Gynekoložka Markéta Matoušková: Úsměv mámy hlídáme víc než dřív

Jako primářka jsem neustále konfrontována s malým počtem porodů a upozorňována, že jsme tou horší položkou na účetnictví naší nemocnice. Můžu se svým týmem pracovat co nejlépe, ale kdo ví, jestli to bude stačit k tomu, aby naše oddělení nezrušili.

Když se ohlédnu zpátky, je mi hned jasné, proč se vloni v naší zemi narodilo nejméně dětí od osmnáctého století. Jedním z důvodů je, že v devadesátých letech, krátce po sametové revoluci, se začalo rodit méně dětí, a tím pádem máme dneska menší skupinu třicátnic, které navíc své mateřství ještě odsouvají.

Priorit mají mnohem víc. Často od nich v ordinaci slýchám, že ani nevnímají potřebu mít partnera, natož dítě. Vystačí si samy. Využívají možnost se v životě realizovat a plnit si sny v rámci kariéry, bydlení a cestování. Čekají, že až přijde správný čas, něco se změní a ony zatouží po dítěti.

Průměrný věk prvorodičky je sedmadvacet až devětadvacet, dříve to bylo devatenáct let. Ale i osmatřicetiletá žena, která by byla ještě před patnácti lety už babičkou, je dnes běžně poprvé těhotná. Věk přes čtyřicet také není nic neobvyklého a máme mezi rodičkami i padesátnice. Přes všechny posuny v rámci medicíny však stále platí, že po třicítce se možnost přirozeně otěhotnět snižuje. Cestu v tomto věku ztěžují i první civilizační nemoci, protože ne každá žena běhá denně po horách, pije mléko a jí tvaroh a čerstvé ryby z potoka.

Naopak přibývá hodně těch, které bojují s obezitou, cukrovkou a vysokým tlakem. Naštěstí vidím nový přístup, a to u generace žen, kterým je kolem pětadvaceti. Znají příběhy svých starších kamarádek a sester, které nemohly ve vyšším věku počít, a vědí, že je lepší mít dítě dřív než později. Díky nim mám pocit, že svítí světlo na konci tunelu.

Na rovinu, problém dnešní mladé generace je v tom, že mají obecně málo sexu. Nezajímá je. Dříve běžně patnáctiletá dívka přišla za gynekologem pro antikoncepci nebo se poradit, jak neotěhotnět. Teď je to jinak. Všechny informace si přečtou na internetu.

Možná že žiju v nějaké bublině, ale přijde mi, že jsou v tomto směru mnohem otevřenější než my dřív. Ale radí se spíš s někým online nebo přímo s vrstevníky. Potvrzují mi to i přednášky, které už pár let pořádám pro studenty devátých tříd. Před celou třídou otevírám diskusi na téma sexuálního zdraví. Připomínám, že sex má být vždy dobrovolný, bavíme se o tom, co dělat, když dojde na sexuální zneužívání. Ukazuji jim, jak vypadá menstruační kalíšek nebo menstruační kalhotky. Vnímám, že otevřenost jim v tomto směru nevadí. Nepovažují téma sexuality za tabu, což je dobře.

Nejvíc je zajímá, jak poznají, že jsou gayové nebo lesby. Je vidět, že mají chuť experimentovat, ale vnitřní obavy jsou někdy silnější. Jedna dívka mě překvapila, když se mě zeptala, jak můžu rodit děti a dívat se do míst, odkud vychází hlavička. Působila velmi znechuceně.

Mě její přístup zaskočil. Když jsem byla u porodu poprvé, byl to pro mě zázrak. A je dodnes. Moment, kdy dítě, které se ještě před chvílí hýbalo uvnitř v břiše, najednou leží na hrudi maminky, mě dojímá. Je to nádherná ukázka dokonalosti přírody.

Od tohoto přístupu už mnohé ustupují, zvlášť ty, které rodí poněkolikáté. Chtějí splynout se svým tempem a dát si na čas. Hledají vhodnou polohu, protože dneska už se nerodí vleže se zvednutýma nohama. Žena může zůstat na polohovatelném lůžku, přesunout se na porodní gauč, rodit na boku, jít na zem do dřepu nebo se zavěsit na žebřiny. Pokud je všechno v pořádku, ona je zdravá, může přivést na svět dítě podle sebe.

