Hlavní obsah

Fejeton Petra Stančíka: Nekonečné možnosti nedokončenosti

Právo, Petr Stančík, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Nedokončená díla mají oproti těm dokončeným řadu nesporných výhod. Neexistující konec z principu nemůže být nijaký, trapný, nevěrohodný, papírem šustící, klišoidní, ba ani ho čtenář nemůže uhádnout už na třetí stránce. Absence konce budí zvědavost a nítí ve čtenářích tvůrčí touhu příběh dokončit, čímž pouhou literaturu povyšuje na interaktivní médium, a to nikoliv přidáváním dějových linií, jako to činí například Kinoautomat či počítačové hry, ale naopak odebíráním, přesněji řečeno torzifikací textu.

Foto: Jitka Hanušová

Petr Stančík se podepisuje do sbírky povídek Miliónový časy. Jestli svůj podpis dokončil, nevíme.

Článek

Kdyby Charles Dickens stihl svou poslední knihu Záhada Edwina Drooda dopsat, nikdy by se z ní nestal nejcitovanější detektivní román všech dob a nikdy by nevzniklo jeho více než dva tisíce alternativních rozuzlení ani touto knihou inspirovaný veleúspěšný broadwayský muzikál, při jehož finále si publikum samo volí vraha z postav přítomných na jevišti.

Jedině absencí závěru může Zámek Franze Kafky vést k úvahám, že zeměměřič K. i zoufale nedostupný zámecký pán, hrabě Westwest, jsou jedna a tatáž postava, ztělesňující velkolepé podobenství o neschopnosti poznat sama sebe. Oproti tomu se Kafkou skutečně zamýšlený konec, alespoň podle svědectví přítele Maxe Broda (K. umírá vysílením ve chvíli, když se dozví, že může konečně začít zeměměřit), zdá vysloveně slabým.

Jindy je zase zjevné, že nedokončenost zachránila lidský život, protože kdyby autor stačil knihu dokončit, nechal by svého hrdinu bídně zahynout. Kupříkladu obchodník se psy Josef Švejk, rozšafná hlavní postava Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, neodvratně vedený svým tvůrcem k obětování v ohni ruských kulometů na haličské frontě bohu Antimilitarismu, jako Izák Abrahámem na hoře v zemi Moria, zůstal navěky živý jen díky včasnému skonu Jaroslava Haška.

Nebo notorický milovník depresivních konců Gustave Flaubert by své dva písaře v důchodu určitě nakonec nechal pohádat se a rozejít ve zlém. Zásluhou jeho smrti ovšem Bouvard a Pécuchet zůstali nesmrtelným symbolem mužného přátelství a dodnes na svém statku vesele experimentují.

A božíhodová smrt Karla Čapka, jakkoli tragická, patrně zachránila nepůvodního skladatele Bedu Foltena před podobnou nejapností, jakou nakonec utrpěli jeho kolegové inženýr Prokop z Krakatitu u hrnečků pomalovaných obrázky milenek, či strojník Brych z Továrny na absolutno nad mísou čerstvě opečených jitrniček. Jestliže pochybujete, přečtěte si doslov Olgy Scheinpflugové k Životu a dílu skladatele Foltýna a pochopíte.

Zkrátka a dobře se nemohu zbavit představy, že literární postavy mají ve chvíli nejvyššího nebezpečí právo vymknout se z klece písmen, zhmotnit se a zabíjet své autory, aby jim zabránily zprznit konec. Přejme jim to – bojují přece za svůj holý život a za svou literární i mravní hodnotu, kdežto spisovatelé se vraždou svých hrdinů často jen snaží zamaskovat nedostatek nápadů a nechuť k dalšímu psaní.

A proto chvalme nedokončenost, plodnou a žírnou, matku všech múz a nevysychající zřídlo inspirace!

Ostatně, některým autorům by nejvíce prospělo, kdyby své texty nedokončovali již od samého (omlouváme se čtenářům, ale Stančíkův rukopis zde končí uprostřed věty – pozn.red.)

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám