Šéf Moravské galerie Jan Press: Uměním je i skvěle uvařený oběd. Nejsou to jen vystavená díla

Máte za sebou dekádu v roli ředitele Moravské galerie. Jaké byly začátky?

Můj nástup provázelo vysoké očekávání druhých, ale nezachovala se zřetelná dramaturgie. Viditelný byl špatný stav nemovitostí, nutnost rekonstrukce. Moravská galerie zahrnuje pět budov a každá měla své osobní trápeníčko. Nevíte, z kterého konce začít.

Mým velkým překvapením, a zároveň zklamáním, byla tehdy velmi malá podpora ze strany ministerstva kultury. Na skoro každý projekt, který jsme předložili, jsem slyšel: Ne, ne, na to nejsou finanční prostředky.

Vzal jsem to jako výzvu. A měl jsem prostor nastavit novou šachovnici, rozehrát hry a strategie. Přál jsem si galerijní instituci viditelně posunout.

Jakou hru jste zkusil rozehrát?

Vrátil jsem na zem ambicióznější představy a šel odzdola. Hledal jsem u nás alespoň nějaké rezervy. Projektům se věnoval po částech, snažil se ukázat, že to lze dělat i s málem. Věřil jsem, že se to podaří, potřeboval jsem vyslat jasný signál.

A tím byl Místodržitelský palác…

Ano, byl nejvíce zatuchlý, nejméně funkční, izolovaný, zavřený, přitom v centru města. Podařilo se nám sehnat 80 milionů korun, které jsme investovali do nádvoří, fasád, přízemní části, kde bude část nové expozice.

Vznikla příjemná kavárna, ožilo venkovní nádvoří. Místodržitelský palác nám dodal sebevědomí, ukázal novou trajektorii. První roky byly bolavé, přenastavení trvalo několik let.

V jaké fázi je barokní palác nyní?

Místodržitelský palác, to je brněnská odyssea. Jeden z nejkrásnějších barokních paláců, který navazuje na klášter augustiniánů, místo pohřebiště markraběte Jošta a stále je v neutěšeném stavu.

V roce 2000 byla rekonstrukce naceněna na půl miliardy korun a za těch dvacet let došlo samozřejmě k navýšení. Snažili jsme se sehnat finance z EU, ale možnost podat oficiální žádost byla zamítnuta už v rovině ministerstva kultury.

Rozhodli jsme se jít po částech, takovou salámovou metodou a rekonstrukce probíhá po patrech. Je to logisticky náročné, nejhorší varianta: pro samotný palác, investora, stavební firmy. Hledáte, kde končí kabeláž, abyste po letech pokračovali. Máme ale finance na druhou etapu, která začne v roce 2025.

Když se ocitneme mimo komfortní zónu a stojí před námi výzvy, hodně se o sobě dozvíme. Co jste o sobě zjistil vy?

Pozice mi dala neskutečně mnoho zkušeností, díky nimž člověk roste. Určitě jsem se posunul, vyzrál. Zpočátku jsem cítil tlak na výkon, dělal jsem vše rychle a hned. Měl jsem typické zlozvyky workholismu, mám osobní zkušenost. A samozřejmě tím velmi trpěla moje rodina, protože to byla práce do pozdní noci. Zpětně vidím, že to nešlo jinak. Byl to rozjetý vlak…

Co mě ale drtilo a teď vnímám, že jsem si to bral zbytečně moc, byly falešné pomluvy, intriky. Proti nim se nedá vystupovat, obhajovat, trápilo mě to. Konstruktivní kritika nevadí, ale zlo vytváří překážky, zpomaluje vás v práci a neskutečně zdržuje.

Ano, sbírky tvoří neživé předměty, atmosféru lidé.

Jsme na dobré cestě. Mám velkou radost, jak jsou lidé hrdí, že v Moravské galerii pracují. Mluvím o všech. O paní na pokladně, ostraze a ztotožňuji se s nimi i já. Máme zapálený tým plný nadšených, milých lidí. Pro mě je důležité být vnitřně zdravou institucí. Tady nebude sedět ředitel v obleku. Když se zaměstnanci cítí dobře, vnímají to i návštěvníci.

