RECENZE: Příběh dcery vraha mohl být jedinečný, svůj potenciál nevyužil

Seriál Happy Face je inspirován skutečnými událostmi. Vychází ze života Melissy Mooreové (v seriálu Reedové), dcery sériového vraha Keitha Jespersona, známého jako Happy Face Killer.

To, že její otec postupně připravil o život nejméně osm žen, zjistila ve svých patnácti letech, když ho zatkla policie. Nyní se Melissa snaží žít obyčejný život. Má muže, dvě děti a pracuje jako maskérka v televizní talk show doktora Grega (David Harewood).

Známý vrah se ale po letech ticha z vězení připomene, a to s tvrzením, že má na svědomí další oběť. Podrobnosti k případu ovšem sdělí jedině své dceři Melisse. Ta se spolu s producentkou Ivy (Tamera Tomakiliová) pouští do vyšetřování, které má očistit jméno nespravedlivě odsouzeného muže, jenž sedí za vraždu otcovy oběti. Čeká ji ale také detailní rozebírání vlastní minulosti, na kterou nikdy úplně nezapomněla, ačkoli by si to přála.

Hlavní role se zhostila Annaleigh Ashfordová, kterou můžete znát třeba z úspěšných seriálů Mystérium sexu nebo Představujeme vám Chippendales. Jako Melissa se snaží pochopit, jestli monstrum v cele bylo někdy skutečně i milujícím otcem a zda mohl jeho řádění někdo zastavit dřív.

Dennis Quaid (Zvláštní vztahy) v roli slavného zabijáka balancuje na hraně karikatury, ale v roli manipulátora, který svou rodinu nikdy nepřestal ovládat, funguje až nepříjemně přesvědčivě, což k šílenému vrahovi sedí.

Jeho společné scény s dcerou mají tah, napětí i emoce. Problémem však zůstává, že zbytek seriálu se jim nedokáže úplně vyrovnat.

Tvůrci Jennifer Caciciová a manželé Kingovi (Dobrá manželka, Evil) mají za sebou silné projekty, ale tady se jejich rukopis trochu rozpouští v ambicích, které si navzájem překážejí.

Happy Face chce být dynamické krimi, emocionální rodinné drama i komentář ke kultuře zločinu. Výsledkem je osmidílná série, která by klidně mohla mít poloviční délku, tedy i polovinu vedlejších zápletek.

Nejslabší z nich je linka Melissiny dcery Hazel (Khiyla Aynneová), která velmi snadno dědečkovi vrahovi naletí. Jako metafora mezigeneračního traumatu dává zápletka smysl, ale scénář to rozvede do klasických klišé typu šikana ve škole, rebelská fáze dospívání, odcizení od rodičů či první zlomené srdce. A když už jsme u klišé, výběr hudby zde působí jako playlist s názvem Předpis citů pro diváka.

Seriál vyniká hlavně tam, kde se nebojí být osobní. Scény mezi Melissou a jejím situací poznamenaným bratrem Shanem (Philip Ettinger) nebo tiché momenty vnitřního boje rodin obětí, manžela Melissy (James Wolk) či jí samotné jsou silnější než jakákoli detektivní linie. Přesto právě část s vyšetřováním třicet let staré vraždy je postavená nad ostatní linky.

Snaha přidat větší poselství o manipulaci, vině, odpuštění, zakalené paměti i přebírání odpovědnosti za činy někoho jiného podkopává seriálu vlastní autenticitu. Tu jsem naopak čekala silně umocněnou tím, že na seriálu pracovala jako výkonná producentka sama Melissa, která se již léta věnuje v roli producentky kriminální případům.

Série je založena na Melissině životním příběhu, který vyprávěla ve stejnojmenném podcastu a sepsala také do knihy. Pro seriál a jeho dramatičnost byly samozřejmě některé věci pozměněny, ale změny neudělaly nakonec takovou službu, jak si tvůrci slibovali. Konkrétně dějová linka s novou obětí nebyla součástí skutečných událostí spojených s Jespersonem a je zcela fiktivní.

Happy Face rozhodně není špatný seriál. Má silné herce, citlivé téma a ambici dělat věci jinak. Ale místo aby šel naplno po originální cestě příběhu dcery vraha, která hledá vlastní hlas a štěstí, raději se snaží zavděčit všem. Thrillerovým divákům, milovníkům rodinných dramat i fanouškům true crime. Výsledkem je něco, co chvílemi bodne u srdce a chvílemi jen šustí papírem scénáře.

Máte-li rádi zločin a pravdou inspirované příběhy, dejte seriálu Happy Face šanci. Vychází nyní každý čtvrtek na SkyShowtime a zařazuje se tak na seznam současných sérií založených na skutečných událostech. Z poslední doby na něm přibylo mnoho povedených seriálů jako Zemřít pro sex, Jablečný ocet, Správná americká rodina, Nevinná hra nebo Toxické město. Všechny zmíněné bych přece jen doporučila o ždibíček víc než právě Happy Face.

Pokud vás ovšem fascinuje vnitřní rozpor mezi láskou a zhnusením, najdete tu jistě několik silných momentů. Nečekejte ale napínavý thriller ani hlubokou analýzu myslí sériových vrahů. Happy Face je spíš lehce natahovaný pokus o spojení dvou světů dohromady. I když se na to místy hezky kouká, na konci zůstane hlavně nepříjemný pocit. Možná to byl tvůrčí záměr, možná ne.