Článek
„Vstávala jsem ve čtyři, abych všechno v klidu stihla a dojela do Prahy. Nechávám si ráda trochu náskok, nerada dělám věci na poslední chvíli,“ vítá mě drobná, ale nesmírně energická sochařka v pražské SIN Studio Gallery, kde právě probíhá její výstava. Je devět hodin ráno, a tak máme nerušenou hodinku, než se galerie otevře veřejnosti.
Pozérstvím rozervané umělkyně, jejíž tvorba prýští z vlastních traumat, rozhodně netrpí.
V symbióze tu stojí sochy koní, psů, krkavců či žen s parožím, vše ze skla či bronzu. V kontextu galerie umístěné poblíž rušného Václavského náměstí působí množství zvířecích motivů nezvykle, pro Paulinu Skavovou však nejsou ničím zvláštním – patří do jejího každodenního života uprostřed lesů.
„To, co může pro člověka z Prahy působit jako důmyslná symbolika, je pro mě normální svět,“ říká. Podobně přirozeně mluví i o ženských figurách, které tvoří po většinu své kariéry. „Jsem žena a rozumím svému tělu, proto je mi ženská postava vlastní a pravidelně se k ní vracím.“
Její práce často vycházejí z příběhů, které si sama převypráví po svém. Jednou je to Sněhurka a sedm trpaslíků, jindy sportovní legenda Mike Tyson proměněná v téměř mytologickou postavu. Zajímají ji pohádky, archetypy i hrdinové současného světa. Ne proto, že by chtěla vytvářet složité intelektuální konstrukce, ale protože se skrze ně snaží pochopit lidi a jejich vztahy. Užívá k tomu humor a nadhled.
Na rozdíl od představ o bohémském životě umělců působí překvapivě prakticky. Pozérstvím rozervané umělkyně, jejíž tvorba prýští z vlastních traumat, rozhodně netrpí. O inspiraci mluví méně než o materiálech, konstrukcích, formách nebo hodinách strávených modelováním. Socha podle ní nevzniká z náhlého vnuknutí, ale díky času, trpělivosti a zvládnutí řemesla. Možná i proto ji vždycky dokázaly vyprovokovat věty začínající slovy: „To nezvládneš.“
Sochařina? Nic pro holky
Na gymnáziu ji bavily spíš technické předměty, její cestu k sochařství pak odstartovala náhodná návštěva Hořic, kde se nachází kamenosochařská škola. Otevřené dílny s rozdělanými kamennými sochami ji okouzlily do té míry, že se rozhodla podat přihlášku na talentové zkoušky, které úspěšně absolvovala. Odsud pak vedla její cesta na Akademii výtvarných umění v Praze, kde si ji vybral do svého ateliéru profesor Karel Nepraš.
Pro okolí nebyla její profesní volba zdaleka samozřejmá. Když drobná 157 centimetrů vysoká dívka oznámí, že se chce věnovat oboru, který si většina lidí spojuje spíš s chlapy v montérkách, nedůvěra naskočí téměř automaticky.
„Nedostaneš se tam. Není to nic pro holky.“ Podobné věty slýchala často. A netýkaly se jen přijímaček. Později přišly další. „Uděláš dvoumetrovou sochu? Neuděláš. Budeš pracovat ve slévárně? To tě přejde. Zvládneš vést velké realizace? Uvidíme.“
Právě tehdy se ale podle ní ozývá vlastnost, kterou v sobě měla už jako dítě. Čím víc jí někdo vysvětluje, proč něco nejde, tím větší chuť má zjistit, jestli to přece jen nedokáže udělat. „Když mi někdo řekne, že něco nezvládnu, beru to jako výzvu,“ říká bez velkého přemýšlení.
Nevystupuje přitom jako člověk, který by si potřeboval něco dokazovat za každou cenu. Mluví spíš o určitém vnitřním motoru. O potřebě zkusit dojít až na konec a teprve pak zjistit, jestli byla překážka skutečná, nebo jen v hlavách ostatních.
Zvířata, kam se podíváš. K Paulininým nejoblíbenějším patří koně.
Možná i proto se nikdy nebála prostředí, které bývá považováno za ryze mužské. Slévárny, sklářské dílny nebo provozy, kde se pracuje s kovem a ohněm, ji naopak přitahují. Dodnes si ráda oblékne montérky a celé hodiny diskutuje s řemeslníky o technických detailech. „Já ty dílny a chlapy v nich miluju,“ říká se smíchem.
