Eva Adamczyková: Jsem extrovert, ale že bych toužila po pódiích, to určitě ne

Přes léto si odpočinu hlavně mentálně, protože nemusím řešit závody. Volný míváme duben, od května začíná příprava na novou sezonu: třikrát týdně posilovna, k tomu atletické tréninky, budování kondice, vytrvalosti.

Hodně jezdím na koni, i třikrát týdně, občas s malým zajedeme do Vrchlabí za sestrou a kamarády. Hlavně se maximálně věnuju Kryštofovi, protože Marek teď hodně hraje.

Oni umí být pěkně rychlí! Já ale nezávodím, chodím mezi ně, abych se psychicky zrelaxovala.

Mám svého Pepina, kterého jsem dostala za olympiádu v Soči, ten je u ségry (o šest let mladší Jany) v Krkonoších, dalšího mám u trenérky. Je tam parta fajn lidí, trénujeme na jízdárně. Líbí se tam i Kryštofovi, on má rád všechna zvířata.

Jéžíš, to nevím, nechci ho odmala drtit. Když to náhodou uvidí a bude se mu to líbit, třeba jo. Já stála na lyžích ve dvou letech, protože jsme bydleli v Krkonoších a viděla jsem starší bratrance, jak lyžují, a chtěla jsem taky.

Zpětně jsem ráda, že mě rodiče podporovali, abych se hýbala. Žádného vrcholového sportovce ze mě vychovat nechtěli. Obecně je důležité, aby se děti hýbaly a měly v tom vzor v rodičích. Pak ať si vyberou, jestli a jak chtějí pokračovat.

Je to samozřejmě smutná realita. Změny jsou opravdu výrazné, to vidí každý, kdo jezdí na hory. Je pořád míň srážek, výkyvy počasí jsou extrémnější. Dokud to půjde, ať si to děti vyzkouší.

Nevyspím se tolik, kolik bych jinak k regeneraci potřebovala. Řešila jsem to tak, že jsem si chodila odpoledne lehnout. Dřív bych měla pocit, že bych ten spánkový deficit nezvládala, teď to je standard.

Vloni ještě ani nelezl, takže posilovna s ním šla v pohodě. Teď, když všude leze, je to lepší v tom, že se sám zabaví, ale musíte ho pořád sledovat, aby na něho nespadla třeba činka. Na atletickou přípravu mám vždycky někoho na hlídání.

To ještě ne. Vůbec tohle neřešíme, hlavní je, aby dobře rostl a byl zdravý. Je fakt, že je dost divoký. Hodně opakuje, nevím, jestli se tomu dá říkat mluvení, ale má už docela velkou slovní zásobu.

Tak čtyři měsíce. Cvičila jsem a hýbala se celé těhotenství. Do posilovny jsem začala chodit po třech měsících. Překvapilo mě, jak rychle se mi vrátila síla.

Musím zaklepat, že to bylo bez problémů. Spíš jsem pak řešila, že potřebuju přibrat. V našem sportu platí, že když jste těžší, jedete z kopce rychleji.

Teď málo, nějakých pětačtyřicet, osobák mám šedesát dva.

Ve dvaceti pětadvaceti jsem si myslela, že až budu mít někdy rodinu, tak už asi nebudu chtít závodit. Moc jsem to ale neřešila. Když to přišlo, říkala jsem si, že už mám odzávoděno dost a nemusím mít extra nutkání se vracet. Nechala jsem to otevřené.

Brzy jsem zjistila, že mi to chybí, a zkusila jsem to. Můj tým věděl, že když to nebude fungovat, pro malého bude třeba moc náročné cestování, nebudu to na sílu tlačit. Byla to neznámá situace, plánovat to nějak dopředu nemělo smysl.

Na „kdyby“ moc nehraju, takže nedokážu odpovědět.

Vlastně super. V Livignu jsme se potkávali s dalšími snowboardisty, byla tam příjemná atmosféra, komornější než v Miláně nebo Cortině. I když na závodech bylo vždycky hodně fanoušků. Přijeli jsme s předstihem, byla to pohodička. Měla jsem na pomoc Marka a dvě kamarádky hlídačky. Bylo fajn, že mohli bydlet spolu a zároveň jsem měla dost prostoru se připravovat.

Snowboardcrossařky s dětmi jsme byly tři. Známe se všechny dlouho, s Chloé Trespeuchovou z Francie jsme jezdily ještě na juniorská mistrovství světa. Američanka Faye Thelenová má dokonce děti dvě. Jsem ráda, že jsme ukázaly, že mateřství a vrcholový sport můžou jít dohromady.

Říkala jsem si, že se budu pozorovat, ale žádnou změnu jsem nepocítila. Cítila jsem se na trati stejně jako předtím. Jsem ale celkově opatrnější kvůli zraněním, která mám za sebou. To by člověk musel být úplný bezmozek, kdyby po všech těch úrazech jezdil, aniž by vážil různé situace.

Jezdit se strachem ale nejde, to by bylo ještě horší. Po žádném zranění mě nenapadlo, že bych se neměla ke snowboardu vrátit.

