RECENZE: Jaroslav Fritsch zbytečně tříští svůj talent

A v tom právě tkví Fritschova zásadní potíž. Chce být výtvarně všude a vlastně není nikde. Kdyby měl návštěvník expozice říci, čemu se malíř věnuje, nevěděl by. Neinformovaný člověk by si dokonce mohl myslet, že v galerii vystavuje více autorů.

Kvalita jednotlivých děl velmi kolísá. V tak rozmanitém výtvarném rozptylu je zkrátka velice obtížné udržet laťku na odpovídající úrovni.

Když si například vezmeme Fritschovy portréty... některé vykazují slušnou výtvarnou práci i dobrou kompozici (Děda Lorenz, Alenka), jiné působí dojmem určité nedotaženosti.

Ženský portrét Linduška výše uvedeným nedostatkem trpí nejvíce. Kladení barev a vytváření plasticity tváře budí dojem, že dáma je nakažena leprou.

Zátiší nazvané výstižně Mastné zátiší s řeznickými nástroji a flákotou masa patří naopak k tomu lepšímu, co expozice ukazuje. Fritsch zvládl slušně jak barvu, tak kompozici. I plasticita krvavého masa je velmi působivá.

Určitě by měl malíř zmenšit svou signaturu na obraze (což platí ve více případech), protože působí rušivě a vypadá jako tagy pouličních writerů na zdech. Možná je to stylové, ale ne v případě klasického zátiší.

Nejméně vyrovnaně působí malířova abstraktní tvorba. V nefigurativních fantaskních obrazcích se často ideově ztrácí a působí velmi bezradně. A nezachrání to ani nesmírně výrazná barva.

Nad tvorbou Jaroslava Fritsche však není třeba lámat hůl. V některých momentech ukazuje, že talent má. Jde spíš o to, najít si tu správnou cestu a houževnatě po ní jít stůj co stůj. Malíři, na rozdíl od fotbalistů, totiž zrají poněkud déle a Fritsch je ještě mladý (ročník 1979), takže má na všechno dostatek času.