Hana Michopulu: Když se vaření zjednoduší, tak se také zlevní

Chleba se sýrem a kousek tvarohového koláče, což není právě reprezentativní vzorek. Jinak se snažím jíst jako žena mého věku, to znamená co nejvíc bílkovin a vlákniny. Dopoledne mám nejaktivnější část dne, potřebuju se tedy hodně najíst a nastartovat energii. Snídám dobrý chleba, vajíčka, zeleninu a na konec něco malého sladkého. K tomu kávu, ideálně filtrovanou. Neodbývám se, spíš pak ubírám v průběhu dne, podle hesla 3-2-1.

Oběd většinou na bázi sacharidů a se zeleninou. Včera jsem třeba vařila jambalayu. Skromné, ale velmi chutné jídlo z kreolské kuchyně. Je založené na osvědčeném triku, kdy se maso „řízne“ nějakou levnější surovinou. V jambalaye se kuře nebo krevety doplní klobásou. Patří tam také řapíkatý celer a zelená paprika. To jsme probraly oběd.

Snažím se jíst saláty. Miluju zeleninu, přijde mi, že bez ní je jídlo mrtvé. Nepředstavujte si ale, že nakrájím rajčata s okurkou, radši si užívám nejrůznější kreace. Základ tvoří čerstvý hlávkový salát, přidám humus, sýr feta, opečené oříšky a tak podobně.

Původně šlo o projekt domluvený s Klubem svobodných matek. Potřebovali pro rodiče samoživitele tipy a nápady, „co vařit“. Obvykle jim totiž chybí nejen peníze, ale i čas a fantazie.

Oslovila jsem proto komunitu podobně zaměřených lidí a instagramový profil Skromné jídlo se zaplnil stovkou receptů, které jsou levné, a zároveň nutričně hodnotné. To byla moje podmínka. Když jsem myslela, že mám hotovo, přišla inflace a velké zdražení, takže hospodárné vaření začalo zajímat mnohem víc lidí. Projekt pokračoval a nakonec získal i knižní podobu.

Především jednoduché recepty. Protože když se vaření zjednoduší, tak se také zlevní. Inspirovala mě práce v restauraci. Domácnost je jen její zmenšenina, to ale neznamená, že nám z kuchyně nemůže utíkat hodně peněz. Neexistuje bohužel žádná velká finta, která to celé zajistí, je to o neustálém průběžném utěsňování různých škvírek, drobností v rozpočtu. Úplným základem je pak o tom vůbec přemýšlet.

Projít lednici, spíž a pak si říct: co kdybych místo plátkového sýru kupovala bločkový a krájela ho? Nebo teď jsem vyhodila třikrát půlku chleba a kilo brambor, co kdybych nakrájený chleba dala do mrazáku a brambory brala na kusy?

Jenže halíře dělají talíře a sečteno za rok může jít o výraznou úsporu. V knížce také najdete seznam, co kupovat jen na konkrétní jídlo a co mít doma stále.

U mě je to například ocet nebo citron. Bez nich si nedovedu představit vaření, spousta surovin je totiž sladkých, aniž si to uvědomujeme. Brambory, rýže i zelenina. A aby se ,nadzvedla“ chuť jídla, je dobré proti té sladkosti poslat kyselost. Kontrast je pro chuťové buňky příjemný.

Nedávno jsem s ní konzultovala recept na zelí, které se snažím víc využívat. AI mi nabídla základní recept jakéhosi ruského šéfkuchaře, ale bylo vidět, že nemá o gastronomii moc přehled.

Investovala jsem tedy čas a dala umělé inteligenci zpětnou vazbu, jak by to mělo vypadat. Musela bych ale vložit ještě hodně své energie, abych ji naučila vařit. V tomhle oboru není dobrá, zatím nekonkuruje živému kuchaři.

Máma byla mistrová šicí dílny a měla velmi pečlivý přístup i k vaření. Recepty neměnila, dodržovala vždy složení a postup. Zakládala si na tom, že karbanátek nebo svíčková bude chutnat vždy tak, jak čekáme. Tím mi dala pevný základ čisté české kuchyně, ničím nepokažené, nezapatlané. Dnes si toho moc vážím, ale v dospívání jsem jí to vytýkala.

Asi. Když jsem se začala profesně zabývat vařením, učila jsem se přidávat věci, které jsme za socialismu neznali. A maminka se ráda učila se mnou. Jak zacházet s bylinkami a zeleninou, jak ji nepřevařovat, jak udržet těstoviny al dente. Vlastně jsme daly dohromady lepší podobu její kuchyně. K tomu se v pětasedmdesáti naučila pít v kavárně espresso na stojáka místo turka. Bylo to pro nás obě moc hezké.

Když jsem nastoupila do časopisu Marianne, řekla mi moudrá editorka, že budoucnost novinařiny je ve specializaci, a ať se nezdržuju psaním o všem a o ničem, ale zaměřím se na něco, co mě baví. A mně přišlo úžasné, že si můžu vybrat gastronomickou novinařinu, která byla u nás ještě v plenkách. Ukázalo se, že je v tom oboru hodně prostoru. Své motto, že chci dělat něco pozitivního pro ostatní, jsem rozšířila o dovětek a nabídnout jim dobré jídlo.

První byla rubrika o jídle v Marianne, z ní pak vyrostl časopis Apetit, který jsem založila a zpočátku vedla. Pak jsem obnovila v Česku farmářské trhy, první se konal v Klánovicích. Následovalo Bistro Sisters, kde jsem nabízela zmodernizovaný český poklad, obložený chlebíček. Zatím poslední projekt je již zmiňované Skromné jídlo.

Některé věci se samozřejmě nepodařily, to k životu patří. Ale já o tom takhle nepřemýšlím. To máte jako se zahradou, něco vyroste pěkně, něco míň, něco vůbec. Třeba nápad s balenými polévkami do firem skončil ve fázi pokusu. Nebyla pro ně vhodná klientela. To se někdy stane.

Důležité je jít pořád dál. Táta mi napsal do památníku: sedmkrát upadneš, osmkrát vstaň! O tom je život. V psychologických testech jsem si přečetla, že mě pohání ideály. Hodně myslím na to, co po sobě zanechám, jak udělat život hezčí. Letos mi ale bude padesát, takže energie trochu polevuje. Necítím nutnost pořád přepřahat, líbí se mi moje práce v současném okamžiku.

U obou mých dcer se projevila histaminová intolerance a s ní obrovské snížení imunity, což mě postavilo před nutnost vařit jim veškeré jídlo sama. To se nedá dělat, když pracujete naplno. Po dvou letech striktně domácího jídla, kdy se nic nekupovalo hotové, ani marmeláda, ani rohlík, se mi dcery podařilo vypiplat z nejhoršího. Ale dodnes s tím bojují a musí dodržovat určitá pravidla.

Úplně to změnilo způsob, jakým pracuju a píšu. Myslela jsem nejdřív, že jsem v oboru skončila. Pak jsem zjistila, že to absolutně zjednodušené vaření mě inspiruje a učí dívat se do hloubky chutí, hledat je zevnitř a dostat je z ingrediencí ven.

Přestože jídlo vypadalo zpočátku k nepožití, bylo překvapivě dobré. Stačilo koupit kvalitní surovinu a naučit se dobře techniku jejího zpracování. Typické byly špagety s omáčkou z pečených rajčat, kde nebylo nic než rajčata, olej a česnek s trochou tymiánu. Vařila jsem je každý týden a pokaždé jsem si s nimi pohrála. Chtěla jsem, aby holky měly i přes svoje omezení radost a požitek z jídla.

Je to tak. Zvlášť pokud vaří máma pro nemocné dítě, tlačí do toho veškerou svou energii. Začíná to kojením. Jedná se o určitý instinkt. Žena cítí, že díky tomu dítě přežije, poroste a bude zdravé. Takže já vařila pro jejich přežití a sílu.

Původní pocit oběti se otočil v dobro a vše investované se mi vrátilo, naučila jsem se neskutečně moc o surovinách. Že šlo o tak zásadní moment, jsem si uvědomila až nedávno. A moje recepty jsou i dnes až nestydatě jednoduché.

Jsou to už dospělé, skvělé, samostatné ženy. Máme se moc rády a jídlo nás pořád spojuje, i když u každé jinak. Obě se hodně věnují sportu, takže se jídlem zabývají i z tohoto důvodu. Vyrůstaly v prostředí, kde se na to, co jíme, kladl velký důraz, a dodnes to tvoří srdce našich životů.

Obě se mnou dokážou vést zasvěcené debaty, Marie mě navíc inspirovala při psaní Skromného jídla. Vystudovala fotografii v Kanadě a bude pokračovat na UMPRUM, Anička je ekonomka.

To ne, ale často za mnou jezdí na chatu v jižních Čechách, kterou jsem si vysnila a před dvěma lety postavila v místech, kde jsem kdysi trávila prázdniny. Tam je můj přístav.

Dcery mi pomáhají se zahradou, kde pěstuju nejrůznější bylinky a zeleninu, kterou nelze běžně koupit. Neobvyklé odrůdy rajčat, toskánskou kapustu cavolo nero, perské okurky, americké chilli na mexickou kuchyni a tak dále. Nenudím se. Zjistila jsem, že mě hrabání v hlíně moc baví, mám to v krvi po předcích sedlácích.

Ani ne, nepotřebuju to. Abych pravdu řekla, od doby, kdy jsem je oživila, se dost změnily. Jejich současnou podobou nejsem vždy nadšená, někde zůstaly na půl cesty. Ale pořád je důležité, že existují právě kvůli rozmanitosti, která dovoluje udržet smysluplné zemědělství v krajině. Odběr čerstvých surovin ve městech je zásadní, protože nejvážnější věc, které v současnosti čelíme, je zprůmyslnění naší potravy.

Obecně se ví, že máme rádi jídla hodně, kvantita je pro nás primární hodnota. Taky si všímám, že jsme dost nenároční. Česká kuchyně sama o sobě je úsporná, dalo by se tedy říct, že skromných jídel je dost. Jenže jsou odbytá nutričně, obsahují málo živin. Odráží se to i v tom, jak konzumujeme etnické kuchyně. Nevyžadujeme autenticitu, stačí nám zjednodušená základní podoba.

Vychází z japonské kuchyně. Dělala jsem řízek tonkatsu, což je klasický řízek, ale s rýží a omáčkou tonkatsu, kterou koupíte hotovou, nebo si ji uvaříte doma. A s čerstvým zelím nakrájeným na tenké nudličky. Fascinuje mě kombinace s řízkem, o kterém si myslíme, že je náš. Nebo miso nudle s jarní cibulkou a žloutkem jsou velmi jednoduché a chutné jídlo.

Řekla bych to asi tak, že momentálně u mě nic nepokulhává. Velkou roli hraje fakt, že po odchodu mámy se mi podařilo najít uvnitř sebe to, čím pro mě byla, co mi pak tolik scházelo. Tím pádem jsem dospěla, a proto asi ani tolik nevisím na tom, jak jde zrovna život.

Nepotřebuju štěstí, stačí mi spokojenost. Ale když už, tak štěstí pro mě je, že někde sedíme s dcerami, povídáme si, pozorujeme okolí a život plyne a já tu chvíli zachytím mezi prsty.