Právě tam si podle ní člověk nejrychleji uvědomí, že socha nevzniká jen v hlavě. Potřebuje tvrdou práci, trpělivost a ochotu učit se nové věci. A někdy i trochu tvrdohlavosti. Té má Paulina Skavová zjevně dostatek.
Do ateliéru jako do Kolbenky
Základem jejího přístupu je řád a pravidelný denní režim s časem vyhrazeným pro práci v ateliéru. Vstává časně a každý den začíná procházkou lesem se svými psy. „Když nemám tenhle svůj rituál, jsem úplně rozhozená.“
Zatímco dřív byla schopná pracovat nárazově a bez odpočinku, dnes si své dny plánuje mnohem pečlivěji. Pro práci v ateliéru má vyhrazené celé bloky času, často od osmi do čtyř – jako v továrně. „Nemá smysl jít do ateliéru na dvě hodiny. Nic neuděláte.“
Představa bohémské umělkyně čekající na múzu je jí vzdálená. „Do ateliéru chodím jako do Kolbenky. Jsem tak praktická, až jsem nudná,“ směje se.
Nejlépe se jí pracuje dopoledne. Potřebuje světlo, energii a čistou hlavu. Večer už přicházejí na řadu psi, koně nebo práce u počítače. Sochařina není její jedinou profesní náplní.
„Nastal moment, kdy jsem si řekla, že do ateliéru nemůžu chodit s vědomím, že musím věci hrnout kvůli prodeji, kvůli výstavám. Sochařina je pro mě natolik vzácná a vybojovaná činnost, že si v ní musím uchovat svobodu.“
Část své tvůrčí energie se proto rozhodla věnovat filmové scénografii. Ateliér si ponechala jako prostor, kde nebude muset dělat kompromisy. „Můžu si dovolit udělat chybu. Můžu udělat věci vyloženě pro sebe. Můžu si dokonce dovolit dělat neprodejné věci. To je obrovská svoboda.“
S oblibou se pohybuje na hranici, kde si divák není jistý, jestli se má usmát, nebo znervóznět.
Když vzpomíná na studia na Akademii výtvarných umění, vrací se i k profesoru Milanu Knížákovi. „Zakazoval nám vystavovat. Argumentoval tím, že jsme na škole proto, abychom se naučili svobodně dělat chyby a abychom si to odpracovali.“ Tehdy jí to možná připadalo zbytečně přísné, dnes dává jeho přístupu za pravdu. „Nechci svými sochami obtěžovat,“ říká s úsměvem. „Potřebuju si uchovat radost z toho, že je dělám.“
Pohádky pro dospělé
Vedle koní, psů a dalších zvířat se v jejím díle objevuje inspirace pohádkami, mýty nebo archetypálními postavami. Nejsou to témata, která by si vybírala podle aktuálních trendů. Přicházejí spíš samovolně. Jednou jako vzpomínka z dětství, jindy jako reakce na lidi, které potkává, nebo na svět kolem sebe.
„Někdy si odvyprávím příběh akční hrdinky, někdy pohádku,“ říká. „Na každé pohádce je něco reálného.“ Právě střet známého příběhu s konkrétní lidskou zkušeností ji zajímá nejvíc.
Jedním z motivů, ke kterým se vrací, je Sněhurka a sedm trpaslíků. V jejím podání však Sněhurka nevypadá jako typická postava z dětské knížky – klečí na všech čtyřech se sedlem na zádech. Dekadentně erotické výklady autorka odmítá. „Na čtyřech je proto, aby se svým trpaslíkům mohla dívat do očí,“ vysvětluje. „A to sedlo tam je, protože mi přišlo vtipné, že by na ní mohli jezdit.“
Pod humorem se ale skrývá i další vrstva. Trpaslíky nemodelovala podle pohádkových ilustrací, ale podle skutečných lidí s růstovou poruchou – achondroplazií. Předlohou jí byli pacienti genetika Miloslava Kuklíka, kteří jí byli ochotni stát modelem.
Podobně vznikají i další její práce. Ženy s parožím nejsou jen efektními bytostmi z fantasy světa. Vycházejí z úvah o postavení žen, které společnost redukuje na trofej, již je možné „ulovit“ a následně prezentovat coby demonstraci postavení a moci.
Stejně tak blondýnka s pistolí v ruce není oslavou násilí, ale vybízí k úvahám o síle žen a jejich „ženských zbraní“. „Zbraň, kterou drží v ruce, je na té ženě tou nejméně nebezpečnou zbraní,“ poznamenává autorka s potutelným úsměvem.
Paulina Skavová se s oblibou pohybuje na hranici, kde si divák není úplně jistý, jestli se má usmát, nebo znervóznět. Sama tomu říká poťouchlost. Ráda naruší očekávání, aniž by nabízela jednoznačné odpovědi.
