Hlavní obsah

Režisér Petr Václav: Myslivečkova doba byla tvrdá

26. 11. 2022, 6:25

V kinech stále běží historický velkofilm Il Boemo, inspirovaný životem jednoho z nejvyhledávanějších hudebních skladatelů osmnáctého století, Josefa Myslivečka. Scenárista a režisér Petr Václav (55) strávil přípravami na natáčení mnoho let. Kritici film vesměs chválí. Čeká ho i prestižní boj o Oscara.

Foto: Milan Malíček , Právo

Zaujal filmy Marian (1996), Paralelní světy (2001) nebo Cesta ven (2014). Posledních dvacet let žije ve Francii.

Článek

Co vás na Josefu Myslivečkovi zaujalo natolik, že jste se o něm rozhodl natočit výpravný film?

Zajímal mě především jako člověk, který se rozhodl žít svobodně. Narodil se do pražské mlynářské rodiny, měl se věnovat stejnému řemeslu jako otec. Jenže jeho touha stát se skladatelem byla natolik silná, že opustil všechny jistoty měšťana a vydal se do neznáma. V šestadvaceti letech odešel do Itálie, aby se naplno věnoval hudbě.

Vzepřít se svému sociálnímu předurčení nebylo v té době nic jednoduchého, ostatně není to jednoduché ani dnes. A právě ten sociální boj mě zajímal. A také mě iritovalo, že se toho o Myslivečkovi v české společnosti ví tak málo, že lidi neznají jeho hudbu, a přitom se mu přezdívalo Božský Čech.

Mysliveček slavil svůj první úspěch v Neapoli v roce 1767. Stal se tam slavným přes noc?

Přes noc ne. Jeho první neapolská opera Il Bellerofonte ovšem úspěšná byla a díky tomu získal pro Neapol další zakázky. Slavná sopranistka Gabrielli si ho oblíbila a prosadila ho jako skladatele své další opery.

Jako hudebník byl velmi dobře placen, ale zůstával služebníkem. Šlechta k němu přistupovala s podobným druhem úcty, kterou vzdávala šikovnému cukráři nebo kuchaři. Nedokázal svému sociálnímu zařazení uniknout, což mimo jiné obnášelo i to, že nemohl žít se ženou, kterou miloval. Pro aristokraty pracoval, žil v jejich blízkosti, ale nikdy se nemohl stát jedním z nich.

Téma člověka bojujícího se svým sociálním předurčením se objevuje už ve vašich předchozích filmech, třeba v Marianovi nebo Cestě ven.

Máte pravdu, zajímají mě postavy, které pocházejí z nepříznivých poměrů a snaží se je překonat. Může to být romské dítě z výchovného ústavu, které touží žít obyčejný život a chce, aby ho měl někdo rád, jako tomu bylo v případě Mariana. A stejně tak to může být pražský mlynář z osmnáctého století, který se snaží uspět ve velkém operním světě.

Mysliveček tvořil v podobném prostředí a době jako Wolfgang Amadeus Mozart. Je možné ho s Mozartem srovnávat?

Wolfgang Mozart a jeho otec Leopold chtěli žít a pracovat v Itálii, stejně jako Mysliveček. Život v provinčním Salcburku neměli rádi, Itálie pro ně představovala vysněnou zemi. Proto při své cestě do Itálie vyhledali Myslivečka, aby zjistili, díky čemu tam tento jejich zaalpský krajan dokázal uspět.

Mozart napsal v Itálii několik oper ještě téměř jako dítě, ale později už tam neprorazil. Ani Mysliveček mu v tom nedokázal pomoci. Mysliveček byl za života přijímám o mnoho lépe než Mozart.

Byl Mysliveček v hudbě převratný, trochu jiný než jeho současníci?

Ne. Mysliveček psal tak, jak vyžadovala jeho doba. Stejně tak i Mozart dodržoval kánon tehdejší kompozice. Nicméně stylem života je Mysliveček předchůdcem romantických hudebníků. Když se setkal poprvé s třináctiletým Mozartem, bylo mu třiatřicet. Ten rok se narodil Beethoven, který pak již bude komponovat jinak a v naprosto jiném kulturním a politickém kontextu. I jeho život bude úplně jiný.

