Jak nenaletět slibům. Rozhovor s kanadským expertem na technologie Parisem Marxem

Po roce 2010 panoval ohledně toho, co nám technologie a technologický průmysl přinesou, velký optimismus. A opravdu se naše životy hodně proměnily. Mnoho příslibů se ovšem nenaplnilo a technologie byly využity i k vyloženě negativním účelům, jako je oslabení pozice zaměstnanců.

Ukázalo se, že čím déle trvá, než k technologickým firmám a technologiím zaujmeme kritický postoj, tím více času dostanou na poškozování veřejných zájmů.

Vlády se to teď – poté, co se jim dlouhá léta příliš nechtělo – snaží dohnat a technologické firmy regulovat. Konečně si uvědomily, že působení těchto firem s sebou nese mnoho negativních sociálních a ekonomických dopadů.

Svůj podcast o technologiích jsem nazval Technologie nás nespasí, neznamená to ale, že veškeré technologie jsou špatně a že bychom se měli vymezit proti úplně všemu novému. Znamená to, že bychom se měli ptát, k jakému využití firmy technologie uvádějí na trh, potažmo jak vypadá jejich vývoj. A jak by odlišný způsob uvažování o technologiích a jejich konstruování mohl zlepšit jejich dopad na naše životy.

Myslím, že je důležité vracet se do historie a poučit se z toho, co se stalo, případně z minulosti čerpat pozitivní inspiraci.

S Benem Tarnoffem jsem nedávno mluvil o historii umělé inteligence a chatovacích botů. Úplně první chatovací bot byl překvapivě vytvořen už v šedesátých letech 20. století. A již tehdy si z toho Joseph Weizenbaum, který prvního chatbota jménem Eliza vyvinul, odnesl poznatky, jež z něj po zbytek života udělaly kritika umělé inteligence.

Podnětný byl rovněž rozhovor s Bryanem Merchantem o historii ludditů, což byli textilní dělníci, kteří se v 19. století v Anglii potýkali se situací podobnou té dnešní.

Práce v textilním průmyslu se přesunula do továren, kde ji nově vykonávaly stroje, a dělníci viděli, že se jejich život v důsledku toho zhoršuje. Snažili se vyjednávat s majiteli továren a apelovat na politiky, nakonec se ale rozhodli stroje prostě rozbít, protože neviděli jinou možnost.

Historie ludditů se obvykle vypráví zavádějícím způsobem: „Všichni to byli jen zpátečníci, co se stavěli proti pokroku.“ Tak to ale vůbec nebylo!

Koneckonců i v současnosti vidíme, jak se dělníci ve Spojených státech či v Evropě stále více organizují a snaží se zastavit způsob, jakým jejich firmy zavádějí nové technologie. Mezi minulostí a současností zde existuje úzké propojení.

Myslím, že tady jsou naše obavy naopak přehnané.

Když se po roce 2010 začaly ve velkém využívat digitální technologie, také nezničily pracovní místa, spíše změnily vztah mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Algoritmické řízení a zejména digitalizovaný dohled nad pracovištěm velmi oslabily zaměstnaneckou pozici.

Dnes je to podobné, umělá inteligence nás nutně nepřipraví o práci, ale měli bychom si dát pozor na způsob, jakým bude byznys tyto technologie integrovat do ekonomiky, aby to nebylo škodlivé pro zaměstnance či pro veřejnost jako celek.

Problém je, že tím, jak nás technologické firmy všemi svými velikášskými prohlášeními úspěšně rozptylují, se na tento klíčový rozměr vůbec nesoustředíme.

Technologický průmysl potřebuje humbuk, aby přitáhl investice a přišel si na své zisky. To je jejich model fungování. Myslím, že důvodem, proč se to stalo právě teď, je kolaps kryptoekonomiky a také to, že se metaverse nestal tak velkou věcí, jak jeho mateřský koncern Meta avizoval.

Zároveň vlády poprvé za posledních asi patnáct let výrazně zvýšily úrokové sazby. A technologický průmysl je velmi závislý na nízkých úrokových sazbách, respektive na levném přístupu ke kapitálu. Takže potřeboval něco, co by vyvolalo novou vlnu nadšení, a tedy novou vlnu investic – a právě generativní umělá inteligence byla pro tento účel ideální.

Ano, některé věci se s generativní umělou inteligencí změní. Ano, tyto nástroje jsou nové a dokážou věci, které předchozí formy AI nedokázaly. Nicméně předpokládám, že až všechno to vzrušení opadne, zjistíme, že zdaleka nebudou mít tak široký dopad, jak v současnosti prohlašují mnozí představitelé technologických firem.

Oblasti typu doprava jsou především tématy politickými, nikoli technologickými.

Za posledních patnáct let se objevilo mnoho vizí, jak technologie změní dopravní systém: ať už jde o samořídící, nebo dokonce létající auta. Většina z toho se nikdy neuskutečnila. Jenže protože se všichni soustředili na to, co přinese technologický průmysl, a ne s čím přijde politika, došlo k fatálnímu zpoždění veřejných investic a dalších politických kroků, které jsou nezbytné pro reálné zlepšení dopravy. Přitom to musí být na prvním místě právě politika, která bude podobné otázky řešit.

Kdybychom se chtěli problému s dopravou doopravdy postavit, investovali bychom mnohem více do její veřejné podoby, usnadnili bychom lidem jízdu na kole, přemýšleli bychom, jak budovat obce, aby lidé nemuseli cestovat příliš daleko. Jenže od vydání mé knihy jsme naopak svědky opanování debaty tématem elektromobility. Což skutečně není ta zásadní změna, kterou potřebujeme.

Technologie jsou pro mě určitě pevnou součástí toho, jak reagovat na klimatickou krizi a snažit se snížit emise skleníkových plynů. Opět nicméně platí, že výzva, které čelíme, není technologická, ale politická. Obávám se, že se příliš soustředíme na vývoj nových technologií, které nám mají klimatickou krizi pomoct vyřešit, namísto toho, abychom s pomocí technologií, co už máme k dispozici, začali reálně jednat. Technologie se často používají jako zdržovací taktika – což je recept na katastrofu.

Navíc mnohé z potenciálních budoucích technologií nebudou mít takový efekt, jak se dnes tvrdí. Je technooptimistickým přeludem, že nás nějaká zázračná technologie sama o sobě zachrání a my pro to nebudeme muset udělat vůbec nic. Již dlouho jsme svědky, jak často se sliby, které v souvislosti s technologiemi zaznívají, vůbec nenaplní. Nenaplněné sliby jsou neodmyslitelnou součástí celého jejich příběhu.

Velmi aktivní je v tomto Evropská unie, která tím nutí i zbytek světa přemýšlet, jak by regulace mohly vypadat. Spojené státy jsou pozadu, sice se tam o regulacích hodně mluví, ale reálně se toho moc nestalo.

Pro mě je to opět věc politického kontextu. USA nesmírně těží z toho, že jejich firmy mohly záhy po privatizaci internetu v roce 1995 začít působit globálně a že ať jste dnes kdekoli na světě, pravděpodobně používáte jejich produkty. Pro Spojené státy je tedy mnohem obtížnější tuto oblast regulovat, protože by to zároveň snížilo jejich globální moc.

EU má v tomto jednodušší pozici, protože regulací zpravidla nepoškozuje zájmy svých domácích společností. Dokonce tím často naopak vytváří rovnější podmínky v situaci, kdy evropské vlády doufají, že se jim podaří vybudovat domácí konkurenty americkým firmám. A samozřejmě je zde také obecně větší politická vůle k regulacím než v USA.

Tváří v tvář obrovské moci těchto firem bude regulace ze strany politiky zásadní. Jde o to, získat nad nimi, jejich obchodními modely a tím, jakým způsobem a za jakými účely zavádějí své produkty na trh, větší veřejnou kontrolu.

Ale nejde jen o regulace, existuje mnoho způsobů, jak se bránit. Například v Evropě i v Severní Americe vidíme spoustu zaměstnanců, kteří se organizují, aby donutili společnosti, kde pracují, změnit praktiky.

A k tomu, abychom všechny tyto cesty využívali, je zcela nezbytné pochopit, jak technologické společnosti fungují a jaké jsou skutečné dopady jejich produktů – abychom nenaletěli na falešné sliby a všechen ten humbuk, který kolem sebe vytvářejí.