Z nemocnice rovnou na plac. Táňa Glosová drží lékařské seriály při smyslech

„Nedávno jsem byla jako poradkyně na place, kde se točil císařský řez a vyndavalo se dítě z břicha. Bylo skutečné, asi šestitýdenní, a musím říct, že i krásně namaskované. I trochu umělé krve mu dali na hlavu. Jako při porodu,“ líčí Táňa Glosová návštěvu na natáčení Ordinace v růžové zahradě 2, seriálu, s nímž její „televizní“ kariéra před sedmnácti lety začala.

„Břicho ale bylo umělé a herečka musela předstírat, že z něj dítě tahá. Někdy si říkám, jak tohle dopadne, ale pak výsledek vidím v televizi a musím uznat, že to vypadá dobře,“ hodnotí šestačtyřicetiletá gynekoložka, absolventka 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zkušenosti sbírala v malých i velkých nemocnicích, nyní pracuje ve Fakultní nemocnici Bulovka a je také vedoucí lékařkou gynekologie v Poliklinice IPP v Praze - Vinohradech.

Mimochodem sehnat na natáčení několikatýdenního novorozence není takový problém, jak by se mohlo zdát. „Někdy jsou to děti členů štábu, ale většinou to jde přes nějaké agentury. I já jsem občas ,půjčila‘ svoje potomky. Velké i malé,“ směje se matka dvou synů a jedné dcery.

K roli odborné poradkyně se dostala náhodou během těhotenství s nejstarším synem. Jelikož nemohla ze zdravotních důvodů pracovat v nemocnici, sháněla do porodu nějakou méně náročnou brigádu. Práce na seriálové Ordinaci měla být záskokem za kolegu, ale začala tím spolupráce, která trvá doteď.

Seriál, původně zasazený do jejího oboru, se ve fiktivní nemocnici v Kamenici časem rozšířil takřka o všechny další medicínské disciplíny. Táňa Glosová si ale pochvaluje, že si o nich díky tomu udržuje povědomí.

„Scenáristé chtějí, aby se diagnózy neopakovaly. Karcinom prsu už nikoho nezajímá, chtějí, aby to byly unikátní věci. Musím kvůli tomu docela dost studovat,“ říká. Není na to ale sama. Přímo nad Ordinací bdí asi deset odborníků s titulem MUDr. Většina z nich kontroluje „pořádek“ přímo na place, zatímco na scénářích se Táňa Glosová podílí obvykle s jednou až dvěma kolegyněmi.

Gynekoložka přiznává, že ačkoli se jedná o „vedlejšák“, práce pro televizi ji takzvaně chytla. „Mám ráda to prostředí, ráda chodím do divadla, navíc manžel je fotograf, fotí i divadlo, takže máme styčné plochy a společné kolegy.“ Prostřední, třináctiletý syn už navíc začal s divadlem na profesionální úrovni.

Ráda proto přijala i další nabídky, které k ní přicházely. Ne vždycky jde přitom o díla, která se odehrávají výhradně v nemocničním prostředí. Jmenovat může třeba film Prvok, Šampón, Tečka a Karel, dále letošní seriál z produkce České televize Děcko nebo právě vznikající seriál Monyová o tragickém osudu populární spisovatelky. U převzatého australského lékařského seriálu All Saints pak dohlížela na to, aby měly původní anglické odborné výrazy svůj správný překlad do češtiny.

„Chodím normálně do práce, tohle všechno mi zabírá dva, možná tři dny v měsíci. V případě Ordinace dostanu průměrně dva scénáře za měsíc, k tomu jdu třeba jeden den na plac. Jen na rodičovské to bylo víc,“ upřesňuje.

Zajímavé zkušenosti jí přinesla desetidílná série Děcko, jež před diváky nastolila témata adopce a pěstounství. Oproti „nekonečnému“ seriálu nabídla tvůrcům více času si s jednotlivými scénami pohrát a zaměřit se na detaily.

„Rekvizitáři třeba vyráběli pupečníky. Přišli se zeptat, jak by měly vypadat, a pak mi přinesli asi pět variant pupečníků,“ popisuje Glosová.

S úkolem si poradili tak, že nakoupili vinné klobásy, vymačkali z nich obsah a naplnili je různě hustou a barevnou tekutinou. „Jeden pupečník udělali tlustší, jiný tenčí, červenější, fialovější nebo modřejší, všechny mi je donesli na tácu a zeptali se, který je nejlepší. To jsem tedy koukala,“ uznale hodnotí.

Při jiném natáčení se sháněla placenta. Nejdřív rekvizitáři zkoušeli prasečí plíce, ale zápach z nich se podle jejích slov nedal vydržet. Lékařka tedy navrhla, že se zeptá v nemocnici, kde tehdy pracovala. „Paní Vomáčková, prosím vás, mohla bych si odnést vaši placentu?“ představovala si, jak to asi proběhne. „Asi by se nějaká klientka našla, ale nakonec se ve štábu usnesli, že pravou placentu nepotřebují,“ oddychla si.

„Maskéři a rekvizitáři si dost užívají, když můžou něco takového vyrobit, zvlášť když je to třeba prostřelená hlava,“ komentuje to herec Ivan Lupták, jenž se díky osmiletému působení v seriálové Ordinaci s Táňou Glosovou dobře zná. O svých zážitcích a o rozdílech mezi medicínou ve skutečnosti a na obrazovce společně vyprávěli při debatě na půdě 1. lékařské fakulty UK v Praze.

„Potkali jsme se s Ivanem u operace, kde můj syn Ota hrál pacienta. Ivan ji podle scénáře zkazil, protože byl na prášcích, celý zfetovaný a nesoustředil se. Něco synovi prořízl ortopedickou vrtačkou,“ popisuje Táňa Glosová scénu, která by ve skutečnosti pravděpodobně skončila velkým skandálem.

Jak přiznává, ze všech oborů je jí právě ortopedie nejméně blízká. „Volala jsem tehdy kolegovi ortopedovi, abych se zeptala na detaily, ale přiznávám, že jsem na tom tehdy nebyla se znalostmi o moc lépe než Ivan,“ konstatuje. Devětatřicetiletý představitel MUDr. Kratochvíla prozrazuje, že za přítomnost pravého lékaře na place jsou všichni vděční. „Říkají nám třeba, jak máme správně držet nástroje, ale pak z nás stejně šílí, když je držíme jak orlové v pařátech.“

Prolnutí fiktivního světa se skutečným zažil nedávno, když jednoho večera přijel se zánětem nehtového lůžka na urgentní příjem jisté středočeské nemocnice.

„A s tím jedete na urgent? Kdybyste nebyl doktor, tak vás nevezmu,“ pronesla podle jeho slov lékařka. „A vůbec, co to v té Ordinaci děláte za blbosti?“ rozčilovala se. Herec namítl: „Pardon, ale mohli bychom se podívat na ten zánět?“

„Kolegové se na to dívají ze svého pohledu, ale nevědí, že poslední slovo má režisér,“ upozorňuje Táňa Glosová. „Můžu radit, ale pokud režisér řekne, že třeba u operace potřebuje jinak rozmístit postavy a že někoho potřebuje vepředu, tak s tím zase tolik nezmůžu. Seriál je o tom, aby bavil, ne aby edukoval medicínu.“

Její přínos začíná už ve fázi, kdy je každá epizoda zatím jen v hlavách scenáristů. „Zavolají a nastíní mi dějovou linku pacienta a jeho příběhu. Sdělí mi třeba, že se postava bude objevovat půl roku, že má být těhotná nebo nemocná, že to těhotenství musí být komplikované, že se budeme bát o její život a že tam musí dojít k nějakému zákroku. A pak musíme vymyslet, jak to všechno napasovat, aby to odpovídalo realitě,“ přibližuje. Ve finální podobě scénáře pak ještě koriguje dialogy, zejména mezi lékaři, aby byly fakticky správné, přitom pro diváky srozumitelné.

V několika případech se Táně Glosové podařilo do scénáře zapracovat témata, která považuje za důležitá.

„Prosazuju, aby v tomto ohledu nic nebylo tabu, což se týká i kontroverzních věcí, proto jsem tehdy scenáristovi sama zavolala. První věc se týkala skutečnosti, že se nedaří dlouhodobě dostat ženy na prevenci nádorů děložního čípku. Věřím, že seriál může oslovit víc lidí než třeba kampaň ministerstva zdravotnictví.“ Tak vznikl v rámci Ordinace poměrně drsný příběh o smrti mladé ženy, které se vymstilo, že se vyhýbala preventivním kontrolám.

Jiné téma bylo spíše psychologického rázu. „Chtěla jsem ukázat, jak se cítí lékař po porodu, který nedopadl dobře. Porody bohužel někdy mají tendenci se zkomplikovat, a to i přes veškerou péči personálu. Taková událost je pak často předmětem stížností a žalob. Lidé mají představu, že když jdu rodit, odnesu si z porodnice zdravé dítě. Pokud ne, předpokládají, že muselo dojít k nějaké chybě. S komplikacemi moc nepočítají,“ konstatuje.

