Miss Lucie Pisková: Sport je nejlepší škola života. Naučí vás, že bez práce zkrátka nic samo nepřijde

Určitě ano, sport mě formoval odmala. Byla jsem hodně aktivní dítě a rodiče chtěli, abych si vybrala jeden kulturní a jeden sportovní kroužek. Takže jsem chodila na flétnu a atletiku. Jenže atletika mě postupně úplně pohltila a flétna letěla do kouta (směje se).

Sport je dobrá průprava pro život, nejde jen o tu samotnou fyzickou aktivitu, ale i o všechno kolem ní – závody, disciplínu, režim, zodpovědnost. Člověk se musí učit fungovat pod tlakem, zvládnout prohry, starat se sám o sebe, skloubit školu, tréninky, později i brigády. Zpětně to vidím tak, že sport je nejlepší škola života. Naučil mě pracovat i ve chvílích, kdy se mi nechce, a nevzdat něco jen proto, že je to zrovna těžké. Naučíte se, že bez práce zkrátka nic samo nepřijde. Dneska z toho těžím úplně ve všem, díky sportovní průpravě mě jen tak něco nerozhodí.

Byla jsem soutěživá už jako dítě a asi pořád jsem. Myslím si, že člověk, který dělá závodně sport, v sobě nějakou soutěživost mít musí. Ale pro mě to nikdy nebylo jen o tom porazit ostatní. Baví mě spíš ten pocit, že makáte sama na sobě a posouváte se dál.

I proto mě atletika tolik chytla. Dělala jsem běh, skok do dálky i skok o tyči, ale nejbližší mi nakonec byla právě dálka. Milovala jsem ten moment rozběhu, kdy víte, že teď už do toho musíte dát úplně všechno.

Běhala jsem i štafety. Atletika je individuální sport, ale při štafetě soutěžíte za tým a pro ostatní holky. Dodnes mám husí kůži, když si na některé závody vzpomenu. Ten adrenalin a atmosféra jsou něco, co člověku zůstane. Podobně jsem se cítila na finále Miss.

Asi nejtěžší to bylo kolem čtrnácti, patnácti let, kdy jsem chtěla začít pracovat a vydělávat si vlastní peníze. Chtěla jsem být víc samostatná, nechtěla jsem být závislá jen na rodičích. Jenže skloubit brigády s atletikou bylo hrozně náročné.

Závody bývají o víkendech, přes týden máte tréninky, do toho škola. Tenkrát přišla asi největší krize, říkala jsem si, jestli s tím neseknout. Nakonec jsem si ale uvědomila, že právě sport mi může do budoucna strašně moc dát. Zpětně jsem ráda, že jsem ještě vydržela. Teď už sice nezávodím, ale sport a pohyb do mého života patří pořád.

Nikdy jsem nechtěla jít klasickou modelingovou cestou. Modeling se mi sice líbil vždycky, ale Miss mi připadala mnohem komplexnější. Nejde v ní jen o to, projít se po mole nebo nafotit hezké fotky. Soutěžící musí umět komunikovat, reprezentovat, vystupovat před lidmi, něco odprezentovat. A to mě lákalo víc než samotné focení nebo přehlídky.

Vždycky jsem měla blízko ke komunikaci, k médiím, ke sportu, chtěla jsem jednou dělat sportovní reportérku nebo moderátorku. Na Metropolitní univerzitě v Praze dokončuji obor mediální studia. Připadalo mi, že v Miss se všechny ty moje světy můžou krásně propojit.

Určitě tím, jak dobře jsem se nakonec cítila na mole nebo před foťákem. Dlouho jsem měla pocit, že nejsem úplně přirozeně elegantní typ. Vždycky jsem byla spíš sportovně založená, trochu tvrdší, nikdy mi moc nešel tanec, takže jsem si říkala, jestli budu umět působit dostatečně ladně.

Ale paradoxně mi to v soutěži nakonec skvěle sedlo. Samozřejmě jsem doma trénovala chůzi na podpatcích, připravovala se, ale měla jsem pocit, že některé věci mi nakonec připadaly přirozené. Začalo mě bavit, že člověk může skrze oblečení, pohyb nebo výraz ukázat nějakou energii a osobnost.

Asi skloubit všechny svoje povinnosti. Pořád jsem chodila do školy, pracovala, starala se o domácnost, mám vztah, normální život. A najednou k tomu přibyla Miss, která člověku zabere obrovské množství času i energie.

Na druhou stranu mě to v mnoha věcech posunulo. Naučila jsem se fungovat efektivněji a zjistila jsem, že člověk zvládne mnohem víc, než si myslí. Už před soutěží jsem si o sobě myslela, že mám dobrý time management, ale Miss mě posunula ještě úplně jinam.

Musela jsem se naučit fungovat opravdu efektivně. Třeba jsem si během tréninku ve fitku vyřizovala pracovní věci. Naučila jsem se tam vyhledávat aktivity, u kterých to jde, někdy jsem tam prostě jen chodila s iPadem v ruce po schodech a stručně odpovídala na e-maily. Bavilo mě hledat způsoby, jak čas využít co nejlíp.

