Lékař Tomáš Šebek: Spoustu rodičovských chyb do smrti neodčiním

„Dívám se na koberec v ložnici z několika centimetrů… Ležím na zemi a máma do mě kope. Je úplně zběsilá. Řve na mě, že za všechno můžu právě já. Je strašně opilá. (…) Fyzicky mě to vůbec nebolí. Ani rány od táty. Ani kopance od mámy. Bolí mě, jaké mám rodiče,“ vzpomíná ve své knize dnes osmačtyřicetiletý známý český lékař Tomáš Šebek na jednu z mnoha událostí, které je s bratrem provázely dětstvím. Tentokrát skončila rvačka mezi rodiči nečekaně. Přestože se malý Tomáš pokoušel matku před rozzuřeným otcem chránit, nakonec ho za to sama brutálně zbila.

Jak říká, knihu napsal především pro svoje čtyři děti, přesněji řečeno hlavně pro dvě starší, dnes už dospělé, na nichž se podle svých slov sám nejvíc provinil jako málo laskavý a empatický otec. Byl netrpělivý, náročný a výbušný.

V závěru kapitoly, kde vzpomíná na kopance od opilé mámy, se k nim obrací s naléhavým vzkazem, který prozrazuje, jak těžce svá rodičovská selhání nese a jak je za to k sobě nesmlouvavý.

„Neomlouvejte mě. Mé výbuchy zlosti i facky, kterými jsem se podepsal já na vás, děti, se stejně žádnou omluvou nevymažou,“ píše a dodává ještě, že si dal závazek tenhle svůj „zkurvený program“, s nímž se vskrytu duše potýká, kompletně vymazat.

„Je pravda, že mi bylo devatenáct, když jsem se stal tátou, a z domova jsem toho moc dobrého o rodičovství neznal, ale nechci z toho dělat alibi. Udělal jsem spoustu chyb. Nic z toho se nemělo nikdy stát. Do smrti to neodčiním,“ odpovídá na otázku, jestli k sobě není ve své knize až moc tvrdý, protože se stal otcem velice brzy. Vždyť byl tehdy sám sotva dospělý.

„Všechno jsem si měl uvědomit hned první den mého vztahu a zakládání nové rodiny, ale to se nestalo a to je ta největší chyba. A pak mi trvalo ještě dlouho, než jsem vůbec s tou chybou začal pracovat,“ dodá rozhodně.

Rodina jeho manželky, kde poznal úplně jinou atmosféru a vztahy, mu naštěstí nahrazovala to, co sám jako dítě ani dospívající doma nepoznal. Ke tchánovi s tchyní se upnul, začal je dost brzy vnímat vlastně jako své adoptivní rodiče.

„Mám vedle sebe pořád tu skvělou ženu, která se mnou prošla celou tuhle lapálii, a zdaleka ještě nejsme v cíli. Měl jsem kolem sebe tedy od první chvíle dost lidí, kteří se mnou žili, reagovali na mě a dávali mi najevo, že moje chování by mohlo být jiné,“ říká. Přesto vedl svůj vnitřní boj.

„Bohužel až moc dlouho a postupně jsem poznával, že některé způsoby jednání jsou absolutně nekompatibilní s tím, jak být dobrým rodičem. Mohlo to být rychlejší, kdybych si byl schopen dříve nalít čistého vína, být k sobě upřímnější a pracovat se svými chybami efektivněji, jako se snažím dnes,“ rozpovídá se, když se mi snaží odpovědět na otázku, jak moc si už tehdy v mládí vlastně mohl uvědomovat, odkud se jeho netrpělivost a náročnost berou. Jestli bylo reálné, aby už tehdy věděl, že souvisí s tím, co jako dítě prožil.

Přestože se Tomáš Šebek v knize vrací do své vlastní minulosti, nepustil se jako autor do žánru autobiografie, ale spíše do jakési kompletní, jasně strukturované analytické prohlídky. Ve třiceti krátkých kapitolách se zabývá okolnostmi, které ho v životě ovlivňovaly, i hodnotami, jichž se držel. Propojuje události z dětství s pozdějšími profesními, mezi nimiž našel souvislosti, a snaží se z nich vytáhnout to dobré, o co je možné se vždycky opřít.

Ze samotné knihy i z rozhovoru je patrné, že ho v životě velmi málo vede zájem o sebe sama. Od dětství je zaměřený na druhé, chce být co nejvíc nápomocný. Souvislost je možné najít i v jeho silném vztahu s bratrem. „Měl jsem naštěstí obrovskou kliku a pořád mám, že mám vedle sebe bráchu, který se mnou tohle všechno zažil a se kterým jsme si tu naši rodinnou situaci navzájem kompenzovali, takže jsme snad do určité míry zůstali jako lidi normální.“

Když se zeptám, co ho přivedlo k rozhodnutí se tak nemilosrdně rozebrat do posledního detailu včetně nevěr a výsledný nález vydat knižně, upozorní na poslední, třicátou kapitolu, kde se vrací k událostem, které ho ve finále přiměly pokusit se jeho život radikálně změnit.

„Dospěl jsem do stavu, kdy už jsem nemohl dál sám se sebou žít, uvažoval jsem o sebevraždě. Místo toho jsem se ale pokusil začít s dětmi o tom všem mluvit.“ Tři roky vzájemného sbližování nakonec neplánovaně vyústily v knihu, ale zdůrazňuje, že nebýt souhlasu jeho nejbližších, nikdy by nevyšla. „Četly ji obě moje starší děti. Ale také manželka a bratr. Kdyby se jen jeden z nich postavil proti, nevydal bych ji. V zásadě to bylo jen pokračování toho, co se mezi námi odehrávalo už předtím, ale je pravda, že knížka otevřela další prostor k diskusi s mými nejbližšími ještě i po tom, co vyšla,“ dodává.

Psaní měl předem rozplánované a v jeho průběhu se opakovaně přesvědčoval, že musí být maximálně transparentní, naprosto čitelný. „Šel jsem do toho s tím, že pokud bych měl spadnout na úplné dno, tak tam prostě spadnu. Takové téma totiž není možné zpracovat jako polotovar, musí to být hotová věc,“ zdůrazní.

Přestože ve finále zjistil, že s rodiči se zatím nedokáže smířit ani jim odpustit, v mnoha ohledech si při psaní uvědomil, že jim vlastně tu a tam i musí složit poklonu. „Možná aspoň na zlomek okamžiku jsme občas opravdu byli jako funkční rodina. Na začátku jsem si přitom vůbec nemyslel, že bych k takovému zjištění mohl dospět. Do tohoto bodu jsem se vyloženě postupně propsal. Prostě ne všechno je černobílé, i když to tak původně vypadalo,“ podotkne a dodá, že při nedávné smrti maminky přece jen k jakémusi smíření s oběma rodiči navzájem dospěli, i když k tomu s odstupem zůstává spíš skeptický.

A odpustí někdy sám sobě? „Myslím, že nikdy. Pro mě je to i pojistka, abych na sobě pořád pracoval. Pokud by mi někdo předložil koncept, že odpustit si může vést k ještě k lepšímu výsledku, rád si to poslechnu a budu o tom uvažovat. Zatím se to ale nestalo. Nechci proto své chování omluvit a říct si, že tím mám hotovo. Možná bych pak i mohl spadnout zpátky tam, kde už být nechci. To je disciplinovanost, díky které dokážu vynaložit maximální úsilí, abych se to pokusil změnit a odčinit. I když vím, že si svoje chyby nikdy neodpracuju,“ vysvětluje.

Mimochodem, při rozhovoru také zmíní, že se nemá rád, ale vzápětí připustí, že to asi zní až příliš ultimativně. „Neznamená to, že nedokážu prožívat radost nebo hezké chvíle se svými blízkými. Když mi řeknou zcela prostě, že mě mají rádi nebo že mě teď třeba v některých věcech lépe chápou, tak musím na rovinu říct, že v ten moment z toho mám přirozeně radost. A možná se v tu chvíli třeba i trošku rád mám. I když si pak znovu pokládám otázku, proč jsi o tom všem, ty pitomče, nemluvil mnohem dřív?“

Prodalo se už kolem padesáti tisíc výtisků a čtenáři podle něj reagují neobvykle intenzivně. Na konci knížky je i požádal o zpětnou vazbu a teď se pročítá nečekaně velkým počtem e-mailů. U čtyř předchozích titulů jich chodily stovky, nyní jsou jich už tisíce.

„Jsem tak trošku neurotický autor a potřebuji vědět, že to, co dělám, má nějakou odezvu a smysl. Netýká se to jen knih, ale i mojí profese. O zpětnou vazbu žádám i jako chirurg, protože v tom vidím jediný způsob, jak se posunout. A právě o tom je nakonec i tahle moje poslední knížka. Pokud dělám chyby, je o nich potřeba mluvit a ideálně už je neopakovat,“ dodává.

Zatímco po reportážích z misí na Haiti, v Afghánistánu, Súdánu a Jemenu mu lidé psali v zásadě stručné zprávy, jak si váží práce organizace Lékaři bez hranic nebo že na ni po přečtení jeho knih začali přispívat, tentokrát se probírá dlouhými osobními příběhy. Je jich tolik, že je nestíhá číst.

Protože toho v životě spoustu zkazil a považuje se kvůli tomu za největšího průseráře široko daleko, po vydání knihy se na sebe najednou dokáže podívat i z opačné perspektivy.

„Místo skutečné sebevraždy jsem vydáním knížky spáchal tu mediální, ale nakonec splnila na tisíc procent, co jsem od ní očekával. Ukázalo se, že to téma neřeším jenom já, ale že to je takzvaně v každé chalupě,“ komentuje nečekaně velký ohlas.

„Pokud to mezi jedenácti miliony lidí někomu konvenuje, zdá se, že tou knížkou snad i pomáhám. Možná tím i dokážu někomu otevřít cestu, že z vlastních chyb je možné se poučit a pracovat s nimi. Proto z ní mám obrovskou radost a přináší mi to i sobecký pocit štěstí, že jsem užitečný,“ zdůrazní.

Jako každý autor má samozřejmě radost, že se jeho kniha prodává, ještě více ho však těší, že se o tématu, které otevřel, najednou intenzivně mluví. Objíždí knihovny, kam ho zvou na setkání se čtenáři, nebo mluví k lidem v různých organizacích, včetně komerčních firem.

„Knížka otevřela nový prostor, rozproudila debaty, na kterých už pak většinou nemluvím já, ale hlavně ti druzí. Jako společnost se potřebujeme hojit. Rány, které si nosíme v sobě a o kterých neumíme mluvit, potřebujeme otevřít. Doufám, že pak budeme méně frustrovaní, víc sebevědomí,“ uzavírá s tím, že všechny ohlasy v něm teď probouzejí pocit, že to všechno přece jenom nebylo k ničemu.