Kadeřník a cukrář Jan Jenda Jirka: Péče o vlasy je u nás mnohem dál než cukrařina

Chodil jsem u nás strašně rád do místního kadeřnictví. Z pohledu zákazníka mi všechno na této profesi připadalo milé. Jste v hezkém prostředí, povídáte si s lidmi a vytváříte něco krásného. Děláte své klienty šťastnějšími.

Navíc i na tamní poměry byla naše paní kadeřnice velmi pokroková. Když jsem byl na základní škole, letěl styl emo a s tím se daly dělat kouzla. Například už tehdy mi prodlužovala vlasy.

Ale doma mi řekli, že s vyznamenáním se na učňák nechodí, takže jsem nastoupil na střední hotelovou školu. Tam mě to nebavilo. Prožíval jsem, jak to tak bývá v tom věku, divočejší období, takže to rodiče vzdali a ještě v prváku jsem přecházel na učební obor kadeřník v Třebechovicích pod Orebem.

Po vyučení jsem vyrazil do Prahy a pracoval v ateliéru Tichý, ale pak se mi ozvala má oblíbená kadeřnice od nás z Kostelce, že odchází na mateřskou. A tak jsem se vrátil, abych za ni na rok zaskočil. Už tehdy pracovala s vlasovou kosmetikou Redken a díky tomu jsem se k nim dostal na školení, pak do jejich týmu a začal česat přehlídky i svůj první zahraniční Fashion Week.

S nově nabytým sebevědomím a prvními úspěchy jsem to znovu zkusil v Praze a snažil se prorazit tím, že jsem se prezentoval na webových stránkách pro kadeřníky. Po dvou třech foceních s modelkami se mi ozval italský Vogue, najímali si mě přední čeští návrháři a ze mě se stal vedle kadeřníka i hair stylista.

Jako kadeřník stříháte, barvíte, pracujete v salónu. Vlasový stylista vytváří účesy pro focení, filmy, klipy, módní přehlídky, televizní show. To mě bavilo ještě víc. Povedlo se mi vyhrát i soutěž The Czech & Slovak Hairdressing Award.

Pracoval jsem v salónech hlavně v okolí pražských Vinohrad. Za tu nejprestižnější asi považuji zkušenost v salónu Roberta Starého. Plnou vlastní klientelu jako kadeřník jsem měl, řekněme, za čtyři roky práce.

Vlasový styling mě hodně bavilo dělat, kromě profesních soutěží a přehlídek také u hudebních videoklipů, kdy jsme třeba u písně Ivany Korolové vystřídali i několik délek vlasů. V tomto klipu si mě všiml Pavel Bauer, hlavní vizážista televizních pořadů, takže jsem pak česal například pěveckou soutěž The Voice Česko Slovensko.

Teď se u nás už moc podobných soutěží netočí, takže jsem se opět vrátil spíš do kadeřnictví.

Slavných hlav jsem měl v ruce poměrně dost, asi můžu zmínit Patricii Solaříkovou, Moniku Marešovou, Ivetu Lutovskou, Terezu Bebarovou, Janu Kirschner, Květu Fialovou, Agátu Hanychovou, Mariku Šoposkou nebo Alenu Schillerovou.

Pracuji na IČO. Volná noha je v mládí super, ale po třicítce, tak tomu bylo alespoň v mém případě, vás začne stresovat. Nevím, co bude další měsíc. A nezávisí to jen na mně a mé práci, ale na tom, co se děje ve světě – covid, inflace po začátku války na Ukrajině. Je to strach, absence jistoty, co mi na mé práci nejvíc vadí. Dávám do ní i kus sebe, takže občas chodím z práce vyždímaný jako hadr. Ale nesmím ztratit sílu a drive, nezabřednout do stereotypů a udržovat se v trendech.

Klientky se vrací pro zajímavější, složitější střihy. Říká se tomu butterfly cut – opravdu hodně vrstvené, sestříhané účesy. Nosí se polodlouhé délky. Mizí jemné přechody v barvě, tón v tónu, balayage (barvení, které napodobuje přirozené zesvětlení vlasů ze slunce). Protichůdný proud nás zase dostal k silnějším a výraznějším přechodům v barvě. Hodně výrazné to má například Ewa Farna.

