RECENZE: Jaroslav Róna analyzuje vznik fenoménu zla

Zvláštnost i originalitu exponátů povyšuje v tomto případě svébytný výstavní prostor. Interiér bývalého plaveckého bazénu připomíná loď gotického chrámu, jehož střechou procházejí světelné paprsky a odrážejí se i od mléčných dlaždic na podlaze. Je obdivuhodné, že kurátorka Markéta Kroupová dokázala sladit postmoderní expresivitu Rónových děl s historizujícím designem lázní. Vzájemný vztah obou uměleckých stylů nepůsobí rušivě, spíše akcentuje to, co chtěl umělec svými artefakty evokovat.

Před budovou galerie sedí zasmušilý ďábel a právě díky němu vstupujeme do pomyslného srdce temnoty. Hned na začátku nás přivítá text, který ze zabývá vznikem zla. Klade si otázku, proč člověka tolik fascinuje a proč homo sapiens vymýšlí různé totalitní systémy.

Róna na to odpovídá po svém, vlastními vizuálními vizemi. Skulptury, které jsou rozestavěné v nekonečném prostoru, připomínají totemové fetiše zapomenutých kultů. Masky, futuristické předměty, figury dravých zvířat a tvorů z jiných planet.

Největší estetický dopad na procházejícího jedince má dílo Ježatá lebka. Připomíná trofejní předmět jihoamerických indiánů tsantsa. Což je uříznutá a vypreparovaná hlava nepřítele, kterou bojovník nosí na krku, aby do něj vstoupila síla protivníka. Ta výtvarníkova má na sobě ještě naježené hřeby.

Oleje autorovy potemnělé fantasmagorie ještě povyšují. To, co skulptury halí do latentních náznaků, obrazy ukazují v extrémní vizuálnosti. Krvavě rudá obloha, zamračená oblaka, ruiny domů, futuristická města, vraždící válečné stroje, bytosti z odvrácené strany dobra a hlavně všude přítomný přízrak strachu dělají z obyčejných zarámovaných pláten naléhavé apely.

Jaroslav Róna se se světem nikterak nemazlí. Vidí ho v těch nejexpresivnějších barvách, hledí i do budoucnosti, která v jeho pojetí není vůbec růžová.