Lékařka Andrea Pekárková: Ženy nepadnou tak snadno jako muži

Odmala mě zajímala hudba, hrála jsem na housle a uvažovala o studiu na konzervatoři, hlavně v období vzdoru v pubertě. Ale nakonec jsem usoudila, že nemám tak velký talent, a zvítězila „rodinná“ medicína. Chtěla jsem pomáhat lidem, dokonce jsem si představovala, že se budu starat o bezdomovce na hlavním nádraží.

První reálná pomoc se odehrála na střední škole, když jsem byla dobrovolnicí v domově pro seniory. To mě oslovilo. Druhý moment nastal před maturitou, kdy moje oblíbená profesorka onemocněla rakovinou a zemřela. Mohla jsem jí být hodně nablízku, prožívat s ní ty nejtěžší momenty.

V prvním ročníku medicíny jsem se vdala a spolu s manželem, který studoval teologii, jsme chodili zpočátku do katolické církve. Tam to ale ztroskotalo. A protože manžel přišel už dřív do kontaktu s Armádou spásy, začali jsme docházet sem. Nejdřív v neděli do sboru a pak mi nabídli, jestli nechci pomáhat zdejší zdravotní sestře na ošetřovně denního centra pro bezdomovce. Po dokončení studia jsem se rozhodla pro atestaci ze všeobecného lékařství, abych měla co nejširší záběr. Jsem docela kreativní a chtěla jsem využít své schopnosti, čekala jsem od života, že budu možná v něčem průkopník nebo něco změním.

Staré principy platí stále. Hesla „Polévka, mýdlo, spasení“ nebo „Srdce Bohu, ruce lidem“ i dnes vystihují její podstatu. Je to křesťanská organizace, v Čechách se větví na církev a sociální služby. Já jsem členem obou. Duchovní práce je soustředěná do sborů, v jejichž čele stojí důstojníci. Tím jsem od roku 2017, ale nepředstavujte si nějaká vojenská pravidla, důstojník znamená vlastně duchovní. Líbí se mi, že v Armádě spásy mohou sloužit ženy stejně jako muži, mají stejné kompetence a práva.

Rodiče nebyli úplní ateisté, ale ani praktikující křesťané. Mojí cestou do Armády spásy byli nejdřív zaskočeni, asi o mě měli strach, ale už se s tím smířili. Pracovali celý život v malém příhraničním městě – Vimperku, kde se také setkávali s různými typy pacientů na hranici sociální bídy. S Romy, s prostitutkami… A ošetřovali je bez jakýchkoli výhrad.

Podle sezony. V zimě s respiračními onemocněními, se zápalem plic, s omrzlinami. Ale často jde o zhoršení běžných chronických onemocnění, jako jsou vysoký tlak, cukrovka, kožní nebo parazitární problémy. Lidé bez domova často trpí i psychiatrickými a neurologickými potížemi. Kromě těch, kteří přijdou sami, vyhledávají terénní pracovníci další nemocné a vozí je k nám na ošetření. Někteří nechtějí, musím s nimi opatrně navazovat komunikaci, jiní jsou v hodně vážném stavu a sami by nedošli. V poslední době se objevily případy žloutenky, ale není pravda, že ji roznášejí hlavně bezdomovci. Mezi padesáti hlášenými za poslední týden v Praze jich bylo lidí bez domova jen šest. (Rozhovor vznikl v prosinci 2025, pozn. red.)

Základem je mít ráda lidi. Z nemocí strach nemám, v sezoně používám zvýšeně ochranné pomůcky. Je pravda, že mám větší obavu o své děti než o sebe. Přece jen občas přijdou do kontaktu s našimi specifickými pacienty. Ale to je spíš mateřský pud než racionální uvažování a reálná hrozba.

Stává se, že přijde někdo „pod vlivem“, proto se snažíme stále zvyšovat bezpečnost pro naše pracovníky. Teď nám přibude ještě asistent na čekárnu a sprchu. Mně osobně se jednou stalo, že mě napadla mladá zdrogovaná žena. Odmítla jsem jí napsat recept na návykové léky a ona mě za to udeřila lahví do břicha. Naštěstí pak odešla a moje zranění nebylo vážné. Od nás kvůli tomu dostala na půl roku zákaz vstupu.

Kontakt s lidmi bez zdravotního pojištění. Často se jedná o cizince, s nimiž musíme překonávat i jazykové bariéry. Navíc je nutné zvládnout všechno ošetření a léčbu přímo u nás v ordinaci, protože další péči musíme platit. To je nejnáročnější. Říkáme, že naše péče je nízkoprahová. Ošetříme pacienta, i když přijde bez dokladů a ne ve zcela přijatelném hygienickém stavu. Když je pojištěný, řeší se to jako u kohokoli jiného. Když není, jde péče na účet Armády spásy. Rozhodně se nestává, že pokud by se někomu život zlepšil, své ošetření zpětně zaplatí. Ti lidé jsou většinou zadlužení. Tak alespoň u nás jim žádné další dluhy nenaskakují.

Složení pacientů je různorodé a máte pravdu, že řada z nich spadla z větší výšky. Samozřejmě převažují sociálně slabší lidé bez vyššího vzdělání, kteří se do špatné společnosti už narodí. Výjimkou ale nejsou vysokoškolské tituly a funkce. Máme tu i bývalého duchovního pravoslavné církve. Celkově mezi bezdomovci najdeme víc mužů, ženy se o sebe spíš postarají, a neocitnou se tak snadno na dně. Skoro všichni nám tu vyprávějí své dramatické a smutné příběhy, ovšem viděné z jejich úhlu pohledu, takže je třeba je brát s rezervou. Většinou nejde jen o jeden problém, obvykle se propojuje rodina, práce, dluhy, k tomu přibydou drogy.

Nejhorší je rezignace. My oceňujeme každý drobný krůček k lepšímu – když se někdo dostane z ulice do azylového domu nebo začne využívat denní centrum, pravidelně se o sebe starat. I to jsou známky posunu. Není jich mnoho, ale máme i pacienty, kteří projdou léčbou a najdou v sobě vůli zkusit se zařadit do společnosti, najít si bydlení a práci. Ale pořád je to takové křehké, protože pokud nemají v novém životě stabilní podporu a vytvořené sociální vazby, jsou hodně ohrožení.

Vzpomínám si na jednoho asi šedesátiletého muže. Krátce po otevření naší ordinace ho sem poslala jeho kurátorka. Užíval pervitin a měl opravdu mnoho zdravotních komplikací, neustále opakované hospitalizace, potřeboval řadu operací a léčbu, a to i onkologickou. Podal si na naši radu žádost do domova Přístav a po zdravotní i sociální stránce se časem stabilizoval. Takže věřím, že už znovu nespadne na dno. Některé klienty zkoušíme zapojovat po léčbě do práce na ulici. Máme pro to označení – peer, což je zaměstnanec, který má zkušenost se závislostí a pomáhá druhým procházet procesem, který sám zná. Jako sociální rehabilitace funguje i pouliční prodej časopisu Nový prostor, klienti se učí správným návykům, chodí do práce, musí dodržovat režim.

Všude se snaží něco dělat, ale jdou na to různými cestami. V USA to mají odlišně v každém státě podle toho, jakou dostávají podporu. Seznámila jsem se tam s lékařem Jamesem Withersem, zakladatelem hnutí pouliční medicíny. Jeho Street Medicine Institute se zaměřuje na návštěvy lidí bez domova tam, kde žijí. Je to ten nejlepší způsob, jak obnovit jejich důvěru ve zdravotníky a vzbudit zájem o řešení svých zdravotních potíží. Z těchto zkušeností jsem vycházela při tvorbě koncepce zdravotní péče o bezdomovce u nás, zahrnující péči v terénu, ambulantní péči a léčebná lůžka, kterým se říká respitní.

Moc se mi líbilo v Bostonu, kde funguje pro respitní péči celá velká nemocnice pro sto dvacet lidí. U nás zatím nic podobného není, nemáme ani možnost někoho dočasně ubytovat po dobu nemoci. Jsou takové snahy, například azylový dům v Praze na Černém Mostě, ale tím, že tato služba u nás není legislativně ukotvená, je to obtížné. Nadšená jsem byla i z podobného zařízení v Oslu, kde mají pouliční nemocnici pro závislé. Kdo je v těžším zdravotním stavu, může se tam zotavovat, ale zároveň fungují další služby jako ubytování a možnost práce s úkolovou mzdou. Počítá se i s následnou péčí pro ty, kteří přicházejí z léčebny a potřebují chráněné podmínky. Takže mají celý systém dobře propojený. U nás jsou to zatím jen takové body, majáčky naděje.

To určitě ne. Vždycky se snažíme vyhodnotit situaci a závažnost stavu. Pokud je skutečně nezbytná hospitalizace, pacienta pošleme – umytého, vyšetřeného – do některé z nemocnic, kde je to většinou uznáno a přijmou ho. Ostatní předáváme sociálním pracovníkům, kteří jim pomáhají hledat zázemí. Ale to víte, setkávám se i se smrtí. Bezdomovci jsou často oběťmi psychického a fyzického násilí, je u nich značný výskyt předčasných úmrtí. Když náš pacient, kterého maximálně ošetříme, pokojně zemře na své nemoci, beru to tak. Ale když se dozvím, že někdo, koho jsem znala, zmrzl nebo byl ubitý, zasáhne mě to. S tím se pořád nedokážu smířit.

