Dějiny umění psali po staletí muži, říká výtvarnice Denisa Prošková

Přišlo to naprosto přirozeně, postupně. Myslím, že roli sehrála i skutečnost, že máme s manželem dva syny. Sice už dospěli a odstěhovali se od nás, ale hodně dlouho jsem byla obklopená převážně mužským světem. Ten je sice fajn, ale asi jsem si ho potřebovala začít ještě něčím vyrovnávat.

Moje státnice z dějin umění jsou už léty dost zaprášené, ale opravdu si nevybavuji, že by nám někdy přednášeli o ženách malířkách. Zazněla dvě tři jména a tím to skončilo. Tehdy ještě frčely argumenty, že dějiny umění vytvořili muži. Je to samozřejmě pravda, ale už se neprobíralo proč.

Když jsem se pak o malířky začala sama víc zajímat, už jsem i z vlastní zkušenosti dobře chápala, proč to tak je. Umělecká tvorba totiž vyžaduje určitou formu sobectví. Potřebujete se na ni maximálně koncentrovat a vše ostatní nechat běžet.

Malířky s tím bojují dodnes. To není nic proti mužům, tak to prostě je. Pokud se člověk rozhodne mít rodinu, je celoživotně odsouzený k tomu hledat si prostor pro sebe. I proto mě začalo zajímat, jak to řešily ženy v minulosti, kdy měly tuto základní životní volbu ještě „vylepšenou“ tím, že byly pod kuratelou mužů a bez jejich svolení nemohly dělat vůbec nic.

Musím zmínit aspoň dvě, u nás málo známá, tedy spíš neznámá jména. Mojí velkou výtvarnou láskou je španělská surrealistická malířka Remedios Varo. Kromě obrovské fantazie a malířského talentu měla i matematické nadání. Za jiných okolností by z ní možná byla skvělá architektka. Během druhé světové války ze Španělska utekla a dožila v emigraci v Mexiku. Bohužel jí nikdo neudělal tak silné promo jako hollywoodská herečka Salma Hayek malířce Fridě Kahlo, a tak o ní zatím moc lidé nevědí.

Fascinuje mě i záhadná německá malířka Anita Rée. Její otec byl obchodník, maminka Venezuelanka, do které se otec zamiloval při jedné ze svých obchodních cest po Latinské Americe a oženil se s ní. Protože pocházel z německé židovské rodiny, která konvertovala ke křesťanství, Anitu odmalička vychovávali jako luteránku.

I v předválečném Hamburku, přístavním městě, kde žili, budila kvůli svému exotickému vzhledu pozornost. Všechny tyto osudové aspekty se v ní neustále praly, možná i proto vytvářela zajímavé věci. Jenže když se pak v Německu začal vzmáhat nacismus, narůstající všudypřítomnou šikanu už neunesla a spáchala sebevraždu.

Dějiny umění po staletí psali muži. Ale všechny tyto ženy jim dokázaly svým talentem konkurovat a často je i předčily. Pocházely z různého prostředí a některé byly slavné už za života.

Příběhy těchto úspěšných žen tedy vyvracejí zažitý romantický předsudek, že umělec musí zůstat chudý. Není to pravda. Několika malířkám se povedlo velice zbohatnout. Pokud se ale člověk podíval blíž na jejich rodokmen, obvykle se ukázalo, že většinou to byly dcery obchodníků. Nejspíš měly v genech kromě výtvarného talentu i ten obchodní.

Některé malířky jsou naopak dodnes téměř neznámé, přestože jejich díla prověřil čas a jsou odborníky ceněná. Řekla bych, že všechny spojuje talent, vášeň a tvrdohlavost. Neměly strach vybočit z davu. I s vědomím, že se za to platí.

Řekla bych, že to bylo půl na půl. Ale situace se od té doby změnila, v současné době na výtvarných školách dokonce převažují ženy.

Jeden můj bývalý spolužák na VŠUP teď učí a vysvětloval mi to tím, že umění je dnes existenčně velmi nejistá profese, ještě víc než před pár desítkami let. V mnoha oborech si kariéru můžete odpracovat, ale v umělecké tvorbě potřebujete vedle talentu a pracovitosti navíc ještě štěstí. Mimochodem ten zásadní prvek štěstí se celkem pravidelně objevuje i v příbězích těch „mých“ vybraných malířek.

