Článek
Před časem jste řekl, že vaše vystupování i hudba jsou trapnosti, které produkujete kvůli tomu, aby vaši posluchači zapomněli na ty své. Platí to stále?
Týká se to především živého vystoupení a myslím, že to víceméně stále platí. Když jsem začínal a nikdo mě neznal, na koncertech byla vysoká pravděpodobnost, že dojde k nějakému trapasu. Hrál jsem na menších akcích, moc lidí nechodilo, tu a tam se opravdu něco hloupého stalo.
Jenže já postupně začal chápat, že i z toho se dá vykřesat dobrý zážitek. Důležité je dát lidem najevo, že svou hudbou žiju a dělám ji naplno. Začal jsem díky tomu překonávat bariéry strachu a trapnosti a těch pár lidí v klubu se přestalo schovávat v rohu a večer si užilo. Nečekal jsem na zdar, šel jsem mu vstříc.
V minulosti jste byl členem několika kapel, ale opustil jste je a vydal se na sólovou cestu. Proč?
Byla to vlastně náhoda. Se skupinou Undo jsme měli v létě 2007 hrát na festivalu v Pardubicích. Můj kolega nakonec ten den nemohl, ale já nechtěl o koncert přijít. Rozhodl jsem se tedy vystoupit sám. Doma jsem si už tenkrát nějakou hudbu dělal, a přestože jsem měl na přípravu jen asi čtyři dny, rozhodl jsem se to risknout.
Nachystal jsem nový koncept, nový program a dopadlo to fantasticky. Měl jsem úspěch. Bylo to poprvé, kdy jsem udělal něco, co lidi opravdu bavilo. Do té doby jsem se v různých kapelách podílel na muzice, která byla spíš těžší na přijetí.
Byl to jen odskok?
Původně ano, ale pro mě klíčový. Předtím jsem se s každou svou kapelou před koncertem vždycky strašně bál toho, abychom to zvládli, uhráli všechno, co jsme dlouho zkoušeli, a nepůsobili hloupě. Mě i ostatní to dost stresovalo.
V Pardubicích jsem to ale pojal jinak. Bavil jsem se já a bavili se i lidi. Na to konto mi došlo, že má smysl jít za tím, co mě v muzice baví. Brzy se ukázalo, že to má potenciál, a navíc to rozšiřuje mé hudební možnosti.
Musel jste to před svým okolím obhajovat?
Nemusel. V té době pořád něco vznikalo. Hrál jsem divadlo, měl jsem asi tři kapely současně, hrál jsem na kytaru, baskytaru i bicí. Nic pro mě nebyl hlavní projekt, všechno žilo vedle sebe. Když do toho přišel Ventolin, stal se součástí dění. Jen to byla bytostně má věc.
Kdy jste se stal Ventolinem?
V těch Pardubicích. Bylo vedro, já tančil na pódiu, a protože jsem astmatik, vdechoval jsem přitom lék ventolin. Ti, kteří mě znali, se smáli a říkali, že je to úplně jasné, že jsem prostě Ventolin. A já to přijal.
Upřímně řečeno nemáte zrovna image hvězdy. Pracoval jste někdy na tom, abyste nějakou takovou měl?
Jedna z kapel, ve které jsem v minulosti hrál, byla Uzo. Se spoluhráči jsme hodně přemýšleli o své image a jednou jsme kvůli tomu oslovili kamarádku Zuzku, která je kostymérka. Řekli jsme jí, že bychom chtěli vypadat trochu jako Nick Cave nebo Blixa Bargeld. Ona se na nás podívala a s vážnou tváří nám řekla: Ale image těch lidí se odvíjí od jejich ksichtů…
Pochopili jsme to. Některé věci jsou prostě dané a nějaká image nebo kostým s nimi nic neudělají. Potvrdilo se mi to ostatně i v divadle, které jsem dělal. Herce jsme do rolí obsazovali podle toho, aby v nich byli přesvědčiví.
Protože šlo o amatérské divadlo, bylo potřeba využít přirozený potenciál každého člověka. Když byl někdo v něčem výrazný, využili jsme to. Kdo schopnosti neměl, nemělo smysl ho do určitých rolí obsazovat. Pokud tedy jde o image, využívám to, co mám.
V čem je vaše nové album Všechno nejlepší silné?
Ve srovnání s předchozími deskami jsem tentokrát vyzkoušel několik různých postupů. Každá skladba si prošla mnoha verzemi a výsledkem jsou větší zvuková a pocitová vrstevnatost.
Při přípravě písní jsem vycházel z analogového syntezátorového zvuku, protože se v té rozvrzané rozladěnosti, která k nim patří, cítím nejlépe. Ale využil jsem i řady digitálních nástrojů. Na téhle desce je také nejvíc kytar a zpívám na ní víc než kdy předtím.
Je na ní nějaká pro vás důležitá písnička?
Mám rád všechny. Třeba písnička Brambory vznikla tak, že mi někdo na Instagram napsal, že se mu líbí má skladba Veverky a že by bylo super, kdybych měl i písničku Brambory. Tak jsem přemýšlel, o čem by mohla být.
Vzpomněl jsem si přitom na své dětství u babičky v Rakovníku. Měla tam dům se sklepem a v něm zásoby. Posílala mě do něj pro kompoty, houby a podobně, jenže v koutu toho sklepa ležela hromada brambor a já se jí jako dítě bál. Vybavil jsem si tedy tehdejší pohled na ni a Brambory byly na světě.
Za každou písničkou na novém albu je nějaký příběh.
