Hlavní obsah

Zemřel filozof a intelektuál Karel Kosík

– PRAHA
Novinky, Zdenko Pavelka

Karel Kosík, český filosof a ve světě uznávaný kritický intelektuál, zemřel v pátek 21. února v pražské nemocnici v Motole. Hlásil se k Janu Husovi i ke Karlu Havlíčkovi Borovskému, v ironii Jaroslava Haška viděl génia, který zachytil celou tragédii nastupující epochy.

Foto: Celní správa

Vozidlo Peugeot ve které převáželi léky.

Článek

Haškův Švejk pro něho byl "špatným svědomím zbohatlíků, kariéristů, šplhavců" a napsal-li o tomto literárním hrdinovi, že "k honoraci staré i nové nechová nejmenší respekt, netouží po jejich způsobu života, jde svou vlastní cestou", psal i o svém postoji.

Politické probuzení

Na podzim 1999 vyprávěl pro Salon Práva o zážitku, který později považoval za svůj vstup do světa dospělých: "První setkání s politikou jsem prožil 28. října 1939, kdy jsem byl fascinován demonstrací lidí, kteří provolávali hesla Ať žije svoboda!, Pryč s Němci!, zpívali hymnu, procházeli Prahou s vlajkami a trikolórami na čepicích.

To bylo moje politické probuzení. Politické probuzení v revoltě. Bylo mi třináct let, šel jsem v průvodu s otcem, držel jsem se ho za ruku a nechtěl jsem, aby ten průvod skončil. Nepřál jsem si, aby skončil, protože jsem v té demonstraci, v první demonstraci po okupaci Československa, vycítil, co je touha po svobodě, co je lidská odvaha, a bylo mi v ní dobře."

O pět let později, to mu bylo osmnáct, byl zatčen gestapem pro odbojovou činnost v ilegální organizaci Předvoj a strávil více než půl roku v Malé pevnosti Terezín a jako heftlink pracoval v podzemní štole Richard pod litoměřickým vrchem Radobýl.

Otevřený dopis Sartrovi

Po válce studoval na univerzitách v Praze, v Moskvě a v Leningradu. Od roku 1951 do roku 1969 byl zaměstnán jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu Akademie věd, v roce 1968 byl jedním z protagonistů Pražského jara, v roce 1969 byl politicky a publicisticky umlčen, v roce 1975 se jako jeden z prvních zavržených vzbouřil a napsal otevřený dopis Jeanu-Paulu Sartrovi, který vyšel v pařížském deníku Le Monde. Překlad dopisu i Sartrova odpověď vyšly v plném českém znění teprve ke Kosíkovým pětasedmdesátinám v Salonu Práva.

Po převratu v roce 1989 přednášel necelý rok na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, od roku 1991 byl zaměstnán opět jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu Akademie věd.

Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda

Karel Kosík je nejpřekládanějším českým filosofem 20. století, (jeho práce vyšly italsky, anglicky, francouzsky, japonsky, katalánsky, německy, portugalsky, řecky, slovinsky, srbochorvatsky, španělsky). Prvním počinem, který předznamenal, o co se bude celý život zajímat, byl jím uspořádaný výbor politických statí z let 1848-1870 Čeští radikální demokraté, k němuž napsal také předmluvu.

Místo a význam radikálních demokratů v dějinách pokrokové české politiky a ideologie (1953). Jeho první vlastní knihou byla velká studie Česká radikální demokracie. Příspěvek k dějinám názorových sporů v české společnosti 19. století (1958) a po ní následovalo jeho nejznámější a do desítky jazyků přeložené dílo Dialektika konkrétního (1963).

Dalšího českého knižního vydání svých prací se dočkal až po více než třiceti letech ve výboru filosofických studií Století Markéty Samsové (1993), následovaly eseje Jinoch a smrt (1996) a Předpotopní úvahy (1997). Už v tomto svazku je obsažena úvaha Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda, která vyšla v květnu téhož roku v Salonu Práva v podobě rozhovoru.

Počínaje tímto textem publikoval Karel Kosík své úvahy výhradně v Salonu Práva. Jejich ucelený a v této chvíli bohužel již uzavřený soubor připravuje k vydání nakladatelství Karolinum.

Mít vždycky čas..

K jeho tiché práci, připoutané k psacímu stolu v pražské Nerudově ulici či pod červený slunečník na zahradě ve Všenorech, však patřil také hluboký smysl pro obyčejné věci, které dělají život krásným, ať už to byly růže, jejichž slavnost pořádal ve Všenorech počátkem léta, nebo moravské víno, na něž rád zval, aby pak pozorně čekal, zda host ocení jeho výběr. A věděl, moc dobře věděl, co je v životě to nejdůležitější. V roce 1999 o tom vyprávěl...

Vylíčit atmosféru Raisovy školy ve Slezské ulici mohu, řekněme, přes vzpomínku na jarní den, kdy paní učitelka Miličová otevřela okno do Čechových sadů a my jsme zpívali Přijde jaro přijde. Paní učitelka měla naprostou autoritu a já ji zbožňoval. Z odstupu let si uvědomuji, v čem byla noblesa, patrně ne jenom její: malý človíček, žáček, nepostřehl a nevěděl, že i ona má lidské problémy, viděl v ní zcela spolehlivého člověka, ke kterému mohl mít naprostou důvěru.

Človíček věděl, že má pro něho čas, nemusel se bát, že jí ho bere. Ten pocit jistoty se týkal i maminky. Věděl jsem, že i ona má na mě čas vždycky. Ne, že si ho udělá. Udělat si čas a mít čas je něco jiného. Udělat si čas je cosi, čím se vám dává na vědomí, že je vám udílena milost. Učitelka a matka si pro mě nedělaly čas, ony ho vždycky měly. Tato atmosféra, tato jistota, že dospělí mají vždycky čas, je pro výchovu dítěte rozhodující...

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám