RECENZE: V budoucnu není rodičovství právem, ale výsadou

Svým celovečerním debutem se francouzská režisérka Fleur Fortunéová přesunula od hudebních klipů a reklam do světa filmu.

Příběh, který vypráví, staví na základech dystopického sci-fi, ale místo velkolepé budoucnosti rozkrývá především vztahovou dynamiku, mocenské nerovnováhy a tichá pnutí mezi dvěma lidmi, kteří se pokoušejí obstát pod rostoucím tlakem. Napětí mezi partnery přiživuje kontrolorka, která s nimi musí týden bydlet.

Snímek zaujal už během své premiéry na festivalu v kanadském Torontu v září 2024, a to nejen chladně stylizovanou vizí budoucího světa, ale i vizuálem, který evokuje sterilitu Ex Machiny (sci-fi, 2014) nebo estetiku Odloučení (seriál, 2022).

Bez přepálených triků a efektního balastu vypráví Fortunéová příběh, který zneklidňuje právě svou civilností. Nyní je snímek nově ke zhlédnutí na platformě Prime Video.

Ani ve světě, kde se lidstvo sotva drží nad propastí, nezmizela mezi lidmi touha po předávání vlastních genů. Naopak. Nutkání naplnit rodičovskou roli zůstává stejně silné, i když se planeta hroutí a šance na lepší zítřky se tenčí.

Právě tento chtíč pohání Miu, kterou ztvárňuje Elizabeth Olsenová (mladší sestra dvojčat Olsenových, známá především jako marvelovská Wanda).

Sedmidenní rodičovský test, kterým musí žadatelé o dítě projít, ale příliš neposuzuje lásku ani instinkt. Měří připravenost, stabilitu a schopnost zvládat rychlé změny a stresové situace. A právě tady začíná jít do tuhého. Trojúhelník postav (pár a kontrolorka) se v uzavřeném prostoru minimalisticky zařízeného domu proměňuje v dusnou partii, která může skončit všelijak.

Alicia Vikanderová (Dánská dívka) v roli hodnotitelky Virginie působí neosobně, přesně, ale přesto nejednoznačně. Její výkon balancuje na hraně mezi strojenou slušností a podprahovou hrozbou. Diváka dlouho nechává na pochybách, zda je v příběhu za oběť nebo agresora, a její osobní linka zůstává v podstatě po celou dobu filmu zcela skrytá.

Elizabeth Olsenová v roli Mii naopak vnáší do příběhu lidskost a křehkost, ale nikoli slabost. Její postava působí jako úspěšná žena, která ví, co chce, ale zároveň tuší, že o všechno může kdykoli přijít.

Vynalézavý programátor Himesh Patel (Tenet) coby její manžel Aaryan tvoří protipól oběma, a to racionalitou i snahou chránit partnerku, byť sám občas utíká do hlubin své geniální mysli.

Hodnocení neohromuje výpravou ani triky, ale právě záměrnou střídmostí, která podtrhuje všechen vnitřní tlak. Dům, v němž se odehrává téměř celý film, působí jako showroom moderního designu. Je čistý, uhlazený, bez jediné osobní stopy.

Kamera setrvává v pevných rámcích a dává postavám prostor dusit se v napětí. Jakmile jen na kousek uhne, ukazuje střípky z okolního světa, které k pochopení všech motivací divák potřebuje.

Minimalistický obraz trochu připomíná vizuální jazyk reklam, ale v tomto kontextu vytváří pocit budoucího sterilního světa, který se tváří dokonale. Ve skutečnosti však všechno lidské pečlivě potlačuje.

Stejně nenápadná, ale účinná je i hudba, která nevede diváka za ruku, ale jemně podbarvuje zlé tušení, že se něco láme. Atmosféra houstne s každou scénou, a to hezky pomalu, jako když někdo nenápadně upouští kyslík z místnosti. Divák zároveň jemně poznává zprvu nepředstavený svět a situaci, ve které se lidstvo nachází.

Film postupuje svižně a dokáže překvapovat. Diváka nechává v nepohodlí, zatímco ho nutí přemýšlet, co by se dělo, kdyby někdo hodnotil jeho vlastní způsobilost milovat, rozhodovat se a pečovat. Jeho příběh funguje jako varování, ale i jako znepokojivé zrcadlo. A to rovnou na několika úrovních.

Režisérka Fleur Fortunéová dokáže vyprávět beze slov a vytěžit maximum z minima. A i když nejde o film, který by oslovil široké spektrum diváků, najdou se mnozí rodiče, kteří se s pocity hlavní hrdinky dokážou hluboce ztotožnit.