Výtvarník Vladimír Kopecký: Sklo, nebo obrazy? Mezi oběma částmi své kariéry rozdíly nedělám

V oboru se pohybuje více než sedmdesát let. Jeho práce jsou ve sbírkách muzeí i galerií po celém světě. O tom, že se bude umění věnovat, jak říkává, nepochyboval odmala. Své zkušenosti také dlouho předával jiným, jako oblíbený pedagog.

Narodil jste se ve Svojanově. Jako malý jste bydlel v Uhříněvsi u Prahy, pak v Děčíně. Studoval jste v Kamenickém Šenově, v Novém Boru, později jste se vrátil do Prahy. Nyní jste často na západočeské chalupě. Kde jste doma?

Doma? Určitě v Praze. Ale celý život mám rád i Svojanov, kam jsem jako dítě jezdíval na prázdniny. Tamní krajinu miluji, je úchvatná. Ostatně obdivoval ji také prezident Masaryk. I jemu se Českomoravská vysočina, a zvláště Svojanov moc líbily.

Spokojený jsem byl ale i na severu Čech. Pamatuju si na první dojmy z krajin kolem Lovosic, když jsem jel za tátou do Děčína, jak mě uhranula. Pamatuju si i své nadšení z Nového Boru, z Kamenického Šenova, z Panské skály, Studeného vrchu… Kopce, tenhle typ krajiny mám jednoduše rád.

Kopce jsou rovněž v Praze, kde většinu roku žijete.

Tu mám taky rád, odmala. Vždyť jsem v ní, líp řečeno u ní, v Uhříněvsi (až do pol. 70. let šlo o samostatné město - pozn. red.) vyrůstal. Vzpomínám si, jak mě maminka vzala na výlet, abych konečně viděl Prahu.

Kam vás vzala?

Vyrazili jsme směrem Horní Měcholupy. Pamatuji si své zklamání. Což o to, vidět bylo daleko, jenže já si tu „slavnou“ Prahu představoval jinak. Koukal jsem do krajiny, viděl domy, pole, víc nic… Měl jsem pocit, že jsem v Uhříněvsi, samá pole a les. (Smích) Stejně si pamatuju na Háje. Jen tam byl v lese ještě rybník Vrah. Chodíval jsem se do něj koupat.

Ten je tam stále. Vyrůstala jsem na Jižním Městě. Už na sídlišti.

Vidíte… Nedaleko rybníka stála ještě hájenka… I ta patřila do krajiny mého dětství.

Ke sklu jste se dostal v době, kdy rodiče s vámi a vašimi bratry odešli do Děčína. Věděl jste o něm něco víc před tím, než jste ho šel studovat?

Nevěděl, ale zato vím, že jsem umění chtěl dělat od svých pěti let. Pamatuji si jako dnes, jak jsem o tom mluvil s maminkou. Nakreslil jsem nějakého koně. A ukazoval jí ho. Ona mě samozřejmě pochválila, jak jinak, i když si o tom myslela svoje. Řekla: ty budeš umělec, ty budeš malíř. Smála se a ukazovala koně tátovi. Ten odvětil: no, no, nic moc. Jak vidíte, stal jsem se umělcem. Tenkrát jsem ovšem nevěděl, co to znamená.

Tehdy jste chtěl být malířem. Jenže Bor je spojený se sklem, proto jste se mu věnoval?

Máte pravdu, že bych se sklu asi nevěnoval, kdybych zůstal v Praze. Chtěl jsem původně malovat obrazy. Jenže v Děčíně, jeho okolí žádná umělecká škola s tímhle zaměřením nebyla… A abych to vzal celé jaksi od začátku.

Do pohraničí jsme se jako rodina dostali tak, že rodiče hledali lepší bydlení. V té Uhříněvsi jsme žili vážně špatně. Tak táta odešel do Děčína. Když jsem se rozhodoval, co budu dělat po základce, dal jsem si i přihlášku do Kamenického Šenova, na sklářskou střední školu. Do té doby jsem ovšem o sklu nevěděl skoro nic. Znal jsem ho tak z vitráží z pražského chrámu sv. Víta nebo v podobě, jak jsme ho používali denně doma.

Jinou variantu budoucího povolání jste neměl?

Po základní škole jsem dělal ještě přijímačky na obchodní akademii v Děčíně, kam mě také vzali. Což byl problém, protože rodiče chtěli, abych na ni nastoupil. Chvíli jsme se dohadovali. Ale prosadil jsem si svou. Nastoupil do Šenova, na sklářskou školu.

Jak jste rodiče přesvědčil, aby vás pustili?

