RECENZE: Sen skončil. Temný Sandman se velkolepě rozloučil

Grafické romány Sandman udělaly z Neila Gaimana zásadní jméno ve světě fantasy. Výjimečné jsou především svým působivým a originálním přepisem mytologických postav a abstraktních sil.

První řada seriálu Sandman měla výhodu, že adaptovala poměrně přímočarý příběh. Druhá je natolik rozsáhlá, že nebylo vůbec jisté, jestli se z ní Netflixu podaří vytvořit souvislý příběh. Tvůrčí tým složený z režiséra a scenáristy Davida S. Goyera, scenáristy Allana Heinberga a autora předlohy Neila Gaimana tedy neplnil jednoduchý úkol.

Svou cestu mělo pokračování značně trnitější i proto, že bylo zatíženo posledními událostmi kolem samotného autora. Spisovatel Neil Gaiman totiž momentálně čelí několika obviněním týkajících se sexuálního násilí. Rozhodnutí, že druhá série Sandmana bude poslední, padlo ale už dávno předtím, než se kolem Gaimana začala stahovat mračna.

Dvanáct dílů druhé série je rozděleno na dvě poloviny. V první části čelí Sen hříchům minulosti a pracuje na jejich nápravě. Závěr pak vypráví o důsledcích Morfeových činů, o dopadech jeho proměny a konci jeho vlády.

Kromě samotného Snu a jeho sourozenců se zde objevuje i celá řada dalších postav, některé jsou obyvatelé Světa snů, bohové, andělé, víly nebo démoni, případně nesmrtelní či čarodějnice.

Sandman neboli Sen, nebo také lord měnič (Lord Shaper), tkadlec snů, jeden z Věčných, vlastním jménem Morpheus (Tom Sturridge), se rozhodne po deseti tisících letech zachránit svou největší lásku Nadu z podsvětí.

Nevědomky však spustí proroctví předpovídající jeho zánik. Místo pohádkového shledání dostane od Lucifera (Gwendoline Christieová) klíč k samotnému Peklu, kde však jeho Nada už nepřebývá.

Jak s mocným klíčem naložit, neví ani sám Bůh, rozhodnutí tak přenechá vládci snové říše. Sen zvažuje své možnosti, poslechne si všechny nabídky, ale děj se zamotává a na povrch vystupují další činy z Morfeovy minulosti, o kterých divák, který nečetl předlohy, nemá z první sezony nejmenší tušení.

Příběh bobtná a přeskakuje tam a zpět v čase, aby nás seznámil s antickými hrdiny, tajemstvím skrytým za talentem Shakespeara i historií celé prazvláštní rodiny Věčných, jejichž ještě zvláštnější rodiče žijí již dlouhá tisíciletí oddělení. Různorodá prostředí se střídají jedno za druhým a jejich vizuální stránka poutá divákův pohled, zatímco se vždy vážný Morfeus stává v hloubi duše víc a víc smrtelníkem.

Sen se sestrou Delirium (Esme Creed-Milesová) následně hledají bratra Zkázu (Barry Sloane), který dobrovolně odešel do světa lidí a nepřeje si být nalezen. Morfeus musí najít ale nejdříve svého nesmrtelného syna Orfea (Ruairi O’Connor), jehož hlavu nechal hlídat mnichy na zapomenutém ostrově.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že děj je přehnaně rozvětvený, zamotaný a těžký k pochopení, není tomu tak. Sandman nikam nespěchá, na všechno si dává dostatečný čas a připomíná tak fantasy díla točená dříve. Bude tak možná mladšímu publiku připadat zbytečně pomalý. Jenže právě díky svému tempu může s přehledem vyprávět tolik linek najednou a uhýbat do atmosférou naplněných vzpomínek, kde zároveň představuje širokou paletu zajímavých postav.

Sourozence Věčné není možné si nezamilovat: svědomí zpytující Sen, milá a usměvavá Smrt (Kirby Howell-Baptisteová), nezkrotná a šmrncovní Touha (Mason Alexander Park), zmatená a citlivá Delirium, vážný Osud (Adrian Lester), posmutnělá Zoufalství (Donna Prestonová) a uvědomělý Zkáza.

V patách jim ale jsou zástupy dalších, kteří stojí za zmínku, jako Lucifer, Puk (Jack Gleeson), Loki (Freddie Fox), Johana Constantinová (Jenna Colemanová), Korinťan (Boyd Holbrook), Lucienne (Vivienne Acheampongová), Orfeus, Nuala (Ann Skellyová) či Blahovolné neboli Fúrie (Nina Wadiaová, Souad Faressová, Dinita Gohilová). Objeví se ale i Ódin, Thor, Kain, Ábel, Titánie a mnozí jiní.

Pán snů postupně přichází na to, že čelí svému možnému konci, a zjišťuje, že ho nelze odvrátit, přestože je Věčný. A ačkoliv je Morpheus nejblíže smrti, co kdy byl, jeho proměna a nově nalezené odhodlání bojovat vytváří méně ponurou a akčnější atmosféru než doposud. Druhá polovina sezony, kde příběh graduje, tak stojí především na výjimečné práci protagonisty.

Spolu s výkonem Toma Sturridge vystupuje z obrazovky také nespočet silných a krásných poselství, i množství něhy a citu, což v kontextu situace okolo Gaimana působí prapodivně. Nelze si nevšimnout také souvislostí mezi odkazem autora a sentimentálním loučením seriálu s jeho titulní postavou jako autorovým alter egem. Sen byl totiž původně vytvořen podle Gaimanova vlastního vzhledu.

Důsledky činů Snu vyvrcholí v tragický závěr, kde Morfeus i přes prvotní vzdor nakonec ušlechtile přijme svůj blížící se osud. Smrt je naštěstí jeho sestrou, která je mu ze všech sourozenců nejbližší, a je také jednou z nejpozitivnějších bytostí celé ságy. V rozlučkové epizodě dostane divák várku proslovů o Morfeovi, které působí jako smuteční řeč nejen pro titulní postavu, ale i pro Gaimana a jeho odkaz.

Příjemným překvapením je nakonec ještě postava Daniela, dítěte počatého ve snové říši, který dospěje bez varování a přinese s sebou moment překvapení i smysluplné završení. Jeho představitel (Jacob Anderson) se nelehké role zhostil na výbornou a pomocí několika gest a výrazů tváře dokázal vyjádřit celou škálu emocí.

Sandman je zkrátka silné fantasy plné zajímavě vykreslené mytologie, které v neuspěchaném tempu provádí příběhem a ukazuje, že jeho žánr ještě není mrtvý. Druhá sezona mění postupně svůj tón a loučí se silně a se ctí i přesto, že autor jeho předlohy právě zažívá největší životní pád. Své publikum si ale najde, ať už to s Gaimanem nakonec dopadne jakkoli.