Možná nejlépe je to vidět na soše Mikea Tysona. Legendární boxer se v jejím podání proměňuje v mytologickou bytost, téměř poloboha vystupujícího z poháru. Vedle něj stojí další Tyson – její pes, který se tak skutečně jmenuje. „Svět sportu je pro mě taková zvláštní mytologie,“ vysvětluje. „Sportovci jsou heroizováni, jsou to takoví nadlidé.“ Nezajímá ji přitom ani tak konkrétní boxer, lovec nebo pistolnice, ale příběhy, které si kolem nich vytváříme. Příběhy o síle, kráse, úspěchu, moci nebo hrdinství.
Možná i proto její sochy nepůsobí jako ilustrace reality – jsou spíš pohádkami pro dospělé. Takovými, ve kterých se vedle sebe potkávají skuteční lidé, osobní vzpomínky, humor i společenské stereotypy, o nichž se někdy nemluví úplně pohodlně.
Posedlá tvorbou
Když Paulina Skavová dostala nabídku připravit autorskou výstavu v pražské SIN Studio Gallery, nevnímala ji jen jako další výstavní projekt. Byla to příležitost vrátit se k motivům a sochám, které ji provázejí řadu let, a podívat se na ně znovu.
Za každým úspěchem musí být trochu bolesti. S tím, že věci nepůjdou vždycky hladce, počítám.
„Letos mi bude padesát a myslím si, že nikdo není zvědavý na to, aby objevoval padesátiletou sochařku,“ říká s typickou sebeironií. Místo aby připravila retrospektivu, rozhodla se některé starší práce převyprávět novým způsobem. Sochy, které původně vznikly v životní nebo nadživotní velikosti, začala převádět do menších bronzových verzí. „Jak se zmenšuju já věkem, tak budeme zmenšovat i ty sochy,“ směje se. Důvod byl ale i hlubší – zajímalo ji, co se s dílem stane, když změní měřítko.
„Redukcí objemu vzniká zvláštní kouzlo, objekty se zvláštním způsobem zaostří,“ vysvětluje. Přirovnává to k Freudovým úvahám o miniaturách a k pocitu zvláštního neklidu, který vzniká, když známé věci najednou neodpovídají očekávaným proporcím.
Vedle bronzu se na výstavě výrazně objevuje i sklo. Právě spolupráce se SIN Studio Gallery a sklářským mistrem Jiřím Šínem jí otevřela nové možnosti.
O technologii tavené skleněné plastiky mluví s respektem, téměř jako o alchymii. „Řemesla, která musí projít ohněm, mají v sobě určitou magii,“ říká.
Pistole v ruce ženy má evokovat moc a sílu pověstných ženských zbraní.
Největší radost jí přitom nedělá samotný výsledek, ale možnost posouvat hranice. Obdivuje, že Jiří Šín dokáže realizovat velké skleněné formáty, které jsou v českém prostředí spíše výjimečné. Za jeden z vrcholů výstavy považuje ležící ženskou figuru odlitou z jednoho kusu skla.
Název výstavy Pure Obsession (Čirá posedlost) by mohl svádět k představě posedlosti v romantickém nebo dramatickém smyslu. Když však Skavová mluví o své práci, slovo posedlost získává jiný význam. Nejde o výjimečný stav ani o umělecké trápení. Spíš o schopnost vracet se ke stejným tématům znovu a znovu, roky je promýšlet a nevzdat je ve chvíli, kdy přestanou být módní. Ostatně sama o sobě mluví jako o člověku, který se rád zakousne do věci a nepustí.
Na otázku, zda je v její dravé a veskrze pozitivní nátuře místo i pro pochybnosti, však po krátkém zaváhání připustí, že přicházejí také. Nikdy u nich však nezůstává dlouho. Jakmile přijde nervozita nebo strach, snaží se situaci rozebrat, udělat si plán a pokračovat dál. „Když se něco pokazí, budu to řešit, až když se to pokazí. Předem se tím nechci zabývat. Za každým úspěchem musí být trochu bolesti. S tím, že věci nepůjdou vždycky hladce, počítám. Když jde něco příliš snadno, stejně se vám to jednou obrátí.“
Je to možná stejný princip, který ji kdysi dovedl na Akademii výtvarných umění: životem ji nevede slepá víra, že všechno dopadne dobře, jako spíš přesvědčení, že má smysl to zkusit. A příště znovu. Právě v tom je, zdá se, ukryta její skutečná posedlost.