Jednoduše jsem jim opakoval, že na obchodní akademii nepůjdu. Pochopili to. Díky bohu. Sklářská škola byla malá, ale hodně mě naučila a když jsem pak odcházel do Boru, měl jsem základy profese. Věděl jsem, že mě sklo baví. Ve sklárně to bylo prostě úplně něco jiného než učit se počty. Ostatně počítat neumím do dneška.

V rozhovorech jste také vzpomínal, že ne vždy se vám ve sklárně dařilo, že vám nešla hlavně titěrná práce, detaily.

Na to jsem byl poměrně nešikovný, protože jsem byl dost roztržitý. Vzpomínám si, jak nám v Šenově dali v 1. ročníku za úkol spouštět na sklo takové tečky. Dělaly se štětcem, vyžadovalo to přesnost a trpělivost, vlastnosti, kterém mi chyběly. Časem jsem si je samozřejmě musel osvojit.

S láskou vzpomínáte i na svého šenovského učitele, skláře Reného Roubíčka. Pamatujete si ještě nějakou radu, co vám dal do života?

Já jsem ho hlavně obdivoval jako člověka. Nejen, že rozuměl své profesi, sklu, byl navíc velmi energický, měl osobitý styl, skvěle hrál na klavír. Stejně velkorysý byl Stanislav Libenský na sklářské škole v Novém Boru. Potom na mne měl velký vliv skvělý učitel i člověk profesor Josef Kaplický na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Na chvíli vás vrátím zpět k vaší rodině. Pocházíte z dvojčat. Měli jste ještě staršího bratra. Bratry umění nelákalo? A nikdo z nich umělecké tendence neměl?

Staršímu bratrovi Milošovi umění nic neříkalo. Zato Bedřich, mé dvojče, uměl krásně kreslit. Jen ho to umění profesně nezajímalo. Nechtěl se mu věnovat.

Vy jste se k vysněnému malířství přece jen dostal, prosadil se. Má vůbec smysl ptát se vás, zda se cítíte víc malířem, nebo sklářem?

Podobné otázky se mi zdají hlavně zbytečné. Jako malíř mám za sebou spoustu obrazů. Visí v četných galeriích, včetně Národní, i těch světových. Jako sklář to mám podobně. Mezi oběma částmi své kariéry tak rozdíly nedělám. Plynule jsem mezi nimi přecházel, přecházím. Každé dílo má svou osobitost, zvláštnost, cosi, čím je jiné. Oslovuje jiné lidi.

A když ráno vstanete, chcete tvořit, máte dopředu jasno, co budete dělat?

Ne, obvykle ne. I když někdy vlastně ano. Někdy vím, jsem věděl, co budu dělat. Hlavně, když se blížily, blíží různé termíny odevzdávek: obrazů, vitráží, mozaik. V minulosti jsem dělal hodně věcí pro architekty, do různých budov. Tam jsem věděl, že existuje termín odevzdání a já ho musím dodržet… Ano, chvíli to ale vždy trvalo, než jsem se do díla pustil. Začínal jsem obvykle tak, abych vše akorát stihnul. (Smích)

Hodně lidí u umění relaxuje. Co děláte vy, když si chcete odpočinout?

Dokážu nedělat vůbec nic. Zapnu si televizi. Dřív jsem hodně četl knížky. Obzvlášť v dobách, kdy jsem televizi neměl. Koupili jsme si ji hodně pozdě.

Ještě vás vrátím hodně do minulosti. V 60. letech se s vaším jménem spojil termín „ošklivé sklo“. Můžete jej vysvětlit laikům?

To je termín, který jsem kdysi „plácnul“. Víte sklo je opravdu krásné, tak krásné, že vám je z něho s prominutím až na „zvracení“. Té nahromaděné krásy v něm je najednou moc. Tak jsem jednou, v nadsázce, své práce definoval tak, že já dělám „ošklivé sklo“.

Vaše díla jsou spíš oproti skleněným „titěrnostem“ vážně veliká

K velikosti jsem měl tendenci vždycky. Veliké věci dělávám šíleně rád. Ukážu vám pak své obrazy ve stodole, i ty jsou veliké… Při práci se sklem do architektury jsem spolupracoval se sklárnami, já dílo obvykle na místě kompletoval.

Vzpomínám však v téhle souvislosti na zakázku pro smuteční síň v Děčíně – Folknářích, kterou jsem realizoval zcela sám… Mou největší realizací byl obří skleněný objekt pro EXPO 1992 v Seville, 11 m dlouhý, z tabulových skel, pomalovaných barvami.

U malování se asi nezraníte. Ale co vím, první úraz ve sklárně jste mě v roce 1952, málem jste ho nepřežil. Jak často k podobným věcem ve vaší profesi dochází?

Pořezal jsem se mockrát. To se prostě stane, i těm nejšikovnějším. Časem se podobné věci naučíte nevnímat. Rány, ranky si obvážete kapesníkem, zalepíte náplastí a jede se dál.

