Hokejistka Mlýnková: Nadhled českému fanouškovi občas trochu schází

Je těžké být spokojená s individuálním výkonem, když není ten týmový. Týmový úspěch nepřišel. Bohužel. Měly jsme velká očekávání.

Se Švýcarkami jsme škobrtly. Nemělo dojít na nájezdy. Trápila nás koncovka. Nedokázaly jsme dát gól, přitom jsme hrály dobře. Spolu. Držely jsme taktiku, dohodnuté systémy. Ale tentokrát jsme tahaly za kratší konec. Bolet to bude ještě dlouho. Ale je to sport.

Myslely jsme, že dokážeme, že patříme mezi nejlepší tři týmy na světě. A budeme tím nejlepším v Evropě. Že stejně jako na dvou mistrovstvích světa v roce 2022 a 2023 urveme bronzové medaile.

Víme, že se přibližujeme Kanaďankám a Američankám. Poslední roky je to tak, že se vždy pereme o třetí místo. Ta dvě poslední mistrovství to bohužel vždy o kousek nevyšlo. Věřily jsme si. Proto takové zklamání.

Američanky i Kanaďanky mají moc silné týmy. Individuálně jsou na tom líp. To je ještě stále něco jiného. Mají rychlý hokej. Ale také ho budují třicet let. My v Evropě jsme na začátku. Ale dotahujeme je. Americký ženský tým si pro to letos opravdu šel. Tipovala jsem, že vyhrají.

Na té klučičí straně jsem to viděla trochu jinak. Myslím, že Kanaďané Američany přehrávali. Čekala jsem, že se to vyvine jinak. Ale hezký hokej nevyhrává. Počítají se góly.

Ano, poprvé se přesouvá z dubna až takhle na podzim. Pro mě už to bude asi sedmé mistrovství světa. Ale to, za co jsem nejvíc vděčná, je, že jsem osobně mohla být součástí velkého pokroku, doslova průlomu ženského hokeje jako profesionálního sportu.

Bylo to jako sen, když jsme se s českou reprezentací kvalifikovaly na zimní olympijské hry v Číně. To změnilo pohled na nás i v Česku. Lidé začali ženský hokej sledovat, fandit.

I když jsme na olympiádě v Pekingu byly jako outsideři, ještě nevyzrálé a nevyspělé, najednou jsme si uvědomily, že se to povedlo. Že dokážeme hrát proti těm nejlepším na světě.

Poprvé jsme tam hrály s Američankami, první třetina ve čtvrtfinále byla nula nula, ve druhé jsme dokonce vedly.

Byla to odměna za těch posledních deset patnáct let, které v českém hokeji budovaly holky před námi. Zlomilo se to. Máme dvě medaile z mistrovství světa, dvakrát nám těsně unikly, dvě účasti na olympijských hrách. O to víc bolí tahle olympiáda. Ale věříme, že medaile zase budou.

Reakce fanoušků byly emotivní, což se po olympiádě asi dalo čekat. Strašně jsme chtěly uspět a mrzelo nás, že to nevyšlo. Objevily se komentáře, že neumíme dát gól, přihrát si, že jsme se přijely jen zúčastnit. To jsou věci, které zamrzí.

Osobně mi vadí hlavně poznámky o tom, že nejsme fyzicky připravené. Určitě máme pořád co zlepšovat, ale hrály jsme čtyři zápasy v pěti dnech a do každého daly maximum. Na druhou stranu pravidelně dostáváme i spoustu hezkých a podporujících zpráv, jak z domova, tak od fanoušků ze zahraničí nebo od protihráček.

Když to srovnám se zkušeností z Kanady nebo USA, tam je hokej samozřejmě obrovské téma, přece jen vidím rozdíl. Média i fanoušci detailně rozebírají každý moment, diskutují o výměnách trenérů, ale ve většině případů tam cítíte respekt ke sportovci a k práci, kterou odvádí. To je podle mě to nejdůležitější. Mám pocit, že právě tenhle nadhled nad výkony sportovců českému fanouškovi občas trochu schází.

Ve třech letech mě vzala maminka na led. Rodiče chtěli, abychom všechny tři sestry byly sportovně orientované. Uměly hodit míč, kopat, běhat. A máma chtěla, abych uměla bruslit. Hrozně mě to bavilo. Chodila jsem do takové bruslicí školičky. Po nás nastupovali kluci s hokejkami. Taky jsem ji chtěla. A šlo mi to s ní.

Máma to na mě ještě zkusila s krasobruslením, ale jak jsem po deseti minutách zjistila, že oni hokejky mít nebudou, byl konec. Chtěla jsem hrát hokej. Samozřejmě, že i pro naše to bylo nepředstavitelné. Ale mám obrovské štěstí, že mě rodiče vždycky podporovali, jak to šlo. I když nebylo na novou hokejku nebo výstroj. Vždycky to nějak vyřešili.

Hrála jsem, kde se dalo. Ale vyrůstala jsem skutečně v klučičím týmu. Už na druhý stupeň základní školy jsem šla s klukama do sportovně zaměřené třídy, abychom mohli trénovat. Hrála jsem za Zlín a Vsetín. V dorostu ještě takové rozdíly mezi mnou a kluky nebyly. Ale jak se to lámalo ve čtrnácti letech, už mě tam nechtěli. I když jsme spolu vyrůstali a tak nějak jsem byla jejich.

