Proč se bojíme sociálních sítí? Esej Marie Heřmanové

Vzniká tak zajímavá situace, kdy sice na sociálních sítích všichni do jisté míry trávíme čas, ale také téměř všichni si na to v druhém sledu stěžujeme. Bát se sociálních sítí je dnes tak trochu statusová záležitost: málokdo by přiznal, že sjíždět pět hodin v kuse Instagram ho prostě baví, naopak si díky kritice sociálních sítí může každý z nás připadat jako lepší člověk.

Naše individuální strachy se pak promítají i do celospolečenské roviny – Facebook a Twitter (X) jsou předměty mnoha politických diskusí týkajících se témat jako polarizace společnosti nebo šíření dezinformací, o Instagramu zase mluvíme v souvislosti se zhoršujícím se duševním zdravím teenagerů.

Otázkou ale zůstává, zda jsou všechny tyto obavy podložené skutečným poznáním toho, co s námi sociální sítě dělají, nebo nedělají. A pokud podložené nejsou, kde se tedy ten strach bere a co znamená?

Příkladem (nejenom) morální paniky okolo sociálních sítí je aktuální diskuse kolem platformy TikTok. Jejím výsledkem je mimo jiné to, že Evropský parlament a následně i český Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost zakázaly TikTok těm uživatelům, kteří používají zařízení patřící vládě nebo důležitým orgánům kritické infrastruktury.

Debatu o TikToku musíme odlišit od podobných debat například o aplikacích společnosti Meta (dříve Facebook), protože mateřská společnost TikToku sídlí v Číně a obavy z toho, jak čínská vláda nakládá s uživatelskými daty, jsou samozřejmě na místě. Bezpečnostní a výsostně politická rovina diskuse (která je především debatou o vztazích k Číně) se ale v mediálním i veřejném prostoru smíchala s všeobecným strachem z toho, co všudypřítomné sítě a jejich všemocné algoritmy dokážou.

I v renomovaných českých médiích se tak zcela vážně diskutovala zpráva, že TikTok vyrábí škodlivá a manipulativní videa na míru západním teenagerům, zatímco čínské děti vzdělává – není bez zajímavosti, že toto tvrzení obsahuje například i vzdělávací video společnosti Člověk v tísni, které je zařazené v sérii edukativních materiálů o mediální gramotnosti a boji proti dezinformacím. Zmíněná zpráva ale není nic jiného než právě dezinformace.

Neexistuje jediný skutečný důkaz, že algoritmus TikToku vyrábí jakákoli videa „na míru“ západním uživatelům – TikTok pouze používá jiné filtry pro moderaci než jeho čínská obdoba Douyin, protože je to prostě aplikace určená pro jiný trh.

Častým příkladem jsou videa o sebepoškozování, která se údajně mají záměrně šířit mezi dětmi v Evropě a USA s cílem rozložit západní civilizaci. Ta ale nevyrábí TikTok, nýbrž uživatelé samotní, a videa se šíří hlavně proto, že další uživatele zajímají (podobný problém mají též platformy jako Instagram nebo Tumblr a měly ho ve své době například i staré dobré blogy).

Stejně tak se ve zmiňovaném videu Člověka v tísni – a na stránkách renomovaných českých médií – skloňuje informace, že TikTok si ukládá všechny vaše fotky, hesla, a dokonce otisky prstů. Většina dostupných studií a dat (viz například odborný článek z Technologického institutu v americké Georgii TikTok and US National Security) se přitom shoduje, že TikTok ukládá stejná data jako jiné aplikace, které běžně používáme (například ty od společností Meta nebo Google). Pokud by TikTok prolamoval soukromí uživatelů popisovaným způsobem, pravděpodobně by byl na území EU již dávno plošně zakázaný.

Mimochodem zástupci TikToku jsou nyní v intenzivním jednání s Evropskou komisí ohledně toho, jaké změny musí aplikace udělat, aby byla v souladu s nedávno schváleným Aktem o digitálních službách. Evropský komisař Thierry Breton tvrdí, že TikTok tomu věnuje velké množství pozornosti a prostředků a s komisí intenzivně spolupracuje – zatímco nová aplikace Threads od společnosti Meta tímto sítem (zatím) neprošla.

Fakta jsou zkrátka v debatě o TikToku podřízena emocím a tou hlavní je zde obava o vlastní bezpečnost (národní i individuální). Velmi dobře to ilustruje obě roviny paniky okolo sociálních sítí – obavy o naši psychiku, duševní zdraví, mezilidské vztahy a obecně o naši lidskost na jedné straně a na straně druhé obavy o fungování společnosti, demokracie, mediálního systému a důvěry ve stát a jeho instituce.

Zjistit, zda mají nebo nemají tyto obavy reálný základ, je ale poměrně složité – dopad sociálních sítí na společnost se totiž extrémně špatně empiricky měří, a to z několika důvodů.

