Umím poznat, co je pro mě a kdy je třeba odejít, říká herečka Petra Špindlerová

Stejně jako u nás. Začne se ptát a pátrat po vyvěšených cedulích o prodeji. Chodila jsem po místech, kde by se mi líbilo být a kde to dobře znám. Nakonec jsem na jihu Itálie našla krásné místo.

Půl hektaru velký pozemek na poloostrově Gargano, který spadá pod národní park, a tak v něm rostou citronovníky, pomeranče a olivy staré přes dvě stě let.

To jsem také chtěla, ale nenašla jsem ji. Navíc jsem zjistila, že tak jako je teď v Čechách drahé všechno, ani zahrady nejsou výjimkou. Proto mě napadlo porozhlédnout se v zahraničí, ideálně na místě, kam dojedu se svými psy autem a kde bude moře. To mě uklidňuje. Nemusím se v něm ani koupat, stačí mi jen sedět a dívat se na něj. Říkala jsem si také, že by bylo fajn najít prostor, kde budu pořádat jógové pobyty.

Čelila jsem různým výzvám. Třeba jsem pozemek koupila i se slepicemi. Vzhledem k dojíždění jsem hned věděla, že si je nemůžu nechat. Kamarádka mi radila, ať je vypustím do přírody, jenže kolem chodí lišky, a to by nedopadlo dobře. Možná jde o koloběh života, ale já si ke slepičkám i za krátkou dobu vytvořila vztah. Zvykla jsem si, že se naučily za mnou všude chodit. Proto jsem si řekla, že jim najdu náhradní rodinu. Podařilo se mi to. Všechny jsem je pochytala do rukou jako indián, dala do krabice a odvezla. Jenže teď se mi po nich stýská, teda hlavně po pěti vejcích denně. Zbyly mi ale pěkné kurníky. Také mám dva chlívky, takže do budoucna plánuji, že si pořídím kromě slepiček i kozu.

Mému zakořenění pomáhá fakt, že mluvím italsky a starousedlíci vidí, že se o místo starám. Ale pořád mají vůči mně určitý odstup. Stejně jako u nás na vesnici by starousedlíci mezi sebe jen tak nepustili Pražačku. Navíc některé Češky nemají kvůli své pohodlnosti mezi Italy zrovna dobrou pověst. Já se ji snažím zlepšit tím, že tam opravdu pracuji.

Mám motorovou pilu, sekačku, starám se o úrodu a místní se diví, že nenechávám místo pustnout. Občas ale potřebuji jejich pomoc a pak musím jít cestou „tiché pošty“ – ptám se, zda někdo nezná někoho, kdo zná někoho, kdo něco umí.

Narodila jsem se na Vysočině a babička, u níž jsme do mých pěti let bydleli, měla latifundie. Během dětství a dospívání jsem jí často pomáhala. Naučila mě vázat snopy z obilí, starat se o hospodářská zvířata. Měla také velkou úrodu - kedlubny, dlouhé lány jahod, rajčat. Jako holku mě občas štvalo, že musím jít okopávat, teď mě návrat k zemi baví a příroda mi moji péči vrací. V Itálii sklízím citrony čtyřikrát a pomeranče třikrát do roka.

Nejsem žádná podnikatelka, a tak jsem ze začátku psala na svůj Facebook, jestli někdo nemá zájem o bio ovoce. Pak jsem naložila úrodu do auta a vyrazila do Prahy. Teď spolupracuji se sociálním podnikem Dobroládovna, v němž lidé se zdravotním omezením vyrábějí a prodávají džemy z ovoce a zeleniny od českých pěstitelů. Dokazují, že to jde i bez chemie a chemického ošetření. S Bárou Kovářovou, která projekt vede, jsme si od začátku skvěle sedly a později zjistily, že jsme narozené ve stejný den, jen jiný rok. Už se těším, až v květnu s celou její partou vyrazíme na sklizeň.

Kromě toho, že jsou obě země na „i“? Speciálně jih Itálie je stejně jako Indie trošku špinavý, ale pravdivý. Někdo by řekl, že je na těch místech šílený bordel. Mně tohle ale nevadí a baví mě mentalita místních. Z mnoha věcí si nic nedělají. Což je občas i výzva, když všechno, co vám slíbí, tři dny odkládají na zítra. Beru to ale jako ideální způsob praktikování jógy - nenechat se vytočit, ovlivnit a zachovat si svůj názor.

Odmalička se ráda usmívám, protože šířit naštvanost ničemu nepomůže. S mými cestami do Indie jsem ale šla víc do sebe a najednou jsem cítila, že můj úsměv je opravdovější. V této zemi jsem si párkrát sáhla na dno a díky tomu jsem zjistila, kdo jsem.

V roce 1999. Indii mi poprvé představil můj bývalý muž, za což jsem mu dodnes vděčná. Provedl mě, ukázal mi, co je třeba, a já tak mohla zvládnout svoji premiéru lehčeji. Indie mi přirostla k srdci a vracela jsem se do ní. Zásadní ale byla cesta, kdy jsem přiletěla sama a po rozvodu. Cítila jsem se tam lépe než u nás… Jako bych se vracela domů. Indové navíc mají šestý smysl na to, zda už jste v jejich zemi někdy byli. Aniž by o mně cokoli věděli, podívali se na mě a místo lákání se mě rovnou zeptali, pokolikáté se vracím. To moji sólo cestu v mnohém ulehčilo. Zároveň jsem striktně dodržovala jejich dress code.

Když si cizinci myslí, že si můžou dovolit cokoli. Nemyslím tím, že třeba odhodí na ulici papírek od jídla, to tam dělají všichni. Jde hlavně o chování žen a jejich výběr oblečení. Třeba plavky se nosí pouze na místech k tomu určených.

Fakt, že jsem s nimi cestovala sama, byl pro Indy zvláštní, ale Kristýnu s Kryštofem obdivovali. Oba měli jako malí blonďaté vlasy, syn navíc dlouhé, což místní fascinovalo. Často nás zastavovali a ptali se mě, jestli si na ně můžou sáhnout.

Rozhodně. Zrovna nedávno jsme spolu mluvili o životních hodnotách a oba mi říkali, že nechápou, jaké priority mají někteří jejich vrstevníci a proč jsou pro ně tak důležité značky. Díky cestám do Indie jsme si všichni tři uvědomili, že hodně věcí není samozřejmých. Kromě nádherných zážitků tam totiž vidíte i velkou bídu. Mnoho dětí žije na ulici. Nemají co na sebe, jsou hladové, špinavé. Takový střet s realitou vás změní. My jsme třeba recyklátoři do úmoru. Chodíme nakupovat do second handu, nemyjeme nádobí pod tekoucí vodou. Já jsem se také naučila nehodnotit.

V té době jsem se musela k tomuto postoji často vědomě vracet. Těch výzev ve spojení s Indií ale bylo víc. Když jsem děti brala ze školy, nepsala jsem, že jedeme na dovolenou, ale vyrážíme na duchovní cestu. V souvislosti s tím si pak oba museli ustát některé otázky ze strany spolužáků i učitelů. Nechci ale lhát. Už jsem kvůli tomu dostala od dětí zákaz chodit na třídní schůzky.

Dělalo mi velký problém tam mlčet. Třeba když jsem zjistila, že se neustále řeší, že mají všichni na lavicích mobilní telefon. Absolutně jsem nechápala, proč nerespektují rozhodnutí učitele, když nejde o omezování osobní svobody. Pak jsem zjistila, že jeden z žáků dostal záchvat poté, co mu učitel chtěl telefon sebrat. Říkala jsem si, že v tu chvíli by si zasloužil lekci respektu a návštěvu Indie.

Když přijde nová dívka, vidím na ní ve srovnání s ostatními velké rozdíly. Nejde jen o držení těla. Mnohdy má problém na chvilku udržet klid. V józe jde i o dobré nadechnutí, schopnost odplavit z těla stres a umění se zkoncentrovat - zastavit neustálé myšlenky.

Zajímejte se, kdo lekci vede. Dnes každý může na lusknutí prstů získat certifikaci. Dokonce už i úřad práce nabízí v tomto směru rekvalifikaci. V takových chvílích si vždy vzpomenu na slova mého učitele jógy: „Sto hodin musíš odcvičit, abys mohla jednu odučit.“ Sama jsem tento přístup respektovala. Trvalo, než jsem pochopila pravou podstatu jógy. Asi nejvíc, když jsem byla v největších propadech života.

Díky pravidelnému praktikování jógy jsem dokázala zastavit utápění se ve vlastních hrůzách. Najednou jsem hlavu vědomě vypnula a byla schopná přesměrovat svoje myšlenky jinam. Dneska cvičím denně a vnímám, že spousta věcí je mi jedno. Neřeším, co si o mně lidé myslí. Asi mi k tomu pomáhá i věk a také, že jsem odmalička pozitivní. Vzpomínám, jak mi před dvaceti lety kolega v rádiu řekl, že mě za tu pozitivitu jednou někdo zabije.

Umím poznat, co je pro mě a kdy je třeba odejít… Třeba před lety v televizním seriálu Velmi křehké vztahy jsem si v roli Haničky Zikové užila kouzelné začátky, ale po určité době jsem se rozhodla skončit. Už jsem chtěla zkusit něco jiného, odžít si coby herečka zase jiný život, jiný charakter. Neměla jsem ale vysněné role. Teď mě fascinuje Matka od Karla Čapka. To byl vizionář. Úžasně nastínil těžkou dobu, v níž žil, a vidím i spoustu paralel s dneškem.

Je to tak. Nevidím ale na rozchodech nic špatného. V životě jdeme po dlouhé cestě a někteří lidé s námi urazí jenom kousek. S některými mě odpojení zabolelo, ale je to stejné jako v pohádkách, kdy si na rozcestí každý vybere směr, který cítí jako ten správný.

Nelpím na tom. Pro mě je primární svoboda. Pokud přijde někdo, kdo mi ji nechá, a budu mu důvěřovat, jsem vztahu otevřená. Ale cíleně ho nehledám, protože pokud bych se nechala vést zoufalostí, odrazilo by se to pak i v partnerství. Cokoli udělám jen pro svoje děti. Moc se mi líbí citát: „Muži do života ženy přicházejí a odcházejí, děti zůstávají.“

Navíc mám dva psy, kteří jsou mými parťáky i beze slov. Když mi není dobře, zalezou si za mnou a všichni víme, co je důležité.