Na to mám supervizi. Doma ze mě občas něco vypadne, ale snažím se tam problémy z ordinace nezatahovat a nezatěžovat rodinu. Někdy utrousím nějakou perličku, spíš pro zasmání. Třeba jak se někteří pacienti snaží předběhnout frontu se slovy: já jdu jenom pro razítko, jenom pro recept, jenom poradit.

Kladu na pacienty spíš nižší nároky. Když má někdo cukrovku, nezavalím ho složitou dietou, protože by ji nezvládl držet. Poradím mu jednu věc: zkuste nepít slazené nápoje. Nebo: berte léky v šest, ve dvě a v deset. Aby na to stačily jeho mentální schopnosti, a hlavně si to zapamatoval. Při odchodu mu dám ještě kontrolní otázku, zda vše opravdu ví. Příště přidám něco dalšího. Edukace probíhá, ale je dávkovaná.

Moc ne. Hřeším kávou a sladkým. A do ideálního jídelníčku mám často daleko. Ale nekouřím a nepiju, ani na Silvestra. Takže když se mě pacient zeptá, jestli si nedám nikdy ani skleničku, mohu s čistým svědomím odpovědět, že ne.

Docela dobře, protože už jsou větší, je jim šest a deset. Moje povolání pro ně není nic abnormálního, ve sboru se odmala setkávají s bezdomovci a sociálně vyloučenými lidmi. Ne že by se s nimi družily v čekárně, ale když je vidí, nebojí se jich. Syn je ještě malý. Dcerka už začíná pozorovat, co dělám a co o tom říkám. Zatím moji práci spíš obdivuje a zajímá ji, ale je ještě brzo hádat, kudy se vydá. Zdědila po mně tendenci pomáhat a pečovat o druhé, v kolektivu si vybírá děti, které jsou slabší a potřebují pomoc při navazování spojení.

Velkým krokem bylo založení našich ordinací pro bezdomovce a další sociálně vyloučené skupiny včetně žen samoživitelek. V republice je takových ordinací šest, kromě Armády spásy jsou provozovány organizacemi Naděje, Charita a v jednom případě i soukromým poskytovatelem. Ráda bych, aby v budoucnu získaly určitý statut a výjimky, abychom se mohli posunout. Přízeň ministerstva kolísá podle toho, jaká je vláda. S panem ministrem Vojtěchem jsme kdysi měli dobré vztahy, přišla i jistá ekonomická podpora, tak doufáme, že na to teď po pauze navážeme.

Krátce po škole jsem byla oslovena s tím, že je na tehdy prvním krizovém zimním ubytování v Praze potřeba zajistit zdravotní péči na každý den. Napadlo mě oslovit studenty medicíny, a tak postupně vznikla samostatná organizace. O tuto službu je poměrně velký zájem, ale bohužel jen do ukončení studia. Čekala jsem, že se někdo chytí drápkem a vezme práci s lidmi na okraji jako životní poslání. Škoda. Ve všech ordinacích pro osoby bez domova je zoufale málo lékařů a chybí i odborný personál. Ale i obecně je v Česku nedostatek praktických lékařů, část pohltí různé řetězce, někdo míří do zahraničí a když už se někdo rozhodne dělat klasického praktika, otevře si vlastní ordinaci.

Že se u nás můžou jako lékaři realizovat po mnoha stránkách. Jednak po té odborné, protože se setkají s opravdu širokým spektrem diagnóz. I mně se po těch letech stává, že se setkávám s chorobami, případy, které jsem ještě neviděla. To je jednoznačně velký benefit. Zároveň se jedná o obor, v němž člověk osobně roste, vyvíjí se. A Armáda spásy v tomto ohledu nabízí podporu, ať už formou supervizí nebo školení, jaké si kdo vybere.

Deprimující příběhy pacientů se snažím zahánět humorem, klidně i černým. Nejvíc volného času trávím s dětmi, nedá se říct, že by to byl velký odpočinek, ale přijdu určitě na jiné myšlenky. Sportujeme, jezdíme na kole, chodíme na výlety. Dcerka má také ráda hudbu, občas hráváme duo housle–flétna. Můj sen je cestovat, chtěla bych se podívat třeba do Izraele. Jsem optimistka a věřím, že se svět zase uklidní a bude bezpečným místem k životu.