V módě jsou odstíny béžové, měkké, tlumené, jako sluncem prosvícená sláma. Radikální změny si žádají klientky spíš výjimečně, pravidlem to bývá po rozvodu, rozchodu nebo po dětech. V takových případech se změna na hlavě hodně váže na změnu uvnitř.

Velmi kladný vztah ke sladkému jsem měl od malička, bohužel. (směje se) V Česku jsme tím, skoro bych řekl, specifičtí. Pekl jsem s babičkou. Říkalo se, že si nás babičky sladkým kupují. A já to přesně takhle převzal. Pekl jsem doma, protože s bábovkou nebo věnečkem v puse se líp přijímala poznámka ze školy. V práci to udělalo hned lepší náladu na place. A kolik zákusků jsem se nanosil na stavební a jiné úřady při honbě za povoleními ke stavbě domu!

A jednou na mě vykoukl na YouTube casting do pořadu o pečení. Z jejich požadavků jsem neuměl upéct tak devadesát osm procent věcí. Ale našel jsem si anglickou verzi Peče celá země a zdála se mi hrozně roztomilá a vtipná. Říkal jsem si, že to je soutěž pro mě, ale po pravdě jsem moc nepočítal s tím, že mi odepíšou.

Myslím, že mě vzali spíš proto, že jsem je pobavil. Porotci se při castingu hodně nasmáli. A taky protože bylo málo přihlášených mužů. Když jsem se potkal s ostatními soutěžícími, už jsem si říkal: „Sakra, co tady dělám?“ Všichni byli hodně nadupaní, zkušení a talentovaní.

Ale nějak se mi nakonec podařilo obstát. Vypadl jsem v předposledním díle, tedy před branami finále.

Bylo to snad nejnáročnější období, jaké jsem zažil. Od pondělí do čtvrtka se natáčelo Peče celá země, v pátek jsem pracoval v salónu dvanáct i čtrnáct hodin, abych nepřišel o klienty. A v sobotu jsem od dvanácti do dvou hodin v noci česal soutěžící The Voice na Nově.

Spal jsem tehdy na chodbách, když se zrovna netočilo. Musel jsem si přesně organizovat spánek, takže jsem začal brát prášky. Z totálního vyčerpání se mi pak objevila alopecie.

Ale z dnešního pohledu? Ničeho nelituji!

Do covidu mě to ani nenapadlo. I když pečení a cukrařina vůbec mě opravdu nadchly. Zaplatil jsem si i individuální kurzy se super technoložkou. Cukrařina je těžký a složitý obor. Ale u nás není moc technologicky rozvinutý. Já se to chtěl opravdu naučit, pochopit.

Ale nikdy bych vlasy neopustil, jsou moje jistota. Navíc kadeřnictví je výrazně napřed, co se týče vývoje u nás. Rozvíjí se a sleduje světové trendy od devadesátých let.

Technologické pečení, vzdělání a cukrářské kurzy, to začalo pořádně až s námi, před šesti lety, kdy odstartovala první řada pořadu. Do té doby se v cukrařině jelo podle tradic, ne podle moderních technologií a stylů.

Je pravda, že priority a tužby covid změnil. V první vlně nikdo z nás kadeřníků ani doma nepracoval. Všichni jsme se báli.

V první vlně pandemie nám byla schválena podpora pro živnostníky. Byť tedy přišla se značným zpožděním.

Kadeřníci tehdy totiž nebyli na nule, ale v mínusu. Za pronajatá křesla v salónu jsme zaplatit museli, stejně tak odvody.

Ale napoprvé byli lidé solidární. Kupovali si víc péče v podobě produktů domů. A po dvou měsících, kdy se to rozvolnilo, nastalo úplné pozdvižení. Salóny praskaly ve švech. Klienti se k nám strašně těšili. To byly zlaté časy. Ovšem přišla druhá vlna covidu a my tušili, že tentokrát to bude opravdu zlé.

Úplnou náhodou jsem se od kamarádky dozvěděl o volných prostorách dole na Václavském náměstí. Zbyly tu po uzavření obchodu Julius Meinl, s neuvěřitelně vybavenou kuchyní a pekárnou za snížený nájem. Spousta mých kamarádů přišla o práci, a tak jsem se odhodlal a s jejich pomocí šel nové obživě naproti.

Bylo před Vánoci. Dřív jsem pekl na zakázku známým tak do dvaceti kilo cukroví. Ale tehdy jsme dostali objednávky na půl tuny. Měli jsme tam i prodejní okénko, kde se nám tvořily dlouhatánské fronty na zákusky. Bylo to místo, kde se mohli lidé potkat, zastavit při procházce. Takový ojedinělý ostrov lidskosti. První týden jsme byli třikrát za sebou v hlavních zprávách. V tu chvíli bylo pečení opravdu to jediné, co mě živilo.

Nájem se v těchto prostorách narovnal na hodnotu, kterou bychom neutáhli. Ale z pekařiny jsem úplně neutekl. Nastoupil jsem do Alcronu, kde jsem se naučil cukrařinu v restauračním prostředí. Pracoval jsem jak v salónu, tak v restauraci, krátký a dlouhý týden. Ale po půl roce už to nešlo fyzicky zvládat. Neměl jsem termíny pro klienty a rozhodl se naplno vrátit k vlasům.

Samozřejmě cukrařina je ale mou celoživotní vášní, takže když jsem dostal nabídku do speciálního pekařského dílu VIP Prostřeno, vůbec jsem neváhal. A byla to skvělá zkušenost. Dodnes se s dalšími účastníky vídáme. Jak jsem později zjistil, bylo to velké štěstí. Má druhá účast v tomto pořadu v Česko-Slovenském speciálu byl jeden z nejhorších zážitků, kterým jsem si před kamerou prošel.

Slovenští účastníci přistupují obecně k reality show trochu jinak než Češi. Jdou hodně na hranu, bojují tvrdě. To vše, podpořené záměrně konfliktním střihem, mi po odvysílání přineslo mnoho negativních reakcí a komentářů. To se napoprvé vůbec nedělo. Ale když někomu podepíšete smlouvu na reality show, dáváte mu v podstatě nabitou zbraň, kterou na vás může zamířit.

Cukrařina mi zůstala v podobě pečení na větší firemní akce a každoročního cukroví na objednávku. Občas neodolám a upeču některé z klientek dort na oslavu. Pracuji v salonu The Hair na Vinohradech a dá se říct, že se už skutečně usazuji. Pořídili jsme si s partnerem psa – border kolii, která má nyní opravdu divokou pubertu, takže mám co dělat, abych to zvládl.

Navíc dokončujeme stavbu domu za Prahou. O to jsem se staral od A do Z, pokud jde o papírování, návrhy, všechna možná povolení stavby. Po zkušenostech z posledních dvou let jsem začal dokonce uvažovat, jestli se nezkusím uplatnit ještě ve stavebnictví. (směje se)

Nad vlastním salonem jsem roky uvažoval, ale ne, do toho nepůjdu. Jednoduše proto, že to už je jiný byznys než být kadeřník. Nejsem podnikatel, dobře to vím, takže nebudu následovat cestu, která se mnoha mým kolegům nevyplatila. Chci odcházet po dokončení práce ze salonu s čistou hlavou.

Čím jsem starší, tím víc toužím po něčem tak prostém, jako je vypít si kávu na terase, na vlastní zahradě. To se mi, doufám, už za pár měsíců splní. A rád bych si pořídil slepice.

To slíbit úplně nemůžu. Zvlášť proto, že doposud dostávám krásné ohlasy na svou první kuchařku Pečení JENDA báseň, která vyšla v roce 2022. Ještě nikdy mi nikdo nenapsal, že by se mu to podle popsaného receptu nepovedlo. Myslím, že je to tím, že ji psal někdo, kdo se také učil. Je napsaná pro lidi, najdete v ní dezerty, které upeče opravdu každý. Není namachrovaná. Dodnes se prodává za plnou cenu. To mé označení „první“ je záměrné, protože mám připravenou i další, kterou se mi, doufám, podaří vydat.

A pokud jde o reality show, musím přiznat, že jsem se přihlásil ještě do vědomostní soutěže Na lovu, ale hrozně jsem se bál, že se ztrapním. Tak to je ještě s otazníkem. Nicméně jsem před kamerou rád, baví mě ta komunikace a s ní i následná publicita, to přiznávám bez mučení. (směje se) Takže žádné „už nikdy“ ode mě neuslyšíte.