A protože i dnes se tady od mužů čeká, že rodinu finančně zajistí, od studia umění je to zřejmě odrazuje a radši volí jiné obory nebo se v rámci výtvarného umění přesouvají k architektuře nebo designu.

A to všechno bylo všeobecně přijatelné ještě tehdy, pokud se tomu věnovaly v domácím prostředí. Svoji kreativitu ženy dřív využívaly hlavně v činnostech, které nějak souvisely s rodinou. Vyráběly keramiku, tkaly, pletly… Ke kreslení a malování se zpočátku dostaly jenom jeptišky v klášterech nebo dcery malířů, později i dívky v rodinách šlechty a movitějších měšťanů, kde se malování stalo součástí jejich výchovy. Teprve až v 19. století se začaly přidávat i ženy z jiných prostředí.

V jednotlivých osudech těchto úspěšných žen se to skutečně víckrát opakuje a většinou tuto roli v jejich životě hraje otec. Například v šestnáctém století měl nejvýznamnější benátský manýristický malíř Tintoretto, zvaný též Jacopo Robusti, velmi talentovanou, údajně nemanželskou dceru Mariettu. Po smrti její matky ji vychovával spolu s dětmi z manželství. Zbožňoval ji a k malířství ji cíleně vedl. Dokonce svým synům, rovněž malířům, předhazoval, že Mariettě nesahají ani po kotníky.

Ale neodehrávalo se to jen v rodinách. Zajímavý je i příběh španělské jeptišky, iluminátorky Ende, která si navzdory zvyklostem církve v 10. století směla svá díla podepsat. To je skutečně nevídaná věc a dodnes se k tomu nepodařilo zjistit žádné informace. Jediné pravděpodobné vysvětlení je, že v ní mniši viděli obrovský talent, který velice uznávali.

Iluminací se samozřejmě zabývali hlavně muži, mniši, ale myslím, že spoustu dalších žen, jeptišek, asi spolkla historie. Neměly to štěstí, že si svou práci směly podepsat, a tak o nich nevíme.

Chtěla jsem, aby knížka byla různorodá. Neohlížela jsem se jenom na hodnocení jejich tvorby z pohledu odborníků, tedy jestli její význam překročil hranice a prověřil ji čas. Důležité pro mě bylo, aby se dobře četla. Rozhodující byla právě různorodost osudů.

Příběhy jsou sice řazené chronologicky, ale je možné je číst na přeskáčku. A rozhodně jsem nechtěla ve čtenářích vzbudit dojem, že je provádím dějinami umění. Malířství je tu nakonec spíš jen jakési podobenství.

Minimálně u poloviny těchto žen si umím představit, že by si zasloužily svoji monografii, a tak teď doufám, že si o nich čtenáři začnou sami něco hledat dál.

Nejen vy, ona tu byla ještě donedávna téměř neznámá. Když jsem se o ni začala zajímat do hloubky, taky mě její příběh překvapil. Přijde mi, že velmi dobře ilustruje dobu, ve které žila. Pocházela z hodně chudých poměrů, jako dítě často utíkala z domova k romským sousedům.

Akademii absolvovala v padesátých letech a v jejím osudu je právě velmi silný ten zmíněný moment štěstí. Kdyby totiž v polovině šedesátých let nepřišla do galerie v Jihlavě francouzská novinářka a neupozornila na ni jednoho mexického sběratele, zavřela by se nad ní voda.

Ale teď je to naopak jedna z mála Češek, která udělala díru do světa – aniž by se o tom doma vůbec vědělo. Pozornost vzbudila až po smrti, a to ještě poměrně nedávno.

Nemyslím si, spíš to byl vždycky individuální osud. Opravdu velkou výhodou bylo, pokud měla žena finanční zázemí ze své rodiny. To jí dalo určitou svobodu i kredibilitu. Muži, zákazníci, nejspíš zkrátka slyšeli lépe na dceru z bohaté rodiny než na nějakou chudou paní. Nejlepší doba je podle mě teď, i když to pořád ještě není tak dobré, jak by mohlo být.

Vlastně ano, záměrně jsem do knížky zařadila i dvě ženy, které se malbě věnovaly bokem, vedle svého oboru. Velmi zajímavá je pro mě především poslední ruská velkokněžna Olga Alexandrovna, sestra cara Mikuláše II. Podědila výtvarné nadání po své matce, za svobodna dánské princezně. Malování zároveň patřilo k výchově dcery z lepších poměrů, a tak jí rodiče platili soukromé hodiny, kde dostala velmi dobré základy.

Na rozdíl od bratra se jí při bolševické revoluci podařilo z Ruska utéct společně s matkou a sestrou, prakticky za minutu dvanáct.

Po útěku se nějakou dobu různě protloukaly a v té době je existenčně zachránilo právě její malování. Bylo období, kdy svými obrazy živila celou rodinu. Před bolševiky musela utéct dokonce dvakrát. Nejdřív se usadila v Dánsku, kde pomáhala uprchlíkům ze Sovětského svazu. Protože jí hrozilo zavlečení zpět k Sovětům, emigrovala do Kanady, kde jí v začátcích opět pomohlo právě malování. Sousedi neměli o jejím původu ani tušení.

Mám její příběh ráda i z toho důvodu, že se dá číst jako svého druhu vzkaz. Člověk totiž občas poslouchá, že umění k ničemu není, jenže některým ženám zachránilo život – a nebylo jich málo. I sama velkokněžna říkala, že ji v životě držely dvě věci. Víra v boha a malování akvarelů.

Po prvním přísném výběru jsem těch jmen měla nakonec dvě stě. Moje velká láska je neevropské umění, například inuitské a africké, které se mi do knihy prakticky vůbec nevešlo. Bylo by tedy z čeho brát, ale další díl je zatím otevřená záležitost.

Byla jsem pevně rozhodnutá, že půjdu touhle cestou. Vždycky jsem věděla, že nechci malovat obří plátna, toužila jsem po něčem komornějším a ilustrace mi naprosto vyhovovala.

Zároveň musím přiznat, že jsem si v dětství prošla obdobím dinosaurů a prehistorických stvůr, ze kterého jsem na rozdíl od ostatních dětí nevyrostla. V příštím životě bych tedy byla určitě paleontolog.

A jsme zpátky u tématu knihy. Narodily se nám dvě děti přesně rok a den po sobě. S manželem nejsme rodilí Pražáci, takže jsme neměli poblíž žádné babičky, které by nám mohly pomoct. Začít znovu kreslit a malovat jsem tak mohla, až když synové odrostli do té míry, že byli schopní dojít sami ze školy domů a na kroužky. Trvalo to asi deset let. Po celou tu dobu jsem nevzala tužku do ruky.

Jednou jsem to zkusila, ale cítila jsem obrovskou lítost a bolest. Nechtěla jsem, aby se moje frustrace postavila mezi mě a moji rodinu, a radši jsem se toho vzdala na nějakou dobu úplně.

Mezitím jsem se naprosto neplánovaně dostala k novinařině. Jakmile ale kluci trochu odrostli, začala jsem se ke kreslení pozvolna vracet. V první chvíli mi žurnalistika paradoxně i pomáhala, protože někteří lidé si moje jméno pamatovali z časopisu.

Na druhou stranu to ale bylo těžké, protože obvykle nikdo netušil, že jsem především výtvarnice. Sotva jsem někde řekla, že také kreslím, často ve mně viděli jen novinářku, která si ve volných chvílích nejspíš vybarvuje mandaly. Vůbec mě nebrali jako profesionála.

Trvalo mi asi půl roku, než jsem se zase rozkreslila. Výtvarné umění má jednu obrovskou výhodu, že ani věk v něm nehraje prakticky žádnou roli. Ve všech možných oborech vás vlastně nějak limituje, a když něco prošvihnete, už to nejde napravit. S malováním a kreslením naštěstí můžete začít kdykoliv.