Brno je centrem současného českého designu. Jak se k tomu propracovalo?

V Uměleckoprůmyslovém muzeu se užité umění vystavovalo bez logické dramaturgie. To se muselo změnit. Začali jsme přemýšlet, k čemu dnes užité umění slouží a jak ho vnímat jinak.

Prvním, nesmírně důležitým krokem byla v roce 2014 výstava s názvem Brno moravský Manchester. Pomohla obyvatelům ukázat svoje DNA, svoji jedinečnost. Na textilní průmysl orientované město čerpá z tohoto fenoménu dodnes. K výstavě vyšel i román Fabrika od Kateřiny Tučkové, jehož zadavatelem byla právě MG. To byla první úspěšná výstava s historickým akcentem.

A prvním projektem z oblasti současného designu byla výstava Vše za 39 od Maxima Velčovského. A pak přišli další designéři: Jiří Pelcl, Lucie Koldová, Roman Vrtiška a Vladimír Žák…

Hledal jste ve světě inspiraci, jak má muzeum designu vypadat?

Ano, líbí se mi V&A Dundee. To je muzeum designu ve Skotsku, které je ve stejnojmenném městě. A s Brnem má podobnou paralelu. Město Dundee bylo ekonomicky postavené na textilním průmyslu, ale v době éry Margaret Thatcherové byly továrny zavřeny, začala ekonomická krize. Pro město to byla rána.

Muzeum má nádhernou architekturu a odhaluje obyvatelům své kořeny. Expozice je sice malá, ale historicky se vrací k tomu nejlepšímu: k tradicí, textilu, jutě. A vše je propojeno s lokálními designérskými hvězdami.

Lidé, kteří běžně do galerií nechodí, a najednou vstoupí do dvorany UMPRUM, musí být hodně překvapení…

Ano, slyšel jsem mnohokrát: Wow! Tady je to super, jako na Západě, tohle je fakt muzeum…? A to mi dělá radost. UMPRUM má specifický jazyk, vůni, není to kopie, klon jiného muzea. Většinou galerijní stavby vyprojektuje slavný architekt podle sebe a muzeum se do prostoru se svojí náplní a zaměřením musí zvládnout napasovat.

My jsme šli opačnou cestou. Oslovovali jsme postupně designéry, architekty, umělce, kteří dělali jednotlivé instalace. V tom jsme unikátní. Lávky navrhl Olgoj Chorchoj, design shop Eva Eisler, Black& Light Depo Maxim Velčovský, levitující Mrak Marek Štěpán, plastiky Krištof Kintera. Velké osobnosti s jasným rukopisem.

Ale vše se propojuje, spolu funguje, má smysl. Je to originální muzeum současného designu, které se nebojí odhalovat trendy…

Muzeum v Rotterdamu má veřejně přístupný depozitář obrazů. Vy v Brně máte depozitář užitého umění.

Snažíme se, aby povědomí o našich sbírkách bylo stoprocentní. Na internetu lze dohledat všechny sbírkové předměty. A v budově UMPRUM je otevřený depozitář skla, keramiky a porcelánu s názvem Black&Light Depo, jehož autory a kurátory jsou Maxim Velčovský, Radek Wohlmuth. Expozice je technicky skvěle provedená, má antireflexní skla a divák je přímo v ději vitrín. Vnímám to jako světový unikát.

Prozraďte, je těžké vytvořit smysluplnou galerijní sbírku?

Otázka budování sbírky se odvíjí od rozpočtu. Se vznikem soukromých galerií vzrostla konkurence, také je zde státní fond, ale tam nemohou státní příspěvkové organizace žádat o finanční prostředky.

K tomu jsme se museli postavit čelem, proto každý rok vyčleňujeme částku na akvizice. Největší úspory vznikly v době covidu i díky drobné kompenzaci. Za částku 3,5 milionu korun jsme nakoupili předměty do stálé expozice designu.

Také jsou zde designéři a umělci, kteří jsou ochotni nám své umění darovat. Pyšní jsme v Brně na sbírku kurátora, umělce a teoretika Jiřího Valocha, jehož hodnota daru se pohybuje v desítkách milionů korun a činí z něho jednoho z největších donátorů umění v Čechách. A badatelsky je zajímavá, protože máme návštěvy z celého světa.

