Tomáš Kraus: Kokoschkův obraz Žena a otrok byl a je čistý

Organizace vznikla v roce 2000 a jejím cílem je dohledávat za války odcizené umělecké předměty, především židovských občanů. Na mezinárodní úrovni spolupracuje s obdobnými institucemi, které sestavují databáze tohoto majetku.

V dotyčném článku se píše, že je Kokoschkovo dílo na seznamu ukradených děl. Je to pravda?

Ne, došlo k omylu. Autoři článku zaměnili obraz Žena a otrok s dílem Žena s komorníkem. Z jakého důvodu, o tom můžeme jen spekulovat.

Zmátlo to i kolegyni Sidenberg, které volali z pořadu České televize Události v kultuře. Řekla, že obraz Žena a otrok figuruje v databázi uloupeného umění a nemělo by se s ním obchodovat. Ale to se týká Ženy s komorníkem.

Proč oslovili ji, a ne naše centrum, nevím. Naše stanovisko bylo totiž známé, protože jsme na dotaz Moravské galerie provedli provenienční výzkum už dříve a zjistili jsme, že tento Kokoschkův obraz byl a je čistý. V žádné oficiální databázi kradených obrazů se nevyskytuje.

Průmyslník Hans Dittmayer, jenž ho získal v roce 1942, podporoval nacistický režim. Mají takoví továrníci status válečných zločinců?

Ne. Váleční zločinci jsou lidé usvědčení mezinárodním tribunálem. Průmyslníci ale často tvrdili, že dávali lidem práci a o žádných koncentrácích nic nevěděli. Neříkali už, že využívali vězně na otrockou práci. To je třeba případ Oskara Schindlera. Zachránil sice mnoho lidí, ale zároveň zpočátku pro režim pracoval. A nejen on.

V uvedeném článku také bylo zmíněno, že Dittmayer měl židovskou manželku Stephanii. Bylo to u prominentního nacisty možné?

Překvapivě ano. Takových příkladů pár je. Třeba skladatel Richard Strauss, jehož nacisté adorovali jako oficiálního režimního umělce, si dokonce osobně přijel do Terezína pro svou židovskou příbuznou. Ale nevydali mu ji a ona zahynula.

Ono je to trochu bizarní. Na nechvalně známé konferenci ve Wannsee v roce 1942, kterou svolal Reinhard Heydrich, se rozhodovalo nejen o vyhlazení evropských Židů, ale i o jejich majetku. Někdo, zřejmě s právnickým vzděláním, vznesl námitku, že by bylo nespravedlivé vyvlastňovat občany Říše, kteří mají židovské partnery. Závěr vedl k tomu, že tito lidé nebudou prozatím ani deportováni, což ovšem koncem války padlo.

Co podle vás bude s Kokoschkovým obrazem dál?

Bude zřejmě další aukce, která by ale už měla být jednoznačná. Obraz je čistý a potenciální kupci, kteří předtím od obchodu ustoupili, by měli zájem ho obnovit. Je současně dobře, že o minulosti obrazu mluvíme, protože veřejnost si myslí, že už je všechno, co se týkalo holokaustu, v tomto směru vyřešené. Jak vidíme, není.

Byl to váš nápad založit Centrum pro dokumentaci majetkových převodů obětí druhé světové války?

Ano. Třicet let jsem byl tajemníkem Federace židovských obcí a v devadesátých letech jsme iniciovali několik projektů, které se snažily o nápravu křivd ze druhé světové války. Na zákonech a usneseních se tehdy shodly vláda i parlament. Klíčovou osobností byl tehdejší místopředseda vlády Pavel Rychetský, který předsedal společné komisi vlády a federace.

Navázali jsme na takzvanou Washingtonskou dohodu, díky níž vznikla databáze ztracených uměleckých předmětů. Po sjednocení Německa vznikly nároky na jejich dohledání a vrácení, a to i za bývalou železnou oponou.

Bylo těžké ztracená díla dohledávat?

Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války navrhlo povinnost takzvaného provenienčního výzkumu. První vlaštovku představovalo pražské Uměleckoprůmyslové muzeum, v němž nám ředitelka Helena Koenigsmarková vyšla velice vstříc. Tehdejší ředitelka centra Helena Krejčová, která bohužel nedávno zemřela, přišla na to, že jedno z evidenčních čísel v seznamech muzea není inventární, ale deportační. A podle toho jsme mohli začít dohledávat původní majitele.

Centrum pracuje především pro státní organizace, ale pomáhá i soukromníkům. Spolupracujeme i s Moravskou galerií v Brně, jehož součástí je i případ Kokoschkova obrazu Žena a otrok. Přestože šlo o obraz v soukromé sbírce, bylo třeba provést provenienční výzkum.

Jak ke krádežím uměleckých děl docházelo?

V této oblasti se nacistická mašinerie zaměřila hlavně na majetné Židy. Čeští Židé nebyli tolik zasaženi hospodářskou krizí třicátých let a mnozí investovali do umění. Všichni pak ale museli udělat majetková přiznání a odevzdat všechny cennosti, třeba i rádia, kola nebo i domácí mazlíčky.

A samozřejmě umělecké předměty. Konfiskacemi se zabývaly říšské orgány, takže protektorátní úřady měly svým způsobem čisté ruce.

Mohl se někdo vyplatit, aby mohl odjet třeba do Ameriky?

Existoval takzvaný Vystěhovalecký fond, což byla kamufláž v prvních fázích okupace, kdy nacisté předstírali, že Židé budou pouze vystěhováni. Příslušné instituce evidovaly zabavený arizovaný majetek, který jim Židé, samozřejmě za zlomkovou cenu, museli oficiálně prodat.

Jenže oni pak s konty, na kterých měli peníze za prodané věci, nemohli disponovat, jednalo se o vázané vklady. Byly případy, kdy se ti lidé vyplatili tak, že v zemi, v níž žili, svůj majetek bez náhrady zanechali. Centrum o tom vydalo publikaci s názvem Výkupné za život.

Došlo u nás po válce k nějakému vyrovnání?

Ne, křivdy přesáhly do reálného socialismu. Ti lidé, pokud se vrátili z koncentráků, se ke svým majetkům nikdy nedostali. Buď jim je komunisté zkonfiskovali, nebo úřady neměly zájem ztracené věci najít. Oni navíc neměli ke svému majetku většinou ani žádné doklady.