Hodně zjednodušené vysvětlení metodologických potíží podobného měření zní: abychom dokázali skutečně průkazně změřit vliv sociálních sítí na různé společenské procesy, potřebovali bychom ideálně kontrolní skupinu lidí, kteří jsou z tohoto vlivu vyloučeni – a takovou samozřejmě nemáme.

Navíc zatímco například politickou polarizaci sociální sítě nepochybně ovlivňují, ovlivňuje ji vedle toho i spousta dalších věcí: ekonomická krize, pandemie, válka nebo společenské nerovnosti. A všechny tyto věci jsou zpětně ovlivňovány zase tím, jak o nich diskutujeme na sociálních sítích.

Američtí výzkumníci Daniel Kreiss a Shannon McGregorová v nedávno publikované studii A Review and Provocation: On Polarization and Platforms argumentují, že výzkum o roli platforem jako Facebook nebo Twitter (X) v politické polarizaci zcela přehlíží důležitou kategorii nerovností.

Upozorňují, že například hnutí Black Lives Matter, které se masově šířilo na sociálních sítích, nepolarizuje společnost proto, že by na ně tolik lidí nahlas mohlo říct názor, ale proto, že dává hlas dříve ve společnosti málo slyšeným skupinám.

To, co způsobuje prohloubení polarizace, není fakt, že o rasismu všichni diskutujeme na Twitteru, nýbrž to, že Twitter mimo jiné pomohl zviditelnit bezpráví, kterému Afroameričané dlouhodobě čelí – platforma je tedy nástrojem (a navíc jedním z mnoha), ale ne příčinou polarizace. Příčinou jsou dlouhodobě neřešené sociální nerovnosti.

K podobným závěrům, byť jinak teoreticky rámovaným, dochází i studie z roku 2021 publikovaná v časopise Nature – v té autoři měřili míru politické polarizace na platformě Reddit a dospěli k závěru, že posun k radikálnějším názorům se neděje na individuální úrovni a neděje se skrze platformu samotnou; příčinou je zde příliv nových uživatelů, kteří na platformu přicházejí už s radikálním názorem vytvořeným jinde (vědci to pozorovali na příkladu prezidentských voleb v USA roku 2016).

Jinými slovy: platformy nepolarizují lidi, ale lidé polarizují platformy.

A tyto závěry koneckonců potvrzují i nedávno zveřejněné studie o Facebooku a Instagramu, na kterých se podílela sama společnost Meta, která za těmito sítěmi stojí, a výzkumníci tak měli bezprecedentní přístup k datům – v těchto studiích se sice teoretické důvody polarizace neřeší, ale celkem jasně z nich vyplývá, že vinu nelze jednoznačně hodit na platformy a jejich algoritmy.

Nelze samozřejmě tvrdit, že sociální sítě nehrají žádnou roli a nijak naši politickou diskusi neovlivňují – i pouhým laickým, nevědeckým pozorováním vidíme, že se politická komunikace kvůli internetu významně posouvá. Česká politická scéna koneckonců vyprodukovala jak facebookový pořad Čau lidi, tak dnes již kultovní hlášku „napište mi do komentářů“, a není pochyb, že například pro populisty jsou sociální sítě mocným nástrojem.

Zároveň ale nemůžeme říct, že bychom pro tvrzení, že sociální sítě způsobují polarizaci ve společnosti, měli jednoznačný empirický důkaz.

Přesto vinu na sociální sítě házejí jak novináři, tak politici a často i mediálně zdatní odborníci. Tendence hledat viníka, na kterého můžeme jednoduše ukázat prstem, nám přitom zabraňuje situaci vidět střízlivě a řešit aktuální problémy, jako například již zmíněné šíření dezinformací.

Dezinformace máme tendenci považovat za další důsledek existence sociálních sítí a z jejich šíření obviňujeme algoritmy.

Když se ale opět podíváme na data (například na letos publikovanou studii Sachy Altaye a Manon Berrichové), zjistíme, že dezinformace ve skutečnosti tvoří velmi malé procento obsahu na sítích, nešíří se tak rychle, jak se domníváme, a nevěří jim zdaleka tolik lidí. Z čehož znovu nelze usoudit, že tu sociální sítě nehrají žádnou roli – ale pokud se soustředíme jen na ně, skutečné příčiny toho, proč dezinformace vůbec existují a proč jim lidé věří, nám budou unikat.

Dalším problémem výzkumu společenského dopadu sociálních sítí je jeho soustředěnost na anglicky mluvící země takzvaného Západu. Studie z jiných zemí existují, ale je jich mnohem méně, a zjištění, co a jak funguje v USA, jsou proto často brána jako univerzální.