Líbí se mi moravská otevřenost, hýčkáte si dětského návštěvníka.

Jako první galerijní instituce v České republice jsme nabídli do stálých expozic vstup zdarma. Návštěvníci se vrací, MG berou jako přirozenou součást kulturních potřeb. Máme design shop, kavárnu, akce pro seniory, programy pro těhotné maminky.

Vymysleli jsme i formát dětských vernisáží, který je velmi oblíbený. Děti jsou pro nás VIP osoby, ne celebrita z televize nebo politik. Chceme komunikovat s běžnými lidmi, mít s nimi stejný jazyk, nehrajeme si na elitní prostředí. Důležitá je edukace, naše poslání je veřejná služba.

Oblíbená je artotéka. Jak funguje?

Můžete si u nás zapůjčit obraz, a to za nízkou cenu. Běžně sem chodí studenti, pod paží si nesou originál a za tři měsíce přijdou pro jiný. Ne každý měl doma na stěně umělecké dílo, pro mnohé je to opravdu první zkušenost. Obraz je osloví, vygooglují autora a zjistí, že nemusí být finančně nedostupný. Klíčová není cena díla, ale rozhoduje, zda se vám líbí.

V Brně si předávají štafetu vítězové ceny Czech Grand Design.

Mladí designeři nemají podle mě moc podporu a my ji chceme dát. Jsem nadšený z vizuálních proměn jednotlivých instalací. Lucie Koldová se svítidly v galerii levitovala, Vrtiška & Žák nasadili židle a umyvadla na podesty, designérská dvojice Lexová & Smetana vytváří vzdušné bubliny a mraky, na nichž jsou předměty vystavené.

A jsem moc zvědavý, co vymyslí letošní vítěz, umělecký sklář Jan Plecháč. Bezprostředně po vyhlášení jsme se potkali a moc se těší.

Z čeho máte profesně radost?

Z výstavy Made by Fire. Byla kurátorsky skvěle vedená, velmi úspěšná v Milánu. Putovala v rámci Designbloku v roce 2023 na Pražský hrad a teď je k vidění doma, v Brně. Tento skvělý projekt Moravské galerie přišel ve správnou dobu. V čase, kdy se skláři vzpamatovávali z covidu a přišla energetická krize. A ta je velmi zasáhla.

Výstavu vnímám jako mentální vzpruhu a poděkování. Ukazuje sílu a zároveň křehkost českého skla a porcelánu. Je dobře, že je zde veřejná galerijní instituce, která se o sklářské firmy zajímá. A jsem rád, že ti, co původně oznámili konec výroby, nakonec vše zvládli, přečkali. Potřebují podporu, mít své umělecké ředitele, jasnou uměleckou linku. A potřebují porozumění i od státu, ekonomů.

Obklopujete se uměním i v soukromí?

Realizuji se v práci. Nesbírám umění, nesbírám design. Pár hezkých předmětů, k nimž mám vztah, doma samozřejmě mám. Máme čtyři děti, takže se držíme pragmatismu. Když se pořídí něco nového, musí se něco poslat dál. Nenakupujeme zbytečně, preferujeme jednoduchost, lehkost, zahlcování věcmi nedělá hezky na duši.

Určitě máte kreativní plány…

V září chceme v Brně-Řečkovicích, v areálu bývalého ministerstva obrany, otevřít další depozitář. Přístup do sbírek nábytku, kovu, k vidění budou historické hodiny, obrazy a plastiky.

Těšíme se, že původně zanedbané místo nádherně ožije a využijí ho k procházkám i maminky s kočárky. To je na umění krásné, že dokáže udělat jiskru i brownfieldu, proměnit ho i bez velkých peněz. A on na oplátku nabídne jedinečnou atmosféru, začne žít…

Na závěr. Pozvěte nás do Brna na jarní výstavu…

V Pražákově paláci je retrospektivní výstava české dokumentární fotografky Dagmar Hochové. A určitě vás na stejné místo pozvu i na výstavu významné ženy brněnské výtvarné scény s názvem Výstavní intervence Marie Filippovové.