Martin Baxa: Snaha podřídit kontrole veřejnoprávní média je typická pro strany populistické a extremistické

Ano, a to i proto, že moje manželka pochází ze Slovácka, kde je folklór velmi živý. Zažil jsem s ní v Kyjově nejeden ročník Slováckého roku, stejně jako třeba Mezinárodní folklórní festival ve Strážnici. Jsou to úžasné akce.

Za několik měsíců, co je ve funkci, mám pocit, že alespoň nezasahuje do některých věcí, které se rozběhly v době mého působení na ministerstvu. Pevně věřím, že například nijak nebude zasahovat do obměny pozice generálního ředitele Národního divadla, kam má zamířit od roku 2028 Martin Glaser. Také pokračují velké investiční akce typu rekonstrukce Nové scény nebo pražské Invalidovny.

V otázkách médií veřejné služby. Jeho návrh zákona o médiích veřejné služby znamená rozbití osvědčeného systému a cestu k jejich postátnění.

Na začátku devadesátých let vznikl přehledný systém, který zdárně funguje dosud. Naše média veřejné služby, Česká televize a Český rozhlas, jsou nezávislé instituce zřízené zákonem, plní obsáhlou veřejnou službu a financují se poplatky, které hradí domácnosti a právnické osoby.

A právo veřejnosti na kontrolu jejich činnosti vykonávají mediální rady volené parlamentem a s kompetencemi přesně definovanými zákonem o ČT a o ČRo. Původně byl zvolen princip volby radních Sněmovnou, já jsem pak tzv. malou mediální novelou rozšířil nominaci do mediálních rad o Senát. Což je správné, protože se míjí funkční období Senátu a Sněmovny. Je taky ze zákona jasné, jak mohou rady zasahovat do chodu institucí.

Daný zákon opravdu definuje, co rada (ne)může. A ano, Sněmovna zvolila v roce 2020 některé radní, kteří si kompetence vykládají extenzivně. I proto byl v případě Xavera Veselého podán návrh na odvolání z rady, což se v minulém volebním období do konce nedotáhlo.

ODS svými hlasy Pavla Matochu nepodpořila ani ve výboru a samozřejmě ho nepodpoří ani ve Sněmovně… Stanislava Borkovce rozhodně na plénu také volit nebude. Dát mu hlas ve výboru byla chyba, kterou už nebudeme opakovat.

Debata běží kontinuálně. Akcentovaly ji mediální novely připravené za mého působení v čele ministerstva, které stabilizovaly hospodaření ČT a ČRo, když se předtím poplatky nezvedaly mnoho let. Tehdejší opoziční, dnes vládnoucí strany ANO a SPD, se rozhodly téma radikálně politizovat.

To sousloví „radikálně politizovat“ je na místě, protože se vládní koalice rozhodla veřejnoprávní média podřídit financování ze státního rozpočtu. Nakonec odhalila, že chce ČT a ČRo razantně oslabit… Jinak standardní politická debata o fungování médií veřejné služby se vede v řadě evropských států, jenže u nás se v jejím rámci stala veřejnoprávní média terčem.

Forma jejich financování je vždycky odvislá od toho, na čem se shodne parlament reprezentující občany. Jsem silně přesvědčený o tom, že český systém televizních a rozhlasových poplatků je udržitelný, funkční a spravedlivý. Ostatně, velký společenský odpor vůči nim ani nevidím.

Ne. Strany, jako je SPD, je mají za terče průřezově. Nechtějí odpovídat na nepříjemné otázky, vadí jim i to, že se v médiích veřejné služby dostává sluchu všem. Nejde jen o zpravodajství. Prostor v nich mají třeba různé menšiny. Je tedy jisté, že snaha podřídit kontrole veřejnoprávní média je typická pro strany populistické a extremistické. Aktuální návrh zákona současné vlády, kterým se ruší jejich nezávislé financování, to potvrzuje.

Měla by být. Vše ošetřují zákony, mj. zákon o střetu zájmů a již účinný European Media Freedom Act. Obecně si jinak myslím, že zodpovědné politické strany mají dbát na zachování plurality prostředí, do nějž patří média veřejnoprávní i ta soukromá, a neměly by média napadat, jak se dnes bohužel často děje…

Koexistence silných komerčních i veřejnoprávních médií je velmi důležitá. Koneckonců i naše velká mediální novela byla konstruovaná tak, aby rovnováha mezi nimi byla zachována tak, aby zvýšení příjmů ČT a ČRo bylo soukromým médiím kompenzováno. Třeba tím, že se ještě více omezilo obchodní podnikání obou médií veřejné služby. I tohle ke zdravé společnosti a k demokratické zemi patří.

Emeritnímu ministru kultury určitě nenáleží to, aby zmiňoval konkrétní média. Ale můj okruh, odkud čerpám informace, zahrnuje minimálně pět až šest zdrojů.

Ano, narážím na ně a ano, poznám je, většinou. Ostatně původní profesí jsem učitel dějepisu a zeměpisu. Mám za ty roky v sobě potřebu vše si ověřovat. Učil jsem se, jak je zpracovávat, co předávat dále. Dbám tak na to, abych se nestal šiřitelem neověřené, nepotvrzené informace. Obětí sofistikované fake news ale může být každý.

Jistě, je jich hodně a jsou často i zle osobní. Je to dnes bohužel nedílnou součástí našeho politického bytí. Na vulgární útoky naráží každý politik.

Někdy i hodiny denně, ale pomáhají mi s nimi také spolupracovníci. Těch podnětů je hodně. Jako politik jste v neustálém střetu. Účastníte se nejrůznějších diskusí, musíte kvůli nim sledovat různé sociální sítě. V mém případě jde hlavně o platformu X, Facebook a Instagram.