Ještě jste studoval, když jste navrhoval obří mozaiky (Expo 1958, Brusel, s Adrienou Šimotovou, Františkem Burantem), vitráže (Expo 1967, Montreal). Byl jste tam?

Ne,v Bruselu ani v Montrealu jsem nebyl, to nešlo. Na delší dobu jsem se dostal až do Holandska v roce 1984. Dělal jsem tam jednu pojišťovnu. Byla to nová budova, moc hezká. Vše jsem připravil v Čechách, poté jsem sestavil na místě.

Jak se takhle velké předměty převážejí?

Dílo se musí před přepravou dobře zabalit, na to jsou specializované firmy. Pak zavolají nákladní vůz, vše se naloží a jede se. V případě Holandska jsem do auta nasedl i já. Snad proto, abych měl dohled, možná, kdyby se něco stalo, tak by mě do toho zapletli. (Smích)

A stalo se vám někdy, že by se vaše dílo při transportu poškodilo?

Nepamatuju, že bych měl podobný problém. Obecně řečeno, když se něco skláři rozbije, tak se to musí udělat znova. Všechno jde vyřešit.

Desítky let jste působil také jako pedagog, a co vím, k mladé generaci jste velmi vstřícný. Myslíte si, že se v něčem liší od té vaší?

Myslím, že to mají zhruba stejně, jako jsme měli my. Skoro všichni ti umělecky nadaní jsou trochu, někdy hodně bordeláři. Já jsem byl ten největší bordelář… A při troše štěstí se prosadí. Oproti nám mají mladí snad jen výhodu v tom, že se mohou rovnou prosadit v cizině. Dříve se jezdit ven nedalo.

Litujete toho?

Většina lidí nemohla nikam jet, já jsem k nim také patřil. Taková byla doba.

Přesto jsou vaše díla jsou v muzeích, galeriích i v cizině. Kolik jich máte ale doma?

Hodně. Za chvíli vám je ukážu obrazy ve svém ateliéru, který mám ve stodole. Stále maluju. Ale že bych vyloženě na něčem ze své tvorby lpěl? Nechtěl to dát z rukou? Těžko říci. Občas podobné tendence mívám. Jenže pak to nějak „zmizí“, dál problém neřeším.

Co vám ale zůstává určitě, jsou vaše básně. Ještě je píšete?

Píšu. Špatně totiž spím. Když nespím, napadají mě všelijaká slova. Dřív jsem si je zapamatoval, druhý den zapsal. Dneska, když si je nenapíšu hned, okamžitě je zapomenu. Já ani za pět minut nevím, co jsem říkal. To dělá můj věk?

Ovšem vypadáte výborně… O čem ty vaše básničky, verše jsou?

Jsou to takové „blbosti“. Počkejte, ukážu vám je ve své knize. (podává mi krásný výtisk - pozn. red.). Co jim říkáte?

Stylem, syrovostí mi připomínají Otakara Březinu. Toho máte rád, že?

Mám, ale jinak já žádný básník, myšleno profesně, nejsem. Verše pro mě byly vždy osobní záležitost. A kdybych měl někoho jmenovat, kdo mě oslnil, byl by to právě Březina. V próze jsem měl zas rád Marcela Prousta, L. N. Tolstého, Thomase Manna. Prousta jsem přečetl celého, znal jsem jeho texty opravdu dobře. Tak dobře, že jsem sem tam Josefa Kaplického nachytal, jak cituje Proustovy názory, myšlenky, aniž by ho uvedl. (Smích)

Vrátím se ještě ke sklářskému umu. S vámi se pojí i termín řazené sklo. O co jde?

Často jsem pokládal jednu tabuli skla za druhou. Na každou jsem něco nakreslil, namaloval, dal jsem je k sobě, řadil jsem je za sebou, a pak jsem se podíval, co z celku vzniklo. Proto řazené sklo. Možná termín není přesný, možná je lepším termínem vrstvené sklo.

I s ním jste se prosadil v cizině. Máte přehled, v jaké zemi se o vás ví nejvíc?

Hodně věcí jsem měl a mám v Japonsku. Tam jsem, mohu-li to tak říct, dobře známý. Možná víc než tady v Čechách. Objevila mě pro něj jedna galeristka, následně přivezla nějaké věci do Japonska, pak už se to rozjelo. Dost často jsem tam pak jezdíval.

Líbilo se vám tam?

Mně se líbí celkem všude. V Japonsku ale obzvlášť. Zvláštní krajina, skvělé jídlo… Každá země je pro mne inspirativní, nyní jsem ale nejraději zde na chalupě, kde mohu malovat velké obrazy.