Dějová linka se týkala služebně nejstarší postavy Čestmíra Mázla v podání Petra Rychlého. „Zachraňoval život dítěti s akutním nedostatkem kyslíku, přitom jej nechtěně poranil. Táhlo se to napříč díly, strašně se tím trápil, vypovídal na policii a divák mohl sledovat, co prožívá.“

Na otázku, jak takové situace zvládá sama lékařka, odpovídá: „Špatně. Zvenku to vypadá, že jsme udělali chybu a jsme neumětelové, ale není v tom úmysl ani nedbalost. Nemávneme nad tím rukou a nejdeme dál. Každý si to nese, vyčítá a přemýšlí, co mohl udělat jinak.“

Ačkoli se Táňa Glosová snaží, aby zobrazované případy vypadaly věrohodně, před několika lety se bála, že to za svou troufalost od kolegů schytá.

„Scenáristé Ordinace chtěli něco nového, tak jsme vymysleli, že budeme dělat prenatální chirurgii (operace plodu v děloze před narozením - pozn. red.). Přitom je to obor, který se praktikuje na velmi málo místech na světě, u nás jen v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí. A najednou ji začnou dělat v seriálové Kamenici.“

Gynekoložka si domluvila návštěvu v Podolí, přesto měla strach, že ji kolegové odsoudí za to, že se vrtá v tématu, kterému nerozumí. „Ale věnovala jsem tomu opravdu hodně času a naštěstí nevím o tom, že by se někdo z kolegů z Podolí ozval, že se mu to nelíbilo,“ shrnuje.

Vůči chybám ve filmech a seriálech je nesmlouvavá, přesto připouští: „Občas najdu chybu i sama po sobě. Koukám na televizi a říkám si, ježíšmarjá, co to zůstalo v záběru? Co tam dělá ta ruka? A doufám, že si toho nikdo nevšimne. Většinou jsem ale z výsledku spíš mile překvapená.“

Přítomnost lékaře v zákulisí není dobrá jen pro autenticitu díla, ale i zdraví všech přítomných. „Když se operuje, položí se na lůžko figurína, ale v dalším záběru už si tam lehne skutečný člověk, který je napojen na monitor životních funkcí. Jednou se stalo, že dotyčný říkal, že je mu nějak špatně, a jak jsme ho připojili, ukázalo se, že má tlak 220 na 170. Poslala jsem ho rovnou na urgent,“ vzpomíná.

„Jindy přišla členka štábu, že ji bolí břicho. Měla jsem podezření na apendicitidu (zánět slepého střeva) a opravdu se to pak v nemocnici potvrdilo.“

Ačkoli je gynekoložkou, při každé návštěvě mívá podle svých slov dvě nebo tři konzultace z celého spektra medicíny. „Sloužím jako takový praktický lékař štábu. Sem tam něco prohmátnu, kouknu, kde je jaká boule a co by se s tím mělo dělat. I steh po operaci jsem vyndávala. Koneckonců nástrojů je tam dost…“

Některé chyby, hlavně ty v zahraničních snímcích, dokážou ji i další kolegy lékaře pobavit. Za klasiku považuje třeba situaci, kdy postava zemře, na monitoru životních funkcí se srdeční rytmus změní v rovnou čáru a zdravotníci rychle sahají po defibrilátoru.

„Jenže na ten potřebujete rytmus, který je ještě takzvaně defibrilovatelný, a ten se neprojevuje rovnou čárou,“ vysvětluje. „Všichni režiséři to sice milují, ale je to nešvar, proti kterému bojuju.“ Podobně fantazijní je podle ní superrychlý porod. „Žena je těhotná, najednou řekne au, odteče jí voda, začne tlačit a během pěti minut je dítě na světě,“ líčí běžnou filmařskou zkratku.

Vzhledem k tomu, že je sama trojnásobnou matkou, není od věci zeptat se, jestli i její porody byly nějak scenáristicky zajímavé. „Ano,“ potvrzuje. „A to z jednoho prostého důvodu. Ačkoli se celou kariéru snažím prosazovat přirozený porod, mám za sebou tři plánované císařské řezy. A v životě jsem nezažila jedinou kontrakci, vůbec nevím, co to je. Běhala jsem okolo baráku, abych porodila, a nic, nikdy nic,“ svěřuje se.

S prvním synem to podle ní ani nešlo. Byl velký, plodová voda už odtekla, ale pořád se nic nedělo. „Vypadalo to, že porod se bude vyvolávat tak tři dny a stejně možná skončí kleštěmi. Tak jsem to odpískala a šla na císaře,“ popisuje profesní paradox, který dokazuje, že osud si s fantazií scenáristů často nezadá. A také, že náhoda v podobě záskoku za kolegu v televizní branži může i zkušené lékařce nečekaně rozšířit obzory.