Jedním takovým příspěvkem mě i „vyřešil“, jak pojmenoval své mstivé odvolání mé osoby ze správní rady Pražského jara. Ale k otázce. Škrty v rozpočtu ministerstva jsou vážné téma a způsobily velké problémy. K navýšení platů došlo od 1. dubna. Z poloviny na ně dostalo MK peníze od ministerstva financí, zbytek musí najít ve svých zdrojích. Plánuji, že se časem pana ministra zeptám, z jakých zdrojů je vzal. Považoval bych za velmi nešťastné, kdyby se tak dělo na úkor příspěvkových organizací. To není udržitelné… Jinak platy v kultuře jsou silné téma.

Pevně věřím tomu, že si tohle naprostá většina nemyslí a že chce umělce ocenit. Ostatně Česko je nadprůměrné v tom, jak hodně lidí kulturu ctí, jak ji konzumují, jak hledají její různé podoby.

Říct jedno číslo neumím a ani to podle mě nejde. Těch pozic v resortu je řada, když se bavíme o zaměstnancích nejrůznějších kulturních institucí. A je třeba dodat, že významnou skupinu tvoří kulturní aktéři na volné noze. Ovšem o tom, že placení jsou vesměs mizerně, nemusíme mluvit dlouho. Je to velké téma do budoucnosti.

Je škoda, že po muzeu tohoto typu bohužel není větší veřejná poptávka, což je asi jeden z důvodů. Sám jsem ale hrdý, že se mi podařilo dovést do zdárného konce podobné paměťové projekty, které má v působnosti ministerstvo kultury. Otevřeli jsme veřejnosti Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách v Letech u Písku, kde byl za protektorátu děsivý koncentrační tábor.

Rozjela se rekonstrukce budovy Centra paměti a dialogu Bubny, bývalého nádraží, kterým prošly během 2. světové války desítky tisíc deportovaných Židů. A podařilo se nám po velkých peripetiích získat do vlastnictví státu Rudou věž smrti u Ostrova, která je pozůstatkem po komunistických uranových lágrech, tzv. jáchymovského pekla.

Jak jsem řekl, není po něm hlasitá poptávka vyprovokovaná naléhavou potřebou. Jestli se mě ale ptáte na to, proč tomu tak je, odpovím: nevím. Poslední celonárodní diskuse o kulturní instituci se vedla kolem blobu pro Národní knihovnu na pražské Letné. Což bylo intenzivní…

Ale společnost se posunula. Debata kolem chystané budovy Vltavské filharmonie je mírnější, pozitivnější. A ještě k velkému muzeu komunismu. Možná nestojí proto, že Češi nemají tak zostřený pohled na svou historii jako Poláci. To si myslím, že hraje zásadní roli. Čímž ovšem netvrdím, že to platí všude.

Pocházím z Plzně, kde si desetiletí připomínáme osvobození města americkou armádou v roce 1945. Ten příběh přežil čtyřicet let komunismu, který oslavy zakazoval. Plus se podívejte na to, jak za poslední roky vstoupily do obecného povědomí připomínky protinacistických odbojových hnutí. To je úctyhodné. Myslím si proto, že dřív nebo později k muzeu komunismu dospějeme. Zatím se objevují první vlaštovky, zmíněná Rudá věž smrti nebo skvělá expozice v Armádním muzeu Žižkov.

Nechci se nějak chválit, ale my jsme se v roce 2025 k tomu 1 % přiblížili. Ale přes výrazné zvyšování rozpočtu ministerstva kultury nám s rostoucími výdaji státního rozpočtu matematicky „utíkalo“. 1 % by ovšem mělo zůstat jako cíl, symbol. Měla by se taky vést debata, kam peníze nasměřovat. Nedostatečně financované jsou samotné státní kulturní instituce.

Dlouhodobě výrazně podfinancovaná je především Národní galerie (NG). Té jsme za mého působení trochu pomohli, ale prostě výrazně víc peněz potřebuje. V podobné situaci jsou i některé mimopražské instituce. Bez dalších zdrojů tyhle problémy nevyřešíme.

Nepřekvapilo mě. Už se nějakou dobu proslýchalo, že ji ministr Klempíř chce odvolat. Alicja Knast měla manažersky silné i slabší stránky. Rozhodně ji nepovažuji za ředitelku, která by ve funkci selhala. Ten důvod odvolání tedy chybí.

Během svého funkčního období jsem těch konkurzů vyhlásil poměrně hodně. Myslím si, že byly vždy završeny nalezením dobré ředitelky nebo dobrého ředitele.

Vést jakoukoli kulturní instituci v dnešní době je velmi náročné. Když budu mluvit konkrétně o příspěvkové organizaci MK, což znamená vést instituci, která se řídí tabulkovými platy, máte problém jasný: vaši zaměstnanci mají nízké platy a stále čelíte nejistotě s financováním. Navíc vás může ministr bez udání důvodu na hodinu vyhodit. I proto jsme přijali zákon o veřejné kulturní instituci, kde ředitele není možné takto okamžitě odvolat.

Méně, než bych si přál, s manželkou kulturou opravdu žijeme. Jako ministr jsem dbal na to, abych navštěvoval instituce po celé zemi.

Tipů bych mohl dát nepočítaně, tak aspoň pár mých návštěv z úplně poslední doby: v pražském Národním divadle Proměny a Baron Prášil, nebo v brněnském Národním divadle Agrippina. Chystám se na výstavu Fragmenty paměti na Hradě, na Přemyslovce do Národního muzea, na koncert Anastasie Kobekiny s Českou filharmonií, na inscenaci Dušana Pařízka Amadoka do Divadla X10 a na obzoru je Pražské jaro.