, Linda a Marek, zjistí poměrně pozdě, ve dvacátém týdnu těhotenství, že čekají dítě s vývojovou vadou. Mají vymezený čas na to, aby se rozhodli, jestli miminko přivést na svět, nebo těhotenství ukončit.
Existuje v takové situaci řešení, které je správné?
No právě… Režisérka filmu Jitka Rudolfová říká, že ať se rozhodnou jakkoli, vždycky to bude nějakým způsobem špatně. To mi připadá velmi silné. Správné rozhodnutí někdy neexistuje. Každý z okolí má pocit, že ví, co by bylo nejlepší, ale ta volba by měla zůstat jen na rodičích. Přijde mi, že tohle téma je pořád trochu opomíjené. Je dobře, že se otvírá.
Kladla jste si otázku, co byste na místě hlavní hrdinky udělala vy?
Kladla. Ale nedošla jsem k odpovědi. Sama děti zatím nemám. Každopádně bych si přála, aby lidé, kteří musí procházet podobnou situací, měli potřebnou podporu, aby měli volné pole rozhodování, ať už bude jejich volba jakákoli. Snad Tanec s medvědem uvidí co nejširší spektrum diváctva a film přispěje aspoň malinkým krůčkem k osvětě.
Připravovala jste se na roli těhotné Lindy fyzicky?
Trochu jsem přibrala. Chtěla jsem, aby moje postava působila co nejvěrohodněji. Nešlo o žádnou velkou proměnu, ale o pocit, že moje tělo opravdu odpovídá situaci. Taky jsem zjistila, že umím dobře nafukovat břicho, takže těhotnou dublérku jsem nakonec nepotřebovala. Ve všech záběrech jsem to já.
Postava Lindy hraje na housle v symfonickém orchestru. Co vy a housle?
To pro mě byla slušná výzva, na housle jsem předtím ani nesáhla. Nešlo jen o to naučit se správně držet nástroj a vložit smyčec do ruky, což mi mimochodem dělalo taky dost velký problém (směje se), ale i pochopit myšlení hudebníka, jeho cítění, koncentraci při hraní. Způsob, jakým prožitky předává skrze svůj hudební nástroj a tóny, které vydává.
To všechno jsem se musela naučit, takže jsem skoro dva měsíce každý den hodinu až dvě cvičila a připravovala se. Díky skvělému učiteli Ladislavu Ciglerovi a houslistce Marii Hasoňové to byla zábava, těšila jsem se z každého dalšího posunu vpřed. Pan učitel mě dokonce přemlouval, abych to po natáčení nevzdala a v hraní pokračovala, to bych ale musela cvičit mnohem víc.