Hrát jsem uměla, dávala góly, pomáhala týmu vyhrát. Ale stávalo se, že protihráč viděl culík a chtěl to zkusit. Jenomže v tomhle já jsem byla namočená od malička. Musela jsem být chytřejší a dvakrát lepší než kluci. A byla. Přesto tlačili rodiče jiných kluků na trenéra, že zabírám místo. Bylo nás čtyřicet a v týmu zůstávalo dvacet. I když mě tam ani trenér nechtěl, potenciál viděl.

Ani tehdy, když mě všichni odmítali, jsem to nechtěla vzdát. A to jsem přitom přejížděla z města do města. Tahala se s výstrojí. Chodila pozdě spát, brzo vstávala.

To už jsem byla v prvním ročníku na gymnáziu v Otrokovicích, zápasy hrála ve Vsetíně a trénovala ve Zlíně. Ale zároveň jsem už patřila do mládežnické reprezentace. Tam si mě vyhlédl trenér, když jsem hrála ve Zlíně se staršími holkami. Jenomže tehdy mi bylo devět.

Postupem let jsem ale poznala starší holky z reprezentace a jednou přišla nabídka od kanadského hledače talentů. Přesně v tu pravou chvíli. U nás už bych hrát s kluky dál nemohla.

I rodiče si uvědomovali, že jestli to s hokejem myslím vážně, budu muset do zahraničí. Dostala jsem se do hokejového tréninkového institutu v Torontu. Naši si samozřejmě nic takového nemohli finančně dovolit.

Vlastně už v době, kdy jsem hrála doma, měli finanční potíže. Platit mi navíc hokej je zatěžovalo. Až už to nešlo. Když reálně hrozilo, že přestanu hrát, začala mi pomáhat olympijská nadace.

Mohla jsem jezdit na turnaje, přispívali na benzín, výstroj. I jako puberťačka jsem si uvědomovala, že máme problémy s penězi a s těžkým srdcem jsem šla říct, že jsem třeba zlomila hokejku.

V Kanadě jsem pak už měla všechno zajištěné. Ubytování, jídlo, vybavení. Náklady hradili oni. Institut měl své sponzory. Já dělala, co šlo. Pomáhala jsem v kuchyni, občas uklízela. Studovala jsem dálkově české gymnázium, takže mi naši koupili počítač a bylo to. Žádné školné.

Do maturity to byly tři roky. Pak jsem dostala několik nabídek z univerzit, ne z těch nejlepších, ale i ty menší jsou školy se sedmi až deseti tisíci studenty. To je na české poměry opravdu hodně.

V rámci návštěvních dnů jsem se byla podívat v americkém státě Vermont a zamilovala si to tam. Studovala jsem čtyři roky na plné sportovní stipendium. Mám odtud bakalářský titul, vítězství ligy Hockey East v bodech a cenu pro hráčku roku.

Ve Vermontu jsem si sedla s trenéry. Individuálně jsem se hodně zlepšila. Ale po čtyřech letech jsem cítila, že bych chtěla ještě víc. Lépe se připravit na kariéru profesionální hráčky. Tak jsem využila možnosti studia ještě jednoho roku na magistra na univerzitě v Minnesotě. To byla obrovská zkušenost. Univerzita s padesáti tisíci studenty a ženským hokejovým týmem s velkou historií. To byla prestiž. Škola měla peníze, takže děcka tam byla doslova rozmazlená.

Hrála jsem tam s holkami, na které jsme teď narazily na olympiádě. Minnesota pravidelně bojovala o univerzitní titul mezi čtyřiceti školami. Na zápasy tam chodilo pět tisíc lidí.

Draft v ženské hokejové lize vypadá podobně jako v NHL nebo NBA. Přihlásilo se nás ten rok asi tři sta s tím, že se tak vzdáváme práva hrát na univerzitách. Vybírali hráčky do osmi týmů. Příští rok se to bude rozšiřovat dokonce o další čtyři týmy. Na tom vidíte další rozkvět ženského hokeje i tady v Kanadě.

Draftoval mě klub v Montrealu, za což jsem strašně ráda. Montreal je jedno z nejvíc evropských měst na americkém kontinentu. Mám to kousek do Vermontu, kam se tak ráda vracím. A hokejem tu jednoduše řečeno žijí. Má tu nejvyšší kvalitu.

Bydlím sama v apartmánu. Některé holky mají i domy nebo bydlí spolu. Ale stejně pořád někam létáme na zápasy, takže jsem ráda, když se sem vrátím a můžu si odpočinout a mít soukromí.

Profesionálně hraji rok. To znamená, že tak dlouho dostávám plat. Není to úplně wow, ale už se nemusím pořád starat, co kolik stojí. Jsem nováček ligy a navíc Češka. Ani teď to není jednoduché. Ale nejtěžší pro mě pořád je být tak daleko od rodiny. Teď do Itálie na olympiádu přiletěli rodiče i se sestrou a synovcem. Doma se to po finanční stránce zlepšilo, když nemusí platit můj hokej. Na Vánoce se vracím do Zlína, v létě přijedu na měsíc. Jen tam nemám kde trénovat.

Nejsme tu celebrity, kdyby vás napadlo tohle. Možná tak kapitánka kanadského hokejového nároďáku, ta ano. Ale i tady obliba nabírá na síle v posledních letech strašně rychle. Na naše zápasy chodí nyní osm až deset tisíc diváků. Ženská hokejová liga (PWHL) to dělá výborně, řada zápasů se hraje na zimácích NHL.

Ženský basketbal tady například získával oblibu deset patnáct let. V hokeji to vyskočilo daleko rychleji a rok od roku se to zvedá. A já můžu být u toho. To je ten největší úspěch. Jsem u toho, když se to povedlo. Ženský hokej prorazil. Lidi mu fandí a uznávají ho.