Platformy ovšem nejsou všude stejné. Jejich infrastruktura je sice globální, ale to, jak se na nich vyvíjí debata a k čemu jsou skutečně používány, je do velké míry ovlivněno kulturou a sociálními normami – antropolog Daniel Miller tak mluví o „lokálním vynalézání internetu“ a upozorňuje, že Facebook například v Indonésii není totéž co Facebook ve Washingtonu.

Problém eurocentrismu se týká i druhé zmiňované roviny: dopadů sociálních sítí na individuální životy, především v souvislosti s psychickým zdravím.

Pravděpodobně nejúspěšnější pokus překonat výše zmíněné metodologické obtíže podnikli výzkumníci z Internetového institutu Oxfordské univerzity. Ti před pár dny zveřejnili průlomovou studii, která několik let sbírala data téměř milionu uživatelů Facebooku v 72 zemích. Závěr zní: souvislosti mezi užíváním Facebooku a psychickou nepohodou nelze prokázat.

Jeden z autorů studie dokonce opatrně říká, že některá z analyzovaných dat naznačují, že účinek může být i opačný, tedy že Facebook může mít na psychiku pozitivní vliv.

S tímto tvrzením přišla ostatně už v roce 2014 mediální teoretička vystupující jako danah boyd v knize, která česky vyšla pod názvem Je to složitější. Sociální život teenagerů na sítích. Její studie je poměrně vzácná i tím, že se jednalo o kvalitativní výzkum, který pouze neměřil data ze sítí. Autorka po dobu osmi let opravdu s teenagery z různých vrstev americké společnosti trávila čas a vedla s nimi stovky hodin rozhovorů.

A jak už napovídá název její knihy, dospívá k závěru, že s mýty jako vliv internetu na sebepoškozování, sebevědomí a pozornost teenagerů je to prostě složitější – a že například pro méně populární děti se specifickými zájmy a koníčky jsou naopak sociální sítě velmi pozitivní, protože jim umožňují najít si jiné lidi s obdobnými zájmy a cítit se méně osamělí.

Tématu sociálních sítí a duševního zdraví teenagerů se nedávno věnoval také dlouhý a důkladný článek v časopisu The Atlantic, který shrnuje dostupné studie.

Kaitlyn Tiffanyová v textu nazvaném No One Knows Exactly What Social Media Is Doing to Teens upozorňuje na dva zajímavé aspekty, které vyplývají ze současného poznání.

Zaprvé: naši zkušenost na sociálních sítích ze všeho nejvíc ovlivňuje to, jakým způsobem k nim sami přistupujeme. Tedy představa, že sociální sítě na nás mají negativní dopad, vede k tomu, že ten dopad takový skutečně je – naopak u lidí, kteří tento předpoklad nemají, může být zkušenost pozitivní a u spousty z nás také prostě neutrální.

A druhým zajímavým bodem je fakt, že se velká část studií zaměřuje na náctileté dívky, a ty se pak proto často zobrazují jako extrémně zranitelná skupina.

Tiffanyová na závěr cituje odborníky, kteří radí – strach nikam nevede, omezování také moc ne, pokud chcete své děti ochránit, tak si o tom s nimi hlavně povídejte a trávit čas na internetu pak můžete třeba i společně.

Když se podíváme na dostupná data a budeme vycházet z toho, co skutečně dokážeme změřit a prokázat, ukáže se většina našich obav z internetového světa jako neopodstatněná. Přesto strach máme.

Všudypřítomné kolektivní strachy z toho, že nás internet obírá o schopnost diskuse i schopnost navazovat smysluplné vztahy s jinými lidmi, přitom můžeme shrnout do hluboce zakořeněné obavy, že nám internet bere autenticitu a lidskost.

Tento strach ovšem nemůžeme smést se stolu s tím, že nevychází z reality – je to důležitá výpověď o tom, jak se ve světě sociálních sítí cítíme, a na fungování společnosti má stejný dopad jako objektivně měřitelné metriky, které by naše obavy mohly vyvracet.

Již zmiňovaný antropolog Daniel Miller v souvislosti s lidstvím a internetem mluví o „fetišizaci lidskosti“ a nabízí zajímavou metaforu – všichni jsme se už před několika desítkami let smířili s tím, že fungování nás jako osobností, lidí a našich mozků lze měnit skrze chemické látky a že něco tak niterného a hluboce lidského jako prožitek smutku či deprese může odejít skrze antidepresiva, alkohol nebo jinou látku. Nicméně představu, že je náš mozek stejně náchylný také k manipulaci skrze algoritmy, odmítáme a děsíme se jí.

Nemáme pocit, že antidepresiva, alkohol nebo kofein nám berou lidskost, přestože fundamentálně mění to, jak přemýšlíme a fungujeme. Sociální sítě a jejich algoritmy nám ale v populární představě lidskost berou. Proč?

Čeho se vlastně bojíme a co to vypovídá o tom, jak jsme, chceme a umíme být lidmi, je možná nakonec ta nejzajímavější otázka.