Článek
Kdybyste měla jednou větou popsat svoji generaci, jaká by byla?
Musím říct, že s pojmem „moje generace“ trochu bojuju. Narodila jsem se v roce 1997, takže jsem přesně na pomezí mileniálů a generace Z. Často mám pocit, že v sobě nesu něco z obou světů, ale zároveň do žádného nepatřím úplně. Určitě je mi ale blíž generace Z.
Na večírcích mě člověk nepotká tak často, ale když už někam jdu, dokážu se rozjet.
Často slýcháme, že jsme příliš citliví. Jenže citliví byli lidé vždycky. Možná jsme jenom hlasitější a méně se bojíme mluvit o tom, co prožíváme. Mám pocit, že citlivost jako společnost často spojujeme hlavně s bolestí, zranitelností nebo přehnanou reakčností. Nemluví se tolik o tom, že citlivost s sebou nese i výhody.
Jaké?
Samozřejmě, že citlivost je v mnoha ohledech limitující, dnešní svět není nastavený pro lidi, kteří věci intenzivně prožívají. Pro mě je ale citlivost taky obrovským zdrojem kreativity a způsobem, jak být v plnějším spojení se světem. Je to pro mě i o kráse a vnímání detailů a vrstev všeho, co mě obklopuje.
Mám pocit, že jsme jako generace ochotnější dívat se sami na sebe. Ať už skrze terapie, nebo jinou práci na sobě. Snažíme se porozumět vzorcům, které si neseme, místo abychom je jen opakovali.
Aktuálně ji můžeme vídat v Ulici, kde tvoří pár s Jiřím Maryškou.
Mluvíte o terapiích a práci na sobě. Není někdy těžké najít hranici mezi zdravým sebepoznáváním a neustálým rozebíráním sebe sama?
Určitě. Vím, že celý život bych mohla zpracovávat věci, které si nesu nejen od rodičů, ale i od generací před nimi. Rodinné příběhy a zkušenosti se podle mě přenášejí mnohem víc, než si uvědomujeme, a ne vždy dokážeme dohledat, odkud některé naše strachy nebo vzorce vlastně pocházejí. Právě proto je podle mě důležité se v tom nezaseknout. Přijmout, že nikdy nevyřešíme všechno a že vedle sebepoznávání existuje také život, který je potřeba skutečně žít. To je něco, co se sama pořád učím.
Působíte jako přemýšlivá pozorovatelka. Potřebujete být často sama, abyste si všechny vjemy mohla zpracovat?
Jsem hodně introvertní a vlastně bych klidně byla sama skoro pořád. (směje se) Vím, že to zní zvláštně vzhledem k profesi, kterou dělám, ale tak to opravdu mám. Příprava na roli patří k mým nejoblíbenějším částem práce, protože můžu být sama se scénářem, být sama se svou intuicí, hledat si postavu a soustředit se jen na ni.
Na place je to pro mě složitější, je tam hodně lidí, hodně vjemů a neustálé přepínání mezi rolí a skutečným světem. Ale učím se s tím pracovat. Zároveň si ale nemyslím, že bych byla jen tichý pozorovatel. Uvědomuju si, že zařadit se do škatulky tichá a přemýšlivá je velmi limitující a nepravdivé. Všichni v sobě neseme množství různých poloh, jen ne všechny pouštíme ven. Nebo si dovolujeme pouštět je jen s někým.
V cizí zemi zažíváte zvláštní druh svobody. Nikdo vás nezná, nikdo od vás nic nečeká.
Na večírcích a ve společnosti vás ale člověk spíš nepotká
Nejvíc si dobíjím baterky o samotě, v přírodě nebo při dlouhé procházce. Ale i společnost mi přináší jistý druh dobití, takže nakonec potřebuju oboje. Na večírcích mě člověk nepotká tak často, ale když už někam jdu, dokážu se rozjet.