Článek
Když k nim ale přijdete blíže, odhalí překvapivou intimitu. Připomínají lidská obydlí, která zvou ke vstupu. Návštěvník se tak ocitne uvnitř prostoru a zažije kontrast surové oceli a měkkého světla v téměř „hrabalovské poetice“.
Proč jste zvolil název Opuštěná obydlí?
Soubor vznikl v době, kdy vrcholila velká migrační vlna ze Sýrie. Symbolizují skutečnost, že lidé z míst, kde tradičně žijí, vyhání válka, teroristi nebo nějaké jiné násilí, což vnímám jako obrovský problém.
Ocelová obydlí jsou ze starých vyřazených cisteren, které jsem přepůlil, a pomocí plazmy do nich vyřezával geometrické otvory. Celkem je na Náplavce šest objektů a vizuálně připomínají jurtu nebo iglú. Původně sloužily jako obří zásobníky na vodu, pivo, víno, benzín.
Pro návštěvníky je atraktivní, že lze do nich vstoupit.
Ano, můžete být jejich součástí. Je to zážitek, posedět si v cisterně, která by šla jinak do šrotu. Lidé vstoupí do prostoru, a tím dotváří samotné dílo. Vrací do opuštěných obydlí zase život, a to mi dává smysl.
Kdy se z vás vlastně stal umělec-svářeč?
V americkém Vermontu na uměleckém sympóziu v roce 2005. Ten pobyt byl pro mě osobně zlomový. Začala mi nová tvůrčí etapa a ještě neskončila, protože od té doby tvořím s kovem.
A přispěla tomu náhoda: v místním kovošrotu jsem našel, pro mě naprosto zvláštní, obrovské rezavé polokoule. Nedaly mi spát. Koupil jsem je a přemýšlel, jak s nimi naložím. Zkoušel jsem je vybrušovat a vyřezávat do nich otvory. Rezavý kov mi přirostl k srdci a pomohl vnitřně se osvobodit. I od evropské řemeslnosti a tradice.

Sochař Čestmír Suška
Ta vás svazovala?
Měl jsem k objektům takový evropský přístup. Dělal jsem je „estetické“ a odstraňoval z nich nátěry. Pak jsem si řekl, že je to nesmysl. Původní barvy jsem zanechal, jak jsou. Je do nich přeci obtisknutý příběh, stejně jako do vrásek ve tváři člověka. Kovové polokoule vypadaly syrově, ale začala v nich být větší svoboda a hravost.
Po návratu jste začal pracovat s cisternami. Jak vás to napadlo?
V Brně jsem uspořádal výstavu kovových polokoupí, které vznikly ve Vermontu. Navštívil ji tehdejší velvyslanec USA v Čechách a jedna z pracovnic ambasády, která mě upozornila na skládku cisteren v Praze v Modřanech. To byla výzva!
Byly obří, vešlo se do nich 208 hektolitrů. Získal jsem je, přivezl do ateliéru a začal do nich vyřezávat jednoduché vzory a ornamenty. Původně sloužily ve smíchovském Staropramenu ke zrání piva.
Geometrické výřezy si nejdřív pečlivě rozkreslujete?
Složité věci, třeba průniky tvarů, vyžadují výrobní nákresy a 3D model. Spolupracuji se synem Danielem, který mi je vytváří. Jednotlivé předměty necháváme vyrobit laserem a