Hlavní obsah

Spisovatelka Julie Caplinová: Dovolenou začínáme přípitkem vděčnosti

29. 11. 2022, 7:11

Anglická spisovatelka Julie Caplinová, proslulá sérií Romantické útěky, si na jaře zamilovala Prahu a tuzemským čtenářům slíbila, že další destinací, do které zasadí příběh, jenž spojuje lásku a její vášeň pro dobré jídlo, bude právě Praha. V listopadu u nás vyšla kniha Hrad ve Skotsku a 1. prosince od 16 hodin bude mít autorka autogramiádu v knihkupectví Dobrovský v Arkádách Pankrác v Praze.

Foto: archiv spisovatelky

Knihy Julie Caplinové se odehrávají na různých snadno dostupných místech.

Článek

„S mou editorkou v Londýně jsme letos naplánovaly témata dalších knih. Ta příští se bude odehrávat ve Francii a ta další měla být ve Švédsku. Hned během návštěvy Prahy jsem jí ale volala, že bych ráda psala o České republice,“ prozradila spisovatelka v rozhovoru pro Právo. V České republice naposledy vyšel osmý díl série s názvem Domek v Irsku.

Čím vás Praha přesvědčila, že může být dobrou lokací pro jednu z vašich knih?

Nadchlo mě přátelské uvítání, jehož se mi v ní dostalo, ruku v ruce se skvělým jídlem, které jsem v Praze ochutnala. O české gastronomii jsem nevěděla vůbec nic. Není zrovna světoznámá. Ale všechno, co jsem v Praze jedla, bylo skvělé. Navíc to vaše pivo…

Okouzlila mě i atmosféra města. Viděla jsem krásné památky i obyčejné budovy a velmi se mi líbilo, že je Praha protkaná zelení. Měla jsem velkou radost, když byl vydavatelstvím můj návrh, abych děj další knihy zasadila sem, bez námitek přijat.

Navíc ještě před návštěvou České republiky jsem se fanoušků na Instagramu ptala, kam bych se měla s příští knihou vydat. Více než sedmdesát procent lidí odpovědělo, že do Prahy.

Znamená to pro vás, že se sem budete vracet, abyste ještě více nasála atmosféru?

Rozhodně ano, vrátím se. Strávila jsem v Praze krásné čtyři dny, ale ty byly naplněné schůzkami, takže jsem toho nestihla dost vidět a prožít. Ráda bych poznala víc.

O své první knize jste řekla, že jste si spojením Kodaně a jídla přála vytvořit hřejivý pocit. Je právě to srdcem vašich knih?

Ano. Kromě toho je jejich esencí přátelství a rozvoj, snaha se v životě někam posunout.

Bylo toto vždy důležitou součástí vašeho života?

Ne. Neměla jsem snadné dětství. Moji rodiče se rozvedli. Nebyla jsem moc sebevědomá a nějaký čas jsem chodila na terapii. Nefungovalo to, zdálo se mi, že se jen přehrabuji v nepříjemných vzpomínkách.

Narazila jsem pak ale na knihu Sedm zvyků efektivních lidí od Stephena Coveyho. V Americe je to velmi slavná kniha a je v ní jedna úžasná rada, kterou jsem si vzala opravdu k srdci: Nemůžete kontrolovat, co dělají ostatní lidé ani jak se chovají. Ale můžete ovládat, jak na to reagujete. Jako by se mi díky těm větám rozsvítilo.

Jak vás to změnilo?

Od té doby jsem naprosto změnila svůj přístup ke světu. Podstatné jsou pro mě vřelost a oslava toho dobrého, co se vám v životě děje. Začala jsem se snažit nacházet pozitivní řešení. Můj manžel je také zapálený příznivec tohoto přístupu. Náš první drink na dovolené je vždy přípitkem vděčnosti. Slavíme, že je nám dobře, máme dvě zdravé děti a zrovna si užíváme hezký společný čas. Radost tvoří často maličkosti.

Z knih se zdá, že největší dojem na vás na cestách dělá jídlo.

Ale tak to není! Vezměte si třeba mé první ráno v Praze. Vyšla jsem ráno před hotel a ten pocit, že jsem zase někde jinde, mě ohromil. Nasajete jiné víno, pokocháte se zase trochu jinou architekturou, protože já miluji staré budovy, a rozhlédnete se po lidech. Každé místo má svou vlastní, unikátní atmosféru. To je kouzlo, které na cestování nejvíc miluji.

Vaše knihy se často odehrávají v bodě nějakého významného životního zlomu, když se člověk rozhodne něco změnit. Prošla jste si tím i vy?

Svého budoucího přítele jsem potkala na univerzitě. Byli jsme spolu asi osm devět let, a když mi táhlo na třicet, zeptala jsem se ho, jestli se budeme brát. Řekl mi, že není připravený. Já jsem ale připravená byla. Když bylo jasné, že se opravdu ještě na nic nechystá, přemýšlela jsem, proč bych v tom vztahu měla pokračovat.

Rozhodla jsem se začít cestovat. Naplánovala jsem si s kamarádkou, že za rok vyrazíme na cestu. Sestěhovaly jsme se, abychom ušetřily peníze, prodala jsem auto, dala jsem výpověď v práci a vyjela na cestu kolem světa. Navštívily jsme i severní pól a další úžasná místa. Skončila jsem na Novém Zélandu. Než jsem odjela, řekl mi něco jako: Jasně že se vezmeme, až se vrátíš.

Řekla jsem mu, že se ale nehodlám vracet. Odjela jsem v létě a on v únoru dalšího roku přijel a požádal mě o ruku.

Neměla jste na něj vztek?

No, potkala jsem velmi pěkného chovatele ovcí. Byl tam potenciál začít něco nového… Ne, dělám si legraci. Popravdě řečeno jsem se na tu cestu vydala proto, že jsem věděla, že on je pro mě ten pravý, jen je moc zabedněný na to, aby si to uvědomil. Rozhodla jsem se nečekat doma. Tehdy jsem asi vztek měla, ale zpětně jsem za tuhle část života vděčná.

Nikdy jsem nebyla moc odvážný člověk. Když jsem řekla rodičům, že budu cestovat, divili se. Byla jsem domácký typ. Tohle pro mě bylo opravdu velké rozhodnutí. A změnilo to můj život. Hodně jsem se cestou naučila a mám pocit, že jsem se otevřela sama sobě.

Víte, série mých knih se jmenuje Romantic Escapes, ale není to myšleno jako útěk. Spíš je to pauza od reálného života. Mé hrdinky si ji vybírají, většinou chtějí něco změnit k lepšímu.

Ráda zasazujete děj knih do míst, kam se čtenáři mohou snadno podívat. Je to jediný důvod, proč nepíšete o exotičtějších destinacích?

Přemýšlela jsem o Thajsku, také jsem se před dvěma lety jela podívat do Vietnamu. Miluji thajské a vietnamské jídlo. Moc ráda bych napsala knihu, která se bude odehrávat někde tímhle směrem, ale nějak se pořád držím míst, kam si člověk může zajet na romantický únik před realitou na víkend. I čtenáři si píší spíš o evropská města. Zatím jsem v tomhle směru vybočila jen s Brooklynem.

Už jsme mluvily o tom, že důležité je v mých knihách jídlo. No a místa jako Nový Zéland a Austrálie jsou úžasná, ale nemají žádnou velkou tradici gastronomie. Nový Zéland miluji, ale co se jídla týká, je to hodně blízké mému domovu ve Velké Británii.

Je nějaké místo, které by bylo perfektní pro vaši knihu, ale nechcete se o ně se čtenáři dělit?

Asi ne, protože mám sklon psát o místech, kam už lidé tak jako tak cestují. Je ale pravda, že mezi má nejoblíbenější místa patří Portugalsko, a o tom jsem zatím chuť psát neměla. Už čtrnáct let se vracím do jedné malé rybářské vesničky. Neříkám, že o ní nikdy nenapíšu, zatím si to ale představit nedovedu. To bych asi spíš psala o Lisabonu.

Publikujete ještě pod jedním jménem. Jules Wake…

Jmenuji se Julie, ale všichni mi vždy říkali Jules. Caplinová je mé rodné jméno.

Proč jste začala publikovat pod ním?

Když jsem se s lidmi z vydavatelství domluvila, že napíšu knihu o Kodani, rozhodli za mě, jak se bude jmenovat. Little café in Copenhagen. Mně se ale ten název nelíbil. V té době bylo knih s kávou a kavárnou v názvu až moc. Já v té době vydala už asi sedm knih pod svým jménem a nebyla jsem si jistá, že chci mást své čtenáře něčím úplně novým, co je jiné než mé předchozí knihy. A tak jsem se zeptala, jestli ji můžeme vydat pod jménem Julie Caplinová. A byla z toho má úplně nejúspěšnější kniha.

Říkáte, že si lidé často spisovatelství romantizují. Chtěla jste psát od dětství. Je to pro vás práce snů?

Je. Ale také je to pořád práce. A já k tomu tak přistupuji. Pracuji tvrdě. Jsem stále nadšená tím, že si na živobytí vydělám vymýšlením příběhů. Vážím si toho. Hodně dlouho mi trvalo, než se mi podařilo publikovat první knihu. Byla jsem ale odhodlaná a vytrvalá.

Zasahují vám do práce hodně editoři z vydavatelství?

Upřímně? Ano. Jednou jsem napsala knihu, ještě jako Jules Wake, byla jsem z ní nadšená, ale můj tehdejší editor řekl, že by ji mohl vydat, ale zdá se mu dost depresivní, a lidé mají mé knihy spojené s dobrým pocitem. To platilo už dřív. Musela jsem pak přepsat asi sedmdesát procent knihy. Bylo z toho úplně jiné dílo.

Co by se stalo, kdybyste dnes napsala smutnou knihu a přinesla ji vydavateli?

Nejspíš by se nikomu nechtělo ji vydat. Julie Caplinová je dnes značka. Čtenáři vidí mou obálku a vědí, co očekávat. Vědí, že v knize bude romantika a zvedne jim náladu. A víte co? To je docela fajn pocit, když víte, že tohle umíte. Proto se moc netrápím tím, že jsem tak zaškatulkovaná. Život je krátký a děje se v něm mnoho těžkých věcí.

Sama také nechci číst smutné knihy. Neříkám, že to tak musí být, ale já to tak mám. Vždyť kolik znáte lidí, kteří byli zavražděni? A těch, kteří se zamilovali?

Reklama

Související témata:
Julie Caplin

Výběr článků