Žijeme v době neurčitého nebezpečí. Dagmar Vorlíček zkoumá vztah vědy, bezpečnosti a politiky

Snaha předvídat rizika vědecko-technického pokroku je s vědou spojena již několik desetiletí, není to nový fenomén. Zhruba od šedesátých let se různým způsobem analyzuje vliv technologií na člověka a na společnost, k tomu se přidávají vědecká etika a vzrůstající role etických komisí. Poslední dobou se navíc šíří všemožné formy dohledu nad vědou, které řeší její právní, společenské nebo politické aspekty. Usiluje se též o zapojení různých typů expertizy tak, aby více aktérů určovalo představy o tom, co má věda vlastně dělat.

Co se týče mezinárodní politiky, zejména po 11. září 2001 a vyhlášení globální války proti terorismu se výrazně větší pozornost věnuje nestátním aktérům, a tím pádem i tomu, jak by nestátní aktéři mohli vědu zneužít.

To je naopak něco zcela nového. Během studené války byla představa o zneužití vědy spojená s úplně jinými bezpečnostními scénáři, především se špionáží ze strany nepřátelského bloku. Hrozbou byl jiný stát, který se dozví, jaké vyvíjíme zbraně a podobně. Některé oblasti výzkumu byly proto vnímány jako důležitější než jiné a platila v nich přísnější bezpečnostní opatření.

Od okamžiku, kdy jsme jako potenciální zdroje nebezpečí začali vnímat nestátní aktéry, se tato představa posouvá.

Ve svém výzkumu tvrdím, že v určitých oblastech vědy dochází ke sbližování bezpečnostního dohledu a vědecké etiky. Ve vědě se zavádí stále více bezpečnostních praktik: například u biologického výzkumu, který je chápán jako velmi progresivní, ale zároveň je u něj někdy obtížné hledat hranice mezi prospěšností a možným nebezpečím.

Často jde o otázku národní bezpečnosti, ale ta má zároveň stále více globální rozměr. Poslední dvě dekády jsou silně ovlivněné zmíněným bojem proti terorismu a stále širším pojetím bezpečnosti. Také se prosazuje chápání nebezpečí jako něčeho velmi fluidního, obtížně definovatelného. V mnoha bezpečnostních oblastech nemáme konkrétní scénáře s jasnými aktéry a povahou hrozby, čímž se výrazně rozšiřuje představa, co je bezpečností riziko a pro koho. A fluidní pojetí bezpečnosti rozšiřuje i prostor toho, na co všechno je nutné dohlížet.

Ukazuje se to třeba na leteckém průmyslu nebo v online světě, kde dochází k obrovskému nárůstu dohledu. Bezpečnostní logika se řídí potřebou sběru dat a neustálého předvídání a předcházení neurčitých rizik.

Věda byla vždy spjatá s konkrétními potřebami společnosti. Představa, že stojí nějak mimo a bádá ve slonovinové věži, je iluzorní, vědci jsou součástí společnosti. A značná část vědecké znalosti tím pádem vzniká v kontextu společenských, ekonomických či bezpečnostních výzev.

Historicky zažila velká část vědeckých disciplín rozmach v době koloniální expanze, průmyslové revoluce a válek právě proto, že byla nová poptávka po tom, co společnost chce vědět – ať už se bavíme o geografii, antropologii, fyzice, chemii, nebo sociologii.

V současnosti se například ve velkém podporují vědecko-technické inovace, které mají společnost připravit na budoucí krize a posílit autonomii, ať už národní, nebo evropskou. Přičemž nemalá část těchto inovací reaguje na vojensko-bezpečnostní kontext.

Taková politika se nese v duchu určitého technooptimismu a představy, že nám vědecko-technologický pokrok pomůže vyřešit společenské i bezpečnostní problémy. Do jaké míry je to efektivní přístup, je věc druhá.

Nepřímo k propojování vědy a politiky dochází i tak, že si věda klade podobné otázky a pracuje se stejnými kategoriemi a chápáním problémů jako politické elity.

Alternativou k tomu je nabídnout kritické zrcadlo a ukázat, že spousta problémů má kořeny právě ve způsobu fungování společnosti a politiky a tyto problémy se jen reprodukují, pokud se na ně nedokážeme podívat jinýma očima.

Sekuritizací vědy jsem se zabývala v kontextu mikrobiologie, což je odvětví výzkumu s obrovským potenciálem. Na jednu stranu se zde v posledních dekádách dějí opravdu převratné změny, ale zároveň v globálním měřítku výrazně posiluje výzkum s rizikovými patogeny a vznikají nové typy experimentů, což vyvolává otázky po účelu a zabezpečení takového výzkumu. Tato oblast proto získává obrovskou pozornost a řeší se, jak ji dál rozvíjet, ale i regulovat.

Mě zajímá to balancování mezi vědeckou svobodou a národní bezpečností. Není možné jasně ohraničit, co je bezpečné a co ne, a tak bezpečnostní regulace zasahuje do vědy na mnoha různých úrovních – od vzdělávání přes financování až po systém publikací.

Vědci a studenti jsou vzděláváni v oblasti potenciálních rizik výzkumu, žádosti o granty obsahují otázky o možném zneužití výzkumu, editoři vědeckých časopisů mají dbát na možné zneužití při publikaci článků. Existuje tak řada zdánlivě malých opatření, která mají ve výsledku působit jako určitá porózní hradba proti bezpečnostním rizikům.

Sama jsem k takové individualizaci rizik spíše kritická. Je postavená na tom, že všichni od studentů přes výzkumníky až po editory se mají mít na pozoru a být odpovědnými součástmi vědecké mašinérie. Což je ale přístup, který nám nedovoluje vidět širší ekonomické a politické strukturální tlaky, které často vedou k rychlému a mnohdy riskantnímu vývoji vědy.

To se týká třeba přesouvání určitého typu experimentů do zemí s menším dohledem, což se stalo třeba v USA po tamním zavedení dočasného moratoria na výzkum týkající se genetických změn organismů.

Vznikající regulace tohoto typu výzkumu klade odpovědnost na jednotlivce, kteří pak dělají těžká rozhodnutí, ačkoli na to často nemají dostatečnou výbavu. Místo toho bychom se podle mě měli ptát, jestli takový výzkum skutečně jako společnost potřebujeme a zda s ním budeme umět zacházet.

Zajímavou iniciativou byl například krok některých jaderných fyziků a výzkumníků, kteří se často nevědomky podíleli na vývoji jaderné bomby během druhé světové války. Řada z nich se vůči tomu po válce vymezila a varovala před přehnaným optimismem spojeným s rolí vědy a techniky v mezinárodní politice.

Vedlo to mimo jiné k založení časopisu Bulletin of the Atomic Scientists, který každý rok nastavuje symbolické Doomsday Clock – hodiny posledního soudu – vyhodnocující pravděpodobnost globální katastrofy. Původně šlo o organizovanou snahu vědců upozornit na rizika jaderného výzkumu a na propojení vědy a bezpečnostní politiky. Což umožnilo vidět vědu v širším kontextu.

Vědu a technologii nelze brát apriori jako něco dobrého, či špatného. Vědecký výzkum jistě přispívá ke zlepšení kvality života a fungování společnosti, jen je potřeba se pořád ptát, jak daný výzkum funguje, jaké hodnoty podporuje a komu slouží.

V moderní společnosti je věda chápaná jako zdroj pokroku, dochází ke komodifikaci vědecké znalosti, mluví se o znalostní ekonomice. Na vědu jsou tak kladena velká očekávání, ale také je na ni vyvíjen tlak na ekonomický přínos. Což vede mimo jiné k filtrování takzvaně více a takzvaně méně užitečných disciplín, do kterých má společnost investovat.

Měli bychom být ale schopní se na fungování vědy dívat kriticky a přemýšlet, jak ji zlepšit, aby byla inkluzivnější a aby lépe naplňovala demokraticky formulované představy o fungování společnosti. Pokud věda nebude reagovat na potřeby celé společnosti, bude stoupat nedůvěra lidí ve vědu i vědecké elity.

Určitě bychom o to usilovat měli. Stát většinou nezakazuje, kdo jaký výzkum může dělat, ale existuje mnoho nepřímých vlivů, které uplatňuje, především skrze financování a nastavení institucí. To pak ovlivňuje, jak věda v daném státě vypadá.

Otevřený přístup k vědeckým článkům by měl být samozřejmostí. Je absurdní, že vědci za veřejné peníze produkují výzkum, ze kterého profitují vydavatelské společnosti, jež zpoplatňují přístup k publikovaným článkům.

Některé typy sdílení a otevřenosti nicméně nutně nepřispívají k rovnosti. Například v oblasti biomedicínského výzkumu roste tlak na otevřené sdílení vědeckých dat, nicméně se ukazuje, že z něj profitují stabilnější instituce, což přispívá k určitým vykořisťujícím tendencím.

Kolega dělal například výzkum o sdílení dat týkajících se nově vznikajících epidemií, na čemž by měli mít zdánlivě zájem všichni. Jenže se ukazuje, že zatímco státy globálního Jihu jsou ochotny svá data sdílet, globální Sever jim za to není schopen výměnou nic poskytnout, třeba know-how k výrobě léčiv. Což vede k velmi nerovným vztahům, kdy jedni poskytují zdroje a druzí jim nedávají nic nazpátek. Proto musejí být pravidla nastavená tak, aby sdílení dat bylo kompenzováno sdílením benefitů a nebylo jen novou formou kolonialismu.

Debata o tom, co považujeme za bezpečné, je důležitá tím spíš, že ve výzkumu hraje nyní zásadní roli soukromý sektor. Samozřejmě rozumím, proč univerzity se soukromým sektorem spolupracují, ale musíme si uvědomit, že se tím do výzkumu promítají zájmy těchto aktérů. Pokud to chceme vyvážit, měli bychom se zaměřit na podporu základního výzkumu, ale také na širší diskusi o tom, jakou vizi společnosti by věda měla podporovat.