V tomto směru nastala v posledních letech nejen u doktorů, ale i u porodních asistentek velká změna přístupu. Poznat je to hlavně v Čechách, kde byl porod na rozdíl od Moravy vždycky víc lékařsky vedený. I já sama jsem ustoupila od názoru: „Já jsem tady doktorka, všemu rozumím, vy mě budete poslouchat a všechno dobře dopadne.“

Dneska už volím cestu: „Jsem tady pro vás. Chci, abyste se cítila bezpečně. Řekněte mi, jak byste si porod představovala, a my budeme zasahovat jen v případě, když by se něco dělo.“ Rozhodně se u nás vyvarujeme příkazů ve stylu: Teď budu vyšetřovat! Teď budete tlačit!

Moc ne. Za svůj život jsem viděla řadu případů, ve kterých běželo všechno dlouho hladce, vládla dobrá atmosféra a najednou se něco zvrtlo. I když úmrtí dítěte jsem zažila jen pár, ovlivnila mě na celý život. Raději udělám všechno pro to, abych na oddělení vytvořila co nejpříjemnější prostředí.

Vítám maminky, které se v těhotenství přijdou podívat do porodnice i několikrát. Chci, aby se u nás cítily dobře. Mimo jiné i proto, že když je hlava těhotné ženy dobře nastavená, oxytocin, hormon štěstí, se během porodu může snadno uvolnit, a když do procesu nevstoupí nečekaně světlo nebo hluk, může všechno proběhnout hladce. A kdyby se přece jen něco stalo, je tu porodník.

Některé ženy chtějí mít termín naplánovaný nebo se bojí, že nemají dostatek fyzických sil na přirozený porod. V některých případech považuji toto rozhodnutí za správné. Dnes je například poměrně velká skupina žen, které jsou v péči psychiatra, a my víme, že by v krajní situaci s námi nedokázaly spolupracovat.

U nás v porodnici už bereme jako samozřejmost, že položíme miminko ihned po porodu mamince na břicho, dáváme jí možnost pustit si během celého procesu hudbu, přinést si svoji oblíbenou vůni. Vítáme i přítomnost blízkého, ať už jde o tatínka dítěte, maminku rodičky nebo kamarádku.

To, co ale potřebujeme předem vědět, je, jak se žena chová, když ji něco bolí nebo je ve stresu. Mlčí? Potřebuje dotek? Chce se vykřičet? Zajímáme se o to předem, abychom s ní v případě krize uměli navázat kontakt.

Ne každý doktor dokáže zvládnout stresové situace kolem porodu. Už jsem zažila ty, kteří najednou pod tlakem znehybněli, přestali pracovat nebo utekli. Oni sami brzy zhodnotili, že to není místo pro ně. Na porodním sále jsou třeba lidé, kteří v krizi mají zostřené vnímání a cítí energii, zároveň jsou empatičtí, trpěliví a umějí odhadnout správný čas, kdy už je zle.

Aby každý z týmu věděl, co má dělat, pravidelně se s kolegy scházím na porodním sále, kde jednotlivé situace trénujeme. Za pár dnů budeme nacvičovat situaci na téma život ohrožující krvácení. Na modelové situaci, kdy žena po porodu začne silně krvácet, si přesně rozdělíme úkoly, ukážeme si, po čem je třeba sáhnout, kdy musíme volat anesteziologa. Příprava se vyplácí. Zrovna nedávno musela kolegyně provést klešťový porod a druhý den se mi svěřila, že se vnitřně uklidnila díky tomu, že se jí vybavilo moje poslední školení.

Hormonální bouře dokážou způsobit velké tlaky. Stačí, aby sluníčko zašlo za mrak, a žena se rozpláče. Teď u nás maminkám nabízíme možnost si s námi o porodu promluvit, dát nám zpětnou vazbu a rozebrat, co se stalo. Snažíme se je také podpořit, vyzdvihnout jejich statečnost a působit i na jejich okolí, aby se vzdalo případného kritického hodnocení.

Aktuálně se po celé republice rozjíždí projekt Perinatal.cz, realizovaný Centrem perinatálního duševního zdraví Národního ústavu duševního zdraví. Ženy můžou v porodnici dobrovolně vyplnit dotazník a nechat v něm na sebe kontakt. Ty, u nichž se vyhodnotí, že by mohly čelit poporodním depresím nebo úzkostem, Národní ústav duševního zdraví s odstupem času kontaktuje a ptá se na jejich stav.

To opravdu není málo. I proto jsem ráda, že existují organizace, jako je třeba Úsměv mámy. Ta se přímo zaměřuje na téma mateřského psychického zdraví. Nabízí online konzultace a na svých stránkách má i jednoduchá doporučení. Také kvituji rozhodnutí vlády, kdy ženy mají nově od letošního ledna nárok na tři návštěvy porodní asistentky v domácnosti. Služba je plně hrazená ze zdravotního pojištění, a maminka se tak může zeptat na cokoli, s čím si během šestinedělí neví rady.

Většina ráda využije po spontánním porodu možnost zůstat u nás do třetího poporodního dne. Ostatním doporučujeme zůstat alespoň 24 hodin. Nejde ani tak o zdraví maminky, ale dítěte. Ještě se mu uzavírá fetální srdeční oběh a některé vrozené srdeční vady se můžou objevit až později. Novorozenec je křehké stvoření a zaslouží si pečlivou pozornost ze strany pediatrů.

Rodila jsem na Den matek, před pětadvaceti lety. Čeští hokejisté zrovna hráli na mistrovství světa v Hannoveru finále proti Švédsku. Oni nakonec získali zlato, ale porod neběžel podle mých představ. Přestože jsem vyzkoušela všechno, co by vedlo přirozenému porodu, nakonec musel být ukončen císařským řezem. Mezitím, co hokejisté přebírali medaile a republika slavila, přišla na svět zdravá dcera Adélka.

Mnohokrát jsem si zopakovala, že kdybych rodila v jiném století, nemusela bych tu, nebýt císařského řezu, už být. Dokázala jsem si to coby lékařka vysvětlit, přesto mě mrzelo, že jsem nerodila přirozeně. Chvilku jsem čelila vnitřním pocitům zklamání, až mě samotnou překvapily.

Ne. Nejdřív jsem uvažovala o neurologii. Pak jsem se dlouho chtěla specializovat na pediatrii, ale během studií jsem se setkala s rodiči vážně nemocných dětí a věděla jsem, že to není směr pro mě. Cítila jsem vůči nim velkou zodpovědnost a neuměla jsem si představit, že bych ji dlouhodobě ustála. Krůček od toho byla gynekologie a porodnictví. Líbilo se mi, že zahrnuje ambulantní péči, možnost prevence a starost o zdraví žen. Dneska mě i po devětadvaceti letech praxe moje práce baví a nevyhořela jsem.

Hodně mi pomáhá dobré rodinné zázemí. Vidím to u sebe i svých kolegů, že když je doma všechno v pořádku, můžete se plně soustředit na práci a ustojíte i krizové situace. Mně dělá trochu problém nebrat telefony a neodpovídat na e-maily ve svém volném čase. Na druhou stranu vím, že když mě kontaktuje primář z jiného oddělení, moji radu akutně potřebuje. Když už je ale práce někdy moc, manžel mě odveze na dovolenou do přírody mimo signál, abych opravdu vypnula. Odjíždím ale s tím, že mám v práci někoho, kdo mě bez problémů zastane.

Párkrát jsem měla problémy s kolegy muži, kteří se nechtěli přizpůsobit tomu, co jsem rozhodla. Ale pokud se vedení nemocnice na mě může v těch nejnáročnějších chvílích stále spolehnout, vím, že mám na svém místě ještě zůstat a ustát si i takové výzvy. Nejsem ale dinosaurus a budu ráda, až jednou odhadnu moment, kdy přijde čas pozici někomu předat.

Prošla jsem si několika etapami přístupu k práci. Na začátku jsem pro ni žila a nasávala vědomosti jako houba. Měla jsem štěstí na učitele. Začínala jsem na gynekologicko-porodnickém oddělení v Kladně, kde byl primářem Zdeněk Holub, a to byla kapacita ve svém oboru. Předal mi základy a dovolil mi jako ženě, abych se dostala i k operativě. Také mě vysílal do jiných zařízení, abych zjistila víc o alternativním porodnictví. V jeho týmu jsem mohla růst a cítit se v bezpečí.

Po mateřské dovolené jsem nastoupila na gynekologicko-porodnické oddělení ve Slaném. V tomhle městě jsem se narodila, vyrostla a najednou jsem se ocitla v práci, v níž vládl skvělý přístup k pacientkám. Jako doktorka jsem na ně měla čas, mohla je vyslechnout, navázat s nimi kontakt. Postupně jsem se dostala do role zástupce primáře a pak na primářské místo. V této pozici jsem se naučila povinnosti rozdělovat a někdy se nechat i přerůst svými kolegy a inspirovat se jejich schopnostmi.

Jsem primářkou jedenáctým rokem a za tu dobu jsem porodila už osm dětí svých kolegyň. Chodím také k porodům přátel, známých a pak si od všech nechám vyprávět, jak se jejich dětem daří ve školce, ve škole. Jediným tabu je chvíle, až jednou bude rodit moje dcera, to přenechám jiným. O to víc teď trénuji svůj tým, abych se cítila v bezpečí, až to nastane. Moc bych si totiž přála, aby rodila u nás ve Slaném.