Malířka Eva Chmelová: Malování je věčný souboj mezi odvahou a pochybností

Ano, obraz Torzo bude součástí většího celku, který chystám vystavit. Je to kombinovaná technika na papíře. Vrátila jsem se tím i ke kresbě, poslední dobou částečně mnou opomíjené.

Poslání obrazu vystihuje podnadpis, citát od R. M. Rilkeho: „Torza. Nechybí nic podstatného. Stojím před nimi jako před plnými celky, které nepřipouštějí doplňování.“

Ano, být malířem aspoň pro mě znamená být o samotě, souhlasím. A já se cítím nejšťastnější ve své tvůrčí samotě. Protože samota není osamění.

Pracuji klidně celý den a čas mi strašně letí. Ateliér mám v Praze na Letné a je skvěle situován. Jsem obklopena z jedné strany rušným městem, blízko je do klidné Stromovky. Když potřebuji, jsem hned mezi lidmi.

Je to zároveň jediné místo, kde se naprosto soustředím. Pod střechou, v posledním patře, kam proniká skrze prosklenou střechu úžasné měkké denní světlo. Pracuji a poslouchám hudbu.

Musím se přiznat, že někdy i prokrastinuji. Ptala jsem se umělců kamarádů, potvrdili mi, že to mají taky podobně. Takže je to vlastně v pořádku a je to součást tvorby!

Takhle bych to nedefinovala. Některé jsou mi prostě blízké, jiné méně. Červená je pro mě teplo, vášeň, to jsou silné emoce.

Mám ráda například i černou, je elegantní, silná, pevná a výrazná. Používám ji na linie, na dělení příběhu na obraze. Je konstruktivní, ale neznamená pro mě smutek.

Není konkrétní, je spíše abstraktní. Měla jsem samozřejmě kratší období, kdy se moje obrazy vztahovaly ke konkrétním životním událostem. Byly prostě najednou mnohem více „ukecané“.

Bylo to podstatné pro mě, ne pro diváka. Co jsem chtěla říci malbou já, mohli druzí vnímat jinak…

Obraz, který malíř vytvoří třeba v těžším životním období, nemusí nutně vyvolat smutek. Malování je pro mě vnitřní svoboda. Tou se vyjadřuji.

Kdo je vnímavý, umí v obrazech číst. A nepotřebuje k tomu vystudovat dějiny umění.

Ano, určitě. Většinou začínám malou skicou, kresbou. Ráda si dělám k návrhům i písemné poznámky. Písmo jako grafický prvek je důležitý prostředek mého vyjadřování.

Poté musím ideu co nejdříve zrealizovat, abych neztratila nit. Jsem ve svém světě, pracuji a vím, kdy je obraz podle mých představ.

Malování je ideální vyjadřovací prostředek pro introverty. Umělec ve své tvorbě ukazuje své nitro, i kdyby nechtěl.

Když jsem ale schovaná za svojí prací, nevadí mi to. Těžší je pro mě na vernisáži pronést úvodní řeč.

Samozřejmě vystavovat znamená „jít s kůží na trh“, není to vůbec jednoduché. Pracujete na něčem dlouhou dobu, přijde vernisáž a toužíte po pochopení. Přejete si, aby divák rozuměl, co jste chtěla vyjádřit. Mohou to být i velmi intimní emoce.

Ano, je to vlastně neustálý boj odvahy a pochybností. Střídá se to a vytváří celek. Bez toho ale nelze tvořit. Pochybovat moc nesmíte, protože pak nic neuděláte. Ale taky vám nesmí chybět pokora.

Pokud se mluví o ženském malování, je to míněno hanlivě. Je to kritické označení něčeho, co nedosahuje kvalit toho „správného“ mužského malování. Co se očekává od malířky? Něco jiného než od malíře? Co je ženské malování? Je to podle mě veškeré malování ženami, to je celé.

Někdy mám pocit, že zvláště starší generace vnímá muže malíře a jeho obrazy jako větší hodnotu. Nestěžuji si, jsem spokojená. Dělám pořád to, co chci, a snažím se to dělat nejlépe.

Vážím si všech umělkyň, které tvořily společně s muži, velkými umělci, a byly díky tomu trošku mimo zájem. Přestože byly velmi talentované.

Napadá mě třeba umělecká dvojice: francouzský sochař August Rodin a žena-sochařka Camille Claudelová.

Umění má být erotické! To řekl jednou sochař Stefan Milkov a má můj souhlas. Erotika je inspirující, zajímá mě tělesnost, prožitky. Zároveň v tom musí být lehká ironie, není dobré brát se příliš vážně.

Odpovím vám ale ještě lépe otázkou. Mohou ženy otevřeně malovat o sexu? Znázorňovat erotičnost bez snahy o provokaci, bez označení, že chtějí provokovat?

Zajímavé bylo třeba Maroko. Líbila se mi jejich tradiční dekorace, proto jsem ji použila na jednom obraze. Ale necítila jsem se tam úplně dobře jako žena, vnímala jsem příliš pro-mužský svět.

Nejvíce inspirativní je pro mě Itálie, jsem velký Italofil. Mám moc ráda Řím, jeho atmosféru, historii. Co se týče tvorby, zhruba 10 mých obrazů má ale motiv starověkých Pompejí.

Je to velmi inspirativní místo, je tam pořád jakási živá energie, není to jen mrtvé muzeum. A Vesuv se na nás z výšky dívá a říká: „Já jsem tady, nikdy nevíš.“

Lidé už ve starověku žili v marnosti, nepokoře a přišla zkáza. To téma je stále aktuální…

V minulosti byly hranice vymezené jasněji. Dnes je umění všechno, co za něj prohlásíte a obhájíte si to. Definice je širší, zahrnuje jakoukoliv kreativitu, komunikaci, kontext, ve kterém je dílo vnímáno. Bohužel dnes jsou umělci často PR manažeři.

Nedávno mi řekl jeden úspěšný zahraniční sběratel, že na to, aby měl dnes autor úspěch, tak musí mít nebo si vymyslet nějaký příběh, ten prodává…

Můj postoj je konzervativnější. Pořád sebe vnímám jako samotáře, který chce být vládcem svých výrazových prostředků. Nechci být ovlivněna pomíjivostí doby. Myslím si, že vnitřní svoboda malíře je předpokladem pro opravdovou tvorbu.