Ono se to na pohled zdá horší, než to ve skutečnosti je. Ty tři, se kterými jedete, se taky nechtějí srazit. Všechny chceme najít tu nejlepší stopu a vyhrát, zároveň se snažíme vyhnout kolizi. Čím víc máte natrénováno, tím víc máte ty manévry zažité.

Když dojedete dolů do cíle a nic se vám nestane, je to neskutečný adrenalin. Jezdit sama by mě nebavilo, mám ráda partu. Navíc paralelní obří slalom, který jezdí Ester nebo Zuzka, je úplně jiný sport, mají jiná prkna, jiné boty, vázání. Nikdy jsem to nedělala, já začala freestylem a pak v patnácti mě zlákal snowboardcross.

Víte, že mě tohle nikdy nenapadlo? Za tu minutu se toho dá udělat docela dost. To, že to třeba pokazíte na startu, neznamená, že nemůžete vyhrát. Když pak trať projedete skvěle, je to možné. Když se něco nepovede, vím, kde jsem udělala chybu, a v dalším závodě ji neudělám. Během celé sezóny se štěstí přelévá, někomu se dařilo na olympiádě, jinému na světovém poháru, a naopak. Nakonec to je, myslím, spravedlivé.

Je to pro mě tak daleko, že ne. V životě sportovce jsou čtyři roky dlouhá doba. Může se stát tolik věcí. Opravdu o tom teď nepřemýšlím.

Víceméně vím rok dopředu, co bude: do konce léta mám kromě tréninků nějaké propagační a marketingové povinnosti, na podzim pojedeme na soustředění na ledovcích, v půli prosince začíná Světový pohár a sezóna pokračuje do března.

Ano.

V nějakých dvaceti jsem k tomu velkou chuť neměla. Pak mi došlo, že jen výsledky nestačí, že je potřeba být viditelná kvůli propagaci sportu i partnerům. Až léty ale člověk pozná, kde je ta správná míra. Během sezony dávám rozhovory minimálně, protože mi to bere čas i energii.

Došlo ke generační obměně. Jsem tam teď už jediná, kdo byl v Soči, jinak tam jsou samí mladí. Třeba Kája Hrůšová, která je ještě v juniorkách. Jsme dvě holky a čtyři kluci.

Hlavním trenérem zůstává Marek Jelínek. Druhý trenér Jakub Flejšar (autor slavného Evina knírku), který s námi byl ještě v Koreji, se teď věnuje svému sochařství.

Jasně že ne, jsme prostě snowboardcrossová reprezentace. Vždycky to tak bylo, jezdit sama bych ani nechtěla.

Dávám na první pocit, jestli se mnou ta značka ladí, jestli vidím důvod, proč bych s ní měla spolupracovat. Radím se taky s manažery, s mužem, s kamarády.

Spolupracuju v tomhle už jedenáct let s Jirkou Tichým a Tomášem Krausem ze Snow Nomads. Konečná rozhodnutí jsou ale vždycky na mně. Důležité pro mě je, aby ta firma nebo značka byla věrohodná a nastartovalo se dlouhodobé partnerství.

Ráda, byl to pro mě mimořádný zážitek, na který se nikdy nedá zapomenout. Nejvíc mě bavily tréninky s Kubou Mazůchem (taneční partner), vymýšlel neskutečně nápadité taneční kreace.

Musím ale říct, že jsem ráda, že nedělám sport, který bodují rozhodčí. Přišlo mi zvláštní, když mi tanec přišel super, ale porotci ho zkritizovali. Nebo nás pochválili, ale pak tomu podle mě neodpovídaly známky.

Nejsem úplně milovník make-upů, ale brala jsem to, že to k tomu patří. Pomohlo mi to dostat se do charakteru tance, který jsme zrovna předváděli. Když to skončilo, byla jsem ráda, že se už nemusím tak malovat.

Žádné taneční kreace ze soutěže neopakujeme, ale na akcích, kde hraje hudba, si normálně zatancujeme jako většina lidí.

Od začátku roku až do konce olympiády bylo starání hodně na něm. Zpětně se snažím, aby měl teď víc prostoru na svoji práci. Bavíme se o tom vždycky dopředu, takže jsem věděla, že začne víc hrát.

Probírali jsme třeba, jestli má jít do letošních Letních shakespearovských slavností. Takže starání je zrovna teď zase víc na mně. Vzhledem k tréninkům to je pro mě náročnější, ale počítala jsem s tím.

Navíc nám s hlídáním pomáhá Markova maminka a máme i hlídačky, abych mohla zvládat pracovní závazky.

To ano, ale nemám ambici se ho aktivně účastnit. Jsem extrovert, když mám někde vystoupit, nedělám si z toho těžkou hlavu, že bych ale toužila po pódiích, to určitě ne. Baví mě umění konzumovat, výběr nechávám na Markovi.

Pouštím si ji občas při tréninku. Při závodění určitě ne. Hodně jsem poslouchala písničky od 7krát3 (český rapper Štěpán Hebík), přišly mi vtipné.