To je další věc. Soutěž Miss mě naučila rozlišovat, co je opravdu důležité. Dřív jsem měla tendenci řešit nebo prožívat spoustu věcí zbytečně moc. Během soutěže jsem se naučila některé věci prostě pustit. Soustředit se na to, co mi něco dává, co mě někam posune, a nenechat se rozhodit každou maličkostí. Myslím, že jsem díky tomu celkově psychicky klidnější.

Byla jsem překvapená, jak dobře jsme si s holkami sedly. Samozřejmě je to soutěž a každá z nás chtěla uspět, ale zároveň jsme dokázaly oddělit soutěžení od normálních vztahů. S některými holkami jsme si opravdu rozuměly lidsky a myslím si, že pár přátelství zůstane i dlouho po soutěži. Už na začátku jsem třeba pozvala část holek k sobě domů na večeři, protože strašně ráda vařím a hostím lidi.

Byl to velký krok. Přijdete do města, kde nikoho neznáte, kromě svého přítele, kterého jsem tady už v té době měla. Nechcete být závislá jen na jednom člověku, takže si musíte postupně budovat vlastní život, vlastní okruh lidí, zázemí.

Přítel do té doby žil sám, měl svůj režim, svoje fungování a najednou jsme se oba učili sdílet společný prostor i každodenní život. Ale zvládli jsme to a teď se v Praze cítím přirozeně. S přítelem je nám fajn, rádi trávíme čas úplně obyčejně, uvařím večeři, hrajeme deskovky nebo jdeme na procházku s pejskem.

On byl vlastně jeden z prvních lidí, kteří mi říkali, že bych se měla do Miss přihlásit. Fandil mi během celé soutěže, i když to se mnou občas určitě nebylo jednoduché. Byly dny, kdy jsem byla unavená, přetížená, protivná, měla jsem všeho plnou hlavu. A on to vždycky zvládl s obrovským klidem.

Cením si toho tím spíš, že mu svět showbyznysu není nijak blízký, pracuje ve stavebnictví. Je hrozně důležité mít vedle sebe člověka, který vás podrží a zároveň vás podporuje v tom, abyste zůstala sama sebou.

Strašně moc se těším! Zároveň mám pocit, že mi ještě úplně nedochází, že je to něco, co mě opravdu čeká. Miss World je obrovská světová soutěž a já ji vždycky vnímala jako něco vzdáleného, a najednou vím, že za rok mám reprezentovat Českou republiku.

Jsem vděčná za to zázemí, které kolem sebe máme. Prezidentka Miss Czech Republic Taťána Makarenko a holky, které už světovými soutěžemi prošly, nám předávají zkušenosti, radí nám. Třeba Krystyna Pyszková (vítězka Miss World 2023) je pro mě obrovská inspirace.

Hlavně na svém charitativním projektu, protože vím, že právě na ten se budou lidé na Miss World hodně ptát. Nechci nic uspěchat nebo dělat jen na efekt. Chci, aby to opravdu fungovalo a mělo to smysl i mimo soutěž. Pak samozřejmě angličtina, vystupování, všeobecný rozhled. Miss World není jen o vzhledu.

Mezigeneračnímu propojení seniorů a dětí. Sama mám totiž babičku, kterou považuji za jednu ze svých nejlepších kamarádek, říkám jí úplně všechno. Když jsem ještě bydlela v Ostravě, chodili jsme k ní pravidelně každou neděli. Po odstěhování do Prahy jsem za ní začala jezdit sama. Vyprávím jí o škole, o kamarádech, o vztazích, řešíme normální ženské věci. Vidím, jak jí tyhle návštěvy prospívají.

Uvědomila jsem si, že takových babiček a dědečků je mnohem víc. Často jsou sami, některým už třeba odešli vrstevníci, děti nemají tolik času… Proto jsem začala přemýšlet o projektu, který by propojoval děti a seniory. Může stačit málo – společně strávené odpoledne, povídání, obyčejná přítomnost.

Pro děti je to obrovská lekce empatie a úcty. Ti lidé zažili věci, které si dneska ani neumíme představit. Mají zkušenosti, nadhled, životní moudrost. A myslím si, že je důležité učit děti, že stáří není něco, co máme odsunout bokem.

Moje babička třeba vůbec nemá chytrý telefon, internet skoro nepoužívá, její svět je jiný než ten náš. Tím spíš je pro ni důležité mít kontakt s někým mladším, kdo je do současného světa ponořený, povídat si, být součástí dění.

Určitě víc (směje se). Je pravda, že jsem předtím žila hlavně ve sportovních botách a legínách. Ale zvykla jsem si rychle, už si umím užít módu, šaty, krásné střevíčky. Pořád ale nejsem typ člověka, který by doma dvě hodiny vybíral outfit. Myslím, že ve mně ta sportovkyně pořád zůstává.