Článek
"Uznejte, že to v mém věku není zas tak špatné," komentoval svůj úspěch s úsměvem na nedávném setkání ve Slovenském institutu v Praze jubilant.
První básničku, Chalúpkova Valibuka, ho naučil otec, na něhož vzpomíná jako na přísného a věcného člověka. "Ochotně jsem ji předváděl před rodinou i cizími lidmi. Ta básnička pro mě fungovala jako autopsychoterapie," vzpomíná Chudík.
Otec, mistr ve válcovně, nechtěl mít ze syna herce. V obecném povědomí 40. let přetrvávala představa herců jako komediantů trpících permanentní nouzí. Chudík studoval slovenštinu a literaturu na Filozofické fakultě Slovenské univerzity v Bratislavě, ale v roce 1944 byl přijat na konzervatoř a současně vstoupil i na prkna, která znamenají svět. A to hned na prkna Slovenského národního divadla. Absolventské vysvědčení z konzervatoře ale dodnes nemá.
"Chyběla mi zkouška z líčení u Karola Zachara, ale já se zatnul a cítil se jako velký frajer, který to nepotřebuje. Jenže jestli já byl hlaváň, tak on byl superhlaváň," vzpomíná s úsměvem na studentská léta Chudík.
Ve čtyřiceti knížetem herectví
V roce 1946 vyměnil jistotu první scény za nově vzniklou Novou scénu. Se Slovenským národním divadlem ale neztratil kontakt a v letech 1963-66 dokonce vedl soubor jakožto umělecký šéf.
Od konce 40. let byl pedagogem herectví na bratislavské konzervatoři, od 60. let na VŠMU. Na jevišti ho čekaly od prvních let krásné herecké příležitosti. Ve třiadvaceti letech měl za sebou dvacet postav. "Byl jsem zajíc. Ještě dnes se té zázračné kariéře divím." První velkou rolí byl Petruccio ve Zkrocení zlé ženy. A po něm další postavy - Merkucio, Macbeth, Jindřich IV., nejprve Jochanaan a pak Herodes v Hviezdoslavově tragédii Herodes a Herodias, Quentin v Millerově hře Po pádu, za něhož ho Otomar Krejča v roce 1964 vyznamenal v Divadelních novinách titulem "kníže herectví".
"Quentin byl mým absolutním vrcholem. Mám pocit, že od té doby už jen padám dolů," vzpomíná na milovanou roli Chudík. "Když jsme s tímto představením hostovali v Praze, napadlo mě při pohledu na stojící a aplaudující publikum: Bože můj, jen ať z těch lóží nevypadnou!"
Často hrál lékaře, spisovatele, učitele, zkrátka intelektuály, za něž si vysloužil označení "aristokrat ducha". Na svém kontě má i mnoho historických postav. Ale nevyhýbal se i rolím komediálním, účinkoval i v kabaretech a estrádách. Na jubilantském setkání ve Slovenském institutu bavil překvapené publikum skvostnou parodií na Vajanského básničku o přišlápnuté dámské nožce. V inscenaci Slovenského národního divadla Tančírna stále okouzluje diváky jeho noblesní starý Číšník v režii Martina Huby.
Herecké mistrovství Ladislava Chudíka jsme po léta obdivovali při legendárních televizních "pondělcích". Je to herectví charakterizující postavu výstižnou zkratkou, oproštěné od všeho zbytečného a mířícího neomylně k psychologické podstatě zobrazované postavy. Dnes cítí nad zaniklými televizními pondělky lítost. "Několik tisíc slovenských televizních pondělků je hřivna, na kterou se musí navazovat, a ne ji nechat zaniknout. Kontinuita je ale už přerušená. Vím, že se chceme postavit ekonomicky co nejdřív na nohy, ale bez podpory státu tzv. malá kultura zanikne. Jsem z toho nešťastný až za hrob."
Primář Sova mu mnoho přinesl i vzal
Česká televize mu darovala roli laskavého i přísného primáře Sovy z Nemocnice na kraji města. Ještě dlouho po odvysílání seriálu se mu diváci svěřovali se svým ortopedickým i lidským soužením. Na Sovu vzpomíná rád, ale ještě raději slyší, když si někdo vybaví i jeho další role.
"Převzít primáře Sovy po Karlu Högerovi byla velká čest a výzva, kterou jsem podstoupil rád. Ale Sova přikryl jako prostěradlo mé ostatní role, dokonce i ty budoucí. Často jsem pak slýchal: Přece si neobsadím toho Sovu," vzpomíná už bez trpkosti Chudík.
K jeho láskám patří poezie. Od poloviny 80. let se setkával při recitálu Rosa z hvězd i s diváky pražské poetické vinárny Viola, jimž recitoval vybranou češtinou verše, především milovaného Seiferta. Z jejich vzájemné korespondence vzešla knížka Tichý dvojhlas.
Slyšet Chudíkovu precizní češtinu je i dnes zážitek. Jeho recitace je niterná, citlivá, neokázalá, vychutnávající si s takřka živočišnou láskou zvukovou krásu i význam přednášeného slova. "Vždycky jsem cítil vůči poezii závazek. Říkal jsem a říkám: sloužím poezii a básníkům. Dokud mohu, sloužím."
Vyslanec zanikající krásy
Kde se vůbec vzala jeho krásná čeština? "Je vlastně osvojená, vyčtená. Nečerpá z prostředí, v němž jsem vyrůstal, i když jsem ji mohl v rodném Hronci často zaslechnout. Ale otec odbíral České slovo a já jsem miloval přílohu Kvítko s obrázky Josefa Lady. Mým dětským hrdinou byla Pepina Rejholcová. Divadlo zostřilo vypěstovanou schopnost vnímat jazyk různých postav a hodiny strávené s češtinou se mi později hodily, když jsem dostal první nabídku v českém filmu. Bylo to v roce 1952 v Nástupu Otakara Vávry."
Chodil tehdy po Praze a naslouchal. Mluvil česky a trval na tom, aby mu kolegové opravovali chyby. "Moje čeština je mým vlastním výtvorem. Je odposlouchaná z jazyka, jakým mluvili herci kolem mě, z veršů, v nichž jsem jazyk "oblékal" do svého vztahu k postavě nebo sdělení emoce. Jako herec jsem měl snahu mluvit kultivovanou češtinou, vždy jsem chtěl jazyk ovládat natolik, abych v něm mohl být sám sebou."
Na Barrandově natočil řadu filmů s režiséry Otakarem Vávrou, Jiřím Sequensem (Neporažení), Vladimírem Čechem (Černý prapor, Expres z Norimberka), Jiřím Krejčíkem (Můj přítel Fabián), Václavem Krškou (Osení), Františkem Čápem (Bílá tma). Čeští filmaři ho měli rádi. Říkali mu "Chudíčku".
Ladislav Chudík stále cítí spřízněnost češtiny a slovenštiny. Dovede zaujatě a poučeně vyprávět o inspirační spřízněnosti slovenského básníka Milana Rufúse a českého Františka Halase, o milovaném Seifertovi. Ale zároveň cítí, že je vyslancem krásy, která nemá pokračování.
"To, že dnešní mladá generace ztrácí sepětí obou jazyků, je tragédie. Pro slovenské herce byla snaha uspět u českého publika přirozenou ambicí. Bylo to důležité pro naše národní sebevědomí. Teď je to zpřetrhané, a čím bude ta pauza delší, tím těžší bude navazování na někdejší kontinuitu," říká vyslanec česko-slovenské vzájemnosti, jubilant Ladislav Chudík.