V jakém smyslu?

Dokáže to, po čem jistě toužili Mysliveček i Mozart, ale i slavná sopranistka Gabrielli, která v mém filmu vystupuje: tedy žít svobodněji, nebýt služebníkem. Být umělcem, který nesmekne před císařem klobouk a prohlásí, že císařů je fůra, ale Beethoven pouze jeden.

Foto: Pilot Film

Obsazení Il Boema je mezinárodní. Představitel hlavní role Vojtěch Dyk a italská herečka ruského původu Lana Vlady.

Ve vašem filmu můžeme Myslivečka vidět na sklonku života s maskou zakrývající tvář znetvořenou syfilidou. Jak se v jeho době s takovou chorobou žilo?

Musel velmi trpět, nejen fyzicky, ale i tím, že jeho nemoc byla spojená se společenským odsudkem. Syfilis působí na každého jinak, někomu napadne genitálie, jinému především nervový systém, v případě Myslivečka to byl nos a dutina ústní.

Dostával se do stále větší izolace, chodil si půjčovat peníze do banky pro chudé a zemřel opuštěný. Ale i v nemoci psal neuvěřitelně silnou hudbu. Čím blíže byl smrti, tím usilovněji vkládal energii a duši do své hudby.

Jaká tehdy byla léčba?

Rtuťové lázně, které se pro léčbu syfilidy používaly, asi částečně fungovaly. Jenže kromě toho, že lázeň pomáhala, pacienta také trávila, pomalu ho zabíjela. Myslivečkova doba byla tvrdá. Stávalo se, že si dva tři dospělí muži společně koupili dvanáctiletou třináctiletou holčičku. V takovém prostředí se pohlavní choroby rychle šířily.

S přípravou na psaní scénáře jste začal zhruba před dvanácti lety. Odkud jste informace o Myslivečkově době čerpal?

Zdrojem poznání pro mě byla především korespondence Mozartů. Pokladem je Historie mého života od Casanovy. Znovu jsem přečetl Rousseauova Vyznání a mnohé cestopisy, jako je Italská cesta od markýze de Sade.

Myslivečkovu dobu také pěkně zachycuje korespondence, která probíhala mezi Marií Terezií a Marií Antoinettou i dopisy císaře Josefa II. Naprosto stěžejní je Charles Burney a jeho Hudební cestopis osmnáctým stoletím. A desítky dalších knih z osmnáctého století. Četl jsem samozřejmě i současné studie.

Z toho všeho lze sesbírat obraz doby. Ne všechno jsem použil přímo, ale věřím, že se ty znalosti do výsledku otiskly prostřednictvím pocitu, s nímž jsem na filmu pracoval.

Prostory filmu působí autenticky. Kde se natáčelo?

Na začátku jsme mysleli, že budeme točit spíš ve státních institucích, ale pak jsme zjistili, že mají příliš náročné požadavky třeba na dodržení bezpečnosti. Už jen to, že jsme používali k osvětlení skutečné svíčky, byl leckde problém. Proto jsme si nakonec vybírali raději soukromé paláce v Itálii, domluva se soukromými majiteli byla jednodušší. Kromě italských lokací se točilo i v České republice, třeba ve Stavovském divadle v Praze nebo v brněnském Mahenově divadle.

Co bylo na realizaci filmu Il Boemo vůbec nejtěžší?

Neustálá konfrontace mezi tím, co chcete točit, a finanční realitou a realitou obecně. Film, jehož prostřednictvím utváříte obraz světa, který už neexistuje, je nesmírně náročný na prostředky i čas. Nikdy se vám jich nedostává tolik, kolik byste si přáli. Souboj mezi ideální představou a úskalími na cestě za jejím zhmotněním je vždy těžký.

Reklama

Související články

Výběr článků