První české lékařky začaly praxi mezi muslimkami

Slavný přírodovědec Jan Evangelista Purkyně řekl v roce 1871 rázně své vnučce Růženě, když při hře s panenkou prohlásila, že chce být lékařkou: „Vezme-li si tě za ženu nějaký pan doktor, tak budeš doktorkou.“ Kecková i Bayerová začínaly ve stejném tmářském a netolerantním prostředí.

Až do září roku 1900 neměly ženy v Rakousku-Uhersku povolené řádné studium na fakultách lékařství a farmacie. Údajně kvůli slabým nervům. Tento mylný názor sdílel i slavný lékař Josef Thomayer.

Studentky mohly navštěvovat přednášky jen jako hospitantky. Právě proto Bayerová a Kecková získaly vzdělání v zahraničí. Anna musela o svém životním rozhodnutí dlouho přesvědčovat otce – sládka, nájemce pivovaru a hostince v Podolí u Mělníka. Nechtěl ji finančně podporovat, nakonec ho ale zlomila.

A i tak jí platil jen několik měsíců, takže si přivydělávala jako vychovatelka. Přesto absolvovala tři roky na lékařské fakultě v Curychu, od roku 1878 sledovala jako privatistka přednášky na pražské lékařské fakultě. Promovala v roce 1881 v Bernu. Informoval o tom tisk a gratulovali jí všichni přátelé. Bohuslavu Keckovou znala dobře.

Ta to měla s otcem, karlínským stavebním podnikatelem, v uskutečňování svého snu snazší. Stejně jako Anna byla podnikavá, plná života a se smyslem pro humor. Obě budoucí lékařky se stýkaly s významnými ženami své doby – například se spisovatelkou Sofií Podlipskou či Eliškou Krásnohorskou.

Vzájemně k sobě sympatie necítily, i když spolu studovaly v Curychu v roce 1875. Možná proto, že Bayerová neměla po absolvování dívčího vzdělávacího ústavu ani maturitu, zatímco Kecková svou maturitou na malostranské střední měšťanské škole pro chlapce vyvolala senzaci.

V Curychu Bayerová nařkla Keckovou ze značné ráznosti: „Je to ženská jako řemen a chodí jako granátník.“

O společném pobytu referovala Vojtovi Náprstkovi: „Na naše doby curyšské vzpomínám s hrůzou – odjela jsem ráda do Bernu, jen abych se jí vyhla.“ Lhala. Bayerová moc dobře věděla, proč odjela do Bernu. Tam totiž nevyžadovali maturitu, v Curychu ano. Nicméně právě tam Bayerová dostala v roce 1881 doktorát za práci o krvi kojenců. Tentýž titul vlastnila už rok Kecková za studii o strumě.

Ovšem k tomu, aby jejich diplom platil i na území Rakouska-Uherska, a umožnil tak otevření vlastní praxe, jim chyběla nostrifikace. A to se ukázalo být, přes všechny žádosti na Ministerstvo kultu a vyučování (Ministerstvo školství), a dokonce k soudnímu dvoru ve Vídni, zcela nerealizovatelné. Proti praxi žen vystoupila dokonce naprostá většina členů lékařské fakulty. A to se zarputilým odporem.

Spisovatelka Karolina Světlá, která se jednoznačně postavila za Bayerovou, vzpomínala, že ji poté přestali někteří pražští lékaři zdravit. Mezitím Bayerová absolvovala stáž v Bernu, v Paříži a seznámila se s lázeňstvím v Baden-Badenu. Získala tak větší přehled než mnozí její mužští kolegové. Ani Kecková neměla větší štěstí. Chtěla zůstat doma, a tak absolvovala ve Vídni kurz porodní asistentky a od roku 1883 přiváděla na svět v Karlíně nové občánky.

Naděje na uplatnění v monarchii svitla oběma lékařkám až v roce 1891.

V roce 1891 Benjamin Kallay, správce Bosny a Hercegoviny, kterou Rakousko-Uhersko od roku 1878 okupovalo, navrhl vládě uznat diplomy získané v cizině a využít žen jako úředních lékařek v muslimských oblastech. Ženy muslimky totiž odmítaly ošetření lékaři muži. Bayerová odjela v roce 1892 do Bosny a skvěle ji uvítali. Usadila se v Dolní Tuzle, Kecková o rok později v Mostaru.

Čekala je náročná práce. Vztah k ženě v muslimské rodině zcela charakterizovala slova spisovatele Iva Andriće: „V každé ženě vládne ďábel, kterého je třeba zabít prací, nebo rozením, nebo jedním i druhým, a když se žena vymkne jednomu i druhému, je třeba zabít ženu.“

Zdravotní poměry vypadaly otřesně. Ve svém deníku je popisovala Bohuslava Kecková.

