Režisér Thomas Zielinski: Chlast mi přijde poměrně niterný

Proč jste se rozhodl pro divadelní adaptaci oscarového filmu?

Rozhodlo se pro ni primárně divadlo a kolegyně Martina Kinská, která hru dramaturgovala. Švandovo divadlo už má se severskou dramatikou a adaptací filmových scénářů, například Larse von Triera, zkušenost. Mě to rozhodnutí potěšilo.

Nevadilo držitelům práv okleštění oproti filmovému zpracování?

Nevadilo. Naopak, ona verze, kterou jsme instalovali, je právě ta jediná autorizovaná. A Thomas Vinterberg a jeho kolega Claus Flygare, který byl i na premiéře, poměrně dost trvají na tom, že to musí mít tento tvar. Samozřejmě nějaké malé, drobné úpravy proběhly, ale jinak je to jedna ku jedné, to znamená, že naše divadelní verze je vlastně jejich verzí adaptace.

Je to trošku i vidět, protože vyprávění příběhu je trochu zkratkovité, spíš filmové. Jinak pan Flygare byl moc spokojený a agentka z dánské agentury také. Thomas Vinterberg sice teď v Praze něco točí, ale slíbil, že se přijde podívat na reprízu.

Vaše divadelní zpracování je niternější než filmové a více rozehrává osudy všech čtyř hrdinů.

To se mi právě líbí.

Ukazujete vyrovnávání se s nějakou druhou mízou nebo životním přelomem. Myslíte si, že to hodně lidí řeší právě alkoholem?

To samozřejmě nevím. Ale byl to důvod, proč jsem tuhle hru chtěl dělat. Ne kvůli filmu. Líbil se mi ani ne profesionálně, ale jako divákovi a manželka a všechny holky jsou zamilované do Madse Mikkelsena, to je jasný. Ale já, protože je mi padesát jedna, jsem přesně v tom věku.

Midlife crisis, jak říkají Američani. Koupil jsem si sporťák, snažím se chodit do fitka, pravděpodobně to skončí tak blbě, že si začnu kupovat ještě motorku a bude to už úplně trapný. Takže něco v tom je.

A naši hrdinové se v tom plácají taky. To mi na tom přišlo mnohem zajímavější než jenom příběh Martyho, který ve filmu hraje prim, a je to v pořádku. Ale podle mě divadelní adaptace ukazuje spíš škálu různých variací krize středního věku. A alkohol je v České republice závažným problémem, jak říkal pan doktor Jakub Šimek.

Byl vaším konzultantem?

Ano. A říkal, že pijeme v Evropě nejvíc.

Zkusili jste udržovat si hladinku půl promile denně jako hrdinové divadelní hry?

No, to určitě ne. Vyhýbali jsme se tomu vyzkoušet to, i proto, že jako pracoviště je divadlo vážně nebezpečné. Jsou tady propadla, technologie a vlastně nám přišlo i bizarní chodit poloopilí do práce. Byť o tom je ten pokus, který provádějí hlavní hrdinové. Ale skutečně pan doktor Šimek potvrdil, že studii norského psychiatra Finna Skårderuda, že se člověk rodí s jistým deficitem, jejž představuje malé množství alkoholu v krvi, odpovídající asi půl promile, zná. Skårderud prý s duchem filmu souzní, byť je to trochu dezinterpretace jeho studie, taková lehká fabulace. Ale zkusili jsme každý jednotlivě nějaký zážeh udělat.

Jak to dopadlo?

Individuálně. Víc bych to nerozváděl.

O čem tedy divadelní hra podle vás je především?

Šli jsme přes klasickou psychologickou práci s figurou. Je to spíš o vnitřní bolesti nebo o vnitřním strachu, že člověk třeba už něco ve svém životě nestihne. Pan Šimek řekl jednu zajímavou věc, že v okamžiku, když je vám třeba padesát a máte narozeniny, začnete bilancovat. Ale jakékoliv ohlížení zpět je začátkem deprese. Protože my jako druh jsme stvoření tak, že ráno máme vstát a jít kupředu a nepřemýšlet, co bylo včera. V tom si hodně lidí najde to své v divadelních postavách. Vlastně všechny jejich osudy jsou smutné.

Spadá Chlast do žánru, který jste sám označil za inteligentní bulvár?

Spíš bych řekl, že ne. Přijde mi trošku závažnější než například díla francouzské autorky Yasminy Rezy, která jsou skoro až svatým grálem takového vyprávění. Ona si dělá srandu z pařížských nebo velkoměstských intelektuálů. Buďto z v uvozovkách bio matek a bio otců ve hře Bůh masakru nebo ve Třech verzích života z pseudovědeckých kruhů. Ale přijde mi, že má zvláštní odstup od postav. Chlast mi přijde poměrně dost niterný.

Stále učíte na Umělecké akademii v Ludwigsburgu? Je podle vás velký rozdíl mezi českým a německým divadlem?

Ano a rozdíl určitě cítím. Souvisí samozřejmě s jazykovou oblastí, ta německy mluvící má potencionálně sto dvacet milionů diváků. To je nesrovnatelné. Tím pádem mají mnohem víc divadel, která jsou lépe dotovaná. A důležitá je také dějinná kontinuita. Tady byla diskontinuita daná čtyřiceti lety komunismu. Tím pádem jsou zvyklejší i na tvrdší obsah na jevišti a nemají problém divadlo brát jako skutečně morální instituci.

Nemají problém ani s kontroverzními tématy a nemusí hrát o každého diváka jako tady. Myslím si, že české publikum je stejně jako česká společnost přece jen konzervativnější.

Co připravujete dalšího?

Se studenty připravuji v Německu pásmo německých klasiků v koprodukci s Národním divadlem v Mannheimu, kde je slavný schillerovský festival. Jedná se o pásmo současné německé poezie a role autora politického, morálního v dnešní době. O dnešní poezii se často říká, že ji v určitých komunitách představuje třeba rap, a přemýšlí se o tom, jaká je distribuce mluveného slova, respektive rýmovaného, psaného slova mezi lidi. S tím ale souvisí i fakt, že jsme si nedávno připomínali Máchův Máj, mladí lidé stáli u jeho sochy, a to je hezké.

A také se moc těším na spolupráci se svým kamarádem Jaroslavem Rudišem. Dostali jsme krásnou příležitost v Národním divadle v Brně vytáhnout nějaké jeho šuplíkové věci a předvést je lidem.