Článek
Jako šéf švédského PEN klubu jste se před rokem 1989 setkával s Václavem Hav lem, Bohumilem Hrabalem, Jiřím Grušou nebo Milanem Kunderou. Jak na to vzpomínáte?
Rád. Právě z této pro nás přelomové doby mám hluboké zážitky z protestních akcí pořádaných v mezinárodním měřítku. Hluboce mi v paměti utkvěly vzpomínky na setkání se zajímavými autory, kteří byli i nezapomenutelnými osobnostmi. Jejich díla jsem měl možnost číst v překladech zahraničních nakladatelství.
Dobře si vzpomínám také na paní Miladu Blekastadovou, která byla členkou norského PEN klubu a byla celoživotní stavitelkou mostů mezi norskou a českou kulturou. Pocházela z Prahy a její norské překlady Ivana Klímy, Ludvíka Vaculíka nebo Václava Havla jsem přímo hltal. Cítil jsem v těch knihách středoevropský osud a čerpal naději ve sjednocenou Evropu.
Víru v moc literatury a solidarity spisovatelů jste si zachoval dodnes?
PEN klub se dnes jako tehdy neúnavně zastává pronásledovaných a těch, kteří bojují za svobodu projevu, a to bez rozdílu původu nebo náboženství. Vystupuje za prozaiky, dramatiky, básníky, nakladatele, novináře, esejisty i překladatele. Moc literatury? Podle mého přesvědčení vlastně nic silnějšího než psané slovo neexistuje.
Význam slova je po mém soudu nedozírný. Dokonce i v západním světě, jenž se dnes v mnohém oddává zjednodušování, povrchnostem a banalitám. Rozhodně však nevěřím ve spisovatele v roli vůdců, státníků, prezidentů a politiků. Jejich úkolem je svět zkoumat a kriticky nahlížet na mocenské poměry, nikoli být nositelem moci.
Po čtyřicítce jste se přestěhoval do Norska a radikálně změnil životní styl. Co vás přivedlo k tomu, že jste se stáhl do soukromí?
Po dvě desetiletí jsem stál jako uvědomělý intelektuál na barikádách humanismu. Promýšlel jsem a analyzoval kulturní a filozofické ideje, formuloval ta správná slova v psaných textech a vyslovoval je při veřejných vystoupeních. Pak jsem se jednoho rána probudil a nemohl se zbavit pocitu, že je se mnou něco špatně. Postupně jsem pochopil, že mi na cestě k pravdě stojí mé vlastní nafouknuté ego, že jsem omámený, zaujatý sám sebou, opilý úpornou vůlí být tím dobrým.
Rozhodl jsem se opustit veřejný život, dát vale nekonečnému hektickému cestování ze země do země a z kontinentu na kontinent. Vrátil jsem se k tomu, co jsem celý život miloval. Ponořit se do soustředěného čtení a psaní. Namáhavě jsem se postupně musel uvolnit z řady smluv a kontraktů. Rozvedl jsem se a začal jsem tichý, nenápadný život.
Pak jsem potkal Anette. Rozhodli jsme se žít v Norsku a založit rodinu. V krátkém sledu se nám narodily tři děti a my jim věnovali veškerý čas. Vždyť období, kdy jsou děti malé, je tak strašně krátké. Chtěli jsme využít šance, kdy může rodič předat svým dětem svůj pohled na svět a hodnoty, které považuje za důležité.
Moji synové jsou dnes dospělí, dva studují v zahraničí, ale naše vztahy jsou intenzivní. Dlouho jsem nic nepublikoval, jen si zapisoval myšlenky sám pro sebe. Je jasné, že souvislosti, které lidi spojují a rozdělují, mě nepřestaly zajímat a vzrušovat.
Před pětadvaceti lety jste se přestěhoval do Norska. Jak jste se stal norským spisovatelem?
Při jednom setkání v kruhu přátel jsem si pustil pusu na špacír a vyprávěl příběh, který mě po řadu let zaměstnával. To bude můj příští román, řekl jsem neopatrně. Příštího dne mi zavolal literární agent, že si chce tu knihu přečíst a že ji chce prodávat v celém světě. Zalapal jsem po dechu, neměl jsem ani řádku. Zalhal jsem, že mám pokaženou tiskárnu, ale že se ozvu příští týden. Další týden jsem mu poslal prvních deset stran toho, co se mělo stát mým románem Elixír nesmrtelnosti. Na několik týdnů jsem se zavřel na chatě a za půl roku odevzdal sedmisetstránkový text, který byl přeložen do osmnácti jazyků a příští rok má vyjít i česky.
Román Elixír nesmrtelnosti vyšel roku 2012. Mozaika osudů začíná v Portugalsku a zachycuje osm století židovské historie napříč kulturními a geografickými souřadnicemi. Kritiku zaujaly poslední scény románu, vypravěč, který pod vlivem traumatického zážitku v dětství ztratil schopnost mluvit, hledá svůj hlas v dávných dokumentech.
Přiznávám, že závěrečnou kapitolu jsem napsal jako první. Kdysi jsem toužil odborně proniknout do díla filozofa a etika Barucha Spinozy, ale místo badatelského výstupu je z toho román, protože vyprávění a jejich propojování v síti lidské kultury mě fascinuje a pohlcuje. Podle židovské tradice se celý svět skládá z třiceti šesti příběhů, má kniha zachycuje třicet šest generací rodiny Spinozů.
Také vašemu druhému románu, který se jmenuje Aurelia, se dostalo velké pozornosti. Děj začíná v Bratislavě, takže je tu další propojení se střední Evropou.
Aurelia je psána jiným stylem a s úplně jiným záměrem. Je to příběh mé babičky, kterou jsem navštívil v USA, když byla prakticky na smrtelné posteli. Nepoznala, kdo jsem, myslela si, že ji navštívil její syn, můj otec, kterého se musela hned po porodu vzdát.
Když pak založila novou rodinu, zůstal v anonymitě a se svými rodiči se nikdy nepotkal. V dospělosti dostal od matky odmítavý dopis, aby její novou rodinu neobtěžoval svou existencí. To bylo velmi tragické a vlastně i nezvyklé v době, kdy lidé usilovně pátrali, aby zjistili, zda jejich příbuzní přežili válku, zajetí, holokaust.
Jsem člověk dvacátého století a musím z toho vyvodit důsledky. Byla to epocha úžasná svými objevy a vynálezy, technickým a lékařským pokrokem. Ale také to bylo století nejbestiálnější, protože války a holokaust nás posunuly k dříve netušené propasti krutosti a barbarství.
Co pro vás znamená tvorba?
Když začínám psát, mám o struktuře jen vágní představu, kolem mé hlavy krouží lidé dávno mrtví a šeptají mi, že je mou povinností podat zprávu o jejich osudu, o jejich názorech, o jejich prožitcích a zkušenostech, o jejich vítězstvích a prohrách. Tak jako Židé donedávna četli talmud, aby v něm hledali Boha, čteme dnes příběhy, abychom hledali sebe, svou cestu, své kořeny i poslání. Mým posláním je vyprávět, propojovat lidské osudy, rozvíjet fantazii a fikci. Jsem lhář, chcete-li, stejně jako byli mnozí přede mnou. Vyprávím příběhy, protože to dělá člověka člověkem.
(Autorka je překladatelka)