Lékař, který se podle islámu nesměl žen dotknout, léčil často přes několikery dveře. Kecková na to vzpomínala s humorem: „Kdybych to neviděla, neuvěřím. Jako bychom chtěli muftinicu (manželka islámského duchovního muftího) Fidžiji ukrást. On – Jovan Karic, lékař – se ptal muftinici, jaká nemoc ji trápí. Odpověděla, že má velké bolesti na levé straně břicha. Myslím, teď se svlékne, ale kdepak. Stála před ním v kalhotách, košili, závoji a jakémsi kabátě. Karic se na ni podívá, tak ze vzdálenosti pěti kroků, a už ordinuje: zánět. A hned ten věštec čmárá recept na jakési tabletky.“

Navíc lékaři léčili jen majetné, chudší ženy se kurýrovaly samy mastičkami, odvary a zaříkáváním. Jejich úmrtnost, stejně jako úmrtnost jejich dětí, byla vysoká.

Bohuslava ale měla v případě Fidžiji štěstí. Jako manželka muslimského církevního hodnostáře muftího Alli efendiho Džabice mohla do lecčeho mluvit, navíc její muž byl vzdělaný arabista. Později se proslavil v Cařihradu v arabské filologii a rázná světlovlasá „doktorica“ se mu zalíbila. Stala se osobní lékařkou Fidžiji, vyléčila jí totiž vleklý zánět vaječníků, a rozšířila tak díky úspěchu svou klientelu.

Bayerová a Kecková se ocitly v Bosně v jiném světě. Rozhodující slovo měl v otázkách života a smrti duchovní. Ten zpravidla otevřel korán na libovolném místě a podle svého výkladu buď doporučil návštěvu lékaře, nebo nikoli.

Bohatší ženy trávily čas mezi čtyřmi stěnami a podle Keckové trpěly neduhy „z nečinnosti i lenosti“.

Lékařky je neměly pouze léčit, ale učit je hygieně, vaření i čtení. Platy za to dostávaly nevalné – 1400 zlatých, o třetinu méně než muži. A to se musely naučit takzvanou bosenskou zemskou řeč. O svých zážitcích vypovídaly v článcích o specifičnosti muslimských žen.

Kecková shrnula své zkušenosti v Ženských listech: „Jaký rozsah zde mají rozlišné choroby ženské, zvěděla jsem teprve časem, když jsem si získala přátelskou důvěru zdejších žen, zvláště mně přidělených mohamedánek.“

Zpočátku Bohuslava bojovala s nedůvěrou a předsudky. Její doporučení a recepty u muslimek budily nedůvěru. Nakonec si je ale získala. A objevila jejich svět.

Muslimky trpěly vyrážkami, záněty, syfilidou a kapavkou. A také chudokrevností, křivicí, pakostnicí, dýchacími chorobami, TBC a kožními nemocemi. Jen zřídka se vyskytovaly pouze nervové choroby a migrény. Zdraví žen podlamovala i stálá izolace v pokojích harému a nedostatek pohybu. Jen občas tkaly látky a koberce. Proto se u nich objevila i zvláštní nemoc osteomalacie, která deformovala pánev a poté napadala i ostatní kosti. Nakonec muslimky úplně znehybnila. Jedna z nich o tom prohlásila: „Nisam ni živa, ni mrtva.“

Mnohem zdravější byly pracující muslimky z Černé Hory, i když tam leckdy místo osla zapřáhl muž vlastní manželku, aby ušetřil zvíře.

V harému ničila ženy i nuda. Vdávaly se průměrně ve dvanácti letech, často ještě ani neměly menstruaci, vyčerpávaly je i stálé porody.

Celý den pily kávu, kouřily a plivaly do košů. Popíjely domácí kořalku a tu dávaly i dětem. Ty se jim za to odměňovaly zvracením a záchvaty, na které byly matky hrdé. Tučnou stravu doprovázela otřesná hygiena.

Ženy se nemyly, prádlo nepraly a spodní nevyměňovaly vůbec. Neznaly hygienu v šestinedělí, malé děti polévaly vodou a vzápětí je hned zabalily. Miminka mívala na hlavě špinavý škraloup – prý kvůli růstu vlasů.

O děti od tří let výše se nestaraly vůbec. Ty často ani netrávily čas se svými vrstevníky, ale posedávaly v harému a dychtivě poslouchaly novinky z intimního života matek a tet. Kecková vedle léčby učila děti i číst, Bayerová zase jejich matky vařit.

Anna Bayerová napsala Elišce Krásnohorské mnoho dopisů týkajících se stravy. Úřední lékařka v rodinách i jedla a šly na ni mrákoty, když viděla nemocné, jak pojídají pokrm z jedné mísy –peškiru a popíjejí z jedné nádoby. Syfilitiky z kruhu rodiny nevyjímali. Používali dřevěné lžíce při konzumaci stále stejného jídla, skopového s cibulí a česnekem. Tuk vylízali do poslední kapky.

Bayerová si stěžovala: „Všechno jim musím ukázat, udělat, co jim k jídlu doporučím rozumného při těch těžkých jídlech a žaludcích. Do hrnce plného cibulí strčí kus masa, uvaří to a je hotovo! Do trochu rozváleného těsta černého zabalí kapustu s hodně tlustým masem, trochu to spečou a jedí. S dětmi je ale kříž! Fidžija, Turkyně pěkná, osm měsíců stará, je prý nemocná. Jedla všechno se starýma. Povídám matce, ta vypadá jako patnáctileté děvče, starší nebude: Má-li dcera kus zubu? Nemá. Nu tak! A čím má tedy kousat váš tvrdý chléb, vaši pithu, vaše maso?“

Kecková zase často vláčela do hor na oslu i malou vaničku, aby předvedla koupání. A nejen to.

Lékařky si užily své, v zimě v létě objížděly okolí Mostaru a Dolní Tuzly. V muslimských obydlích bylo přetopeno, ale podlaha studila a zdi se potily. Obyvatelé proto často trpěli TBC a revmatismem. Nikdy se nevětralo.

Kecková líčila, jak seděla s dvaceti ženami v uzavřené místnosti se zkaženým vzduchem a upozornila je, že by měly vyvětrat: „A ony jen tak seděly, všecky na sobě jako v štuclu nacpány, a neotevřely. Ale říkaly: ,Tako je! Tako je!‘“ (To je pravda!)

Řeč s místními probíhala bizarně. Bohuslava jednou potkala u Raški Gori muže na oslu, který krvácel. Zeptala se: „A odkud krvácíš?“ „Od Jablanici,“ odvětil ten dobrák. Lékařky navštěvovaly pacientky pěšky nebo na oslu. Energická Kecková si jednou od listonoše půjčila kolo a jela za pacienty.

Soudní rada Cvetan Krtap ji uviděl a věc komentoval před svým přítelem krajským lékařem Leopoldem Gluckem: „Pohled ten mě naplnil děsem. Čeho všeho jsou některé ženštiny schopné! Kráčel jsem cestou k Bijelo Poli a tu ji vidím – na kole, jak cestou se řítí. V ruce kufřík, na zádech vak, na ramenou feredžu. Až mi z toho těžko přišlo.“

Feredža, ženský oděv, připomínala kabát, stan i závoj dohromady. Muslimky ji nosily ve dne v noci a Kecková ji dostala darem. Jízda na kole se jí tak zalíbila, že v roce 1899 o kolo zažádala jako „o snadný prostředek dopravy, který pomůže ty kopce zdolat“. Nevyhověli jí. Kolo považovala veřejnost za dopravní prostředek, který je pro lékařku nevhodný. Místo toho jí přidělili navíc 200 zlatých ročně a do hor opět chodila pěšky či jela na oslu.

Bohuslava Kecková působila na Balkáně téměř do své smrti. A to i když onemocněla cukrovkou. Do Čech jezdívala na dovolenou, aby absolvovala léčebnou kúru v Karlových Varech. Poslední pobyt přerušila. Udělalo se jí špatně, a tak odjela k sestře do Kostomlat nad Labem. Tam také 17. října 1911 zemřela.

Anna Bayerová se do Prahy vrátila mnohem dřív, už v únoru 1893, po neshodě s dermatologem Isidorem Neumannem, expertem Ministerstva financí v Bosně a Hercegovině. Ten ji nutil ke kancelářské práci a omezoval její vlastní lékařskou činnost.

Pracovala poté v Bernu, ale její největší touhou se stalo vrátit se domů. Na podzim roku 1909 ji pozvala k sobě nemocná Libuše Bráfová, manželka známého českého ekonoma. Nakonec začala učit zdravovědu na průmyslové dívčí škole v Praze. Od roku 1914 ve svých dvaašedesáti letech působila jako profesorka hygieny a zdravovědy na rodinných školách. Konečně jí také nostrifikovali diplom. Zemřela v roce 1924 v Praze. Stejně jako Kecková se nikdy nevdala.

Další vlna českých lékařek už byla jiná, směly studovat v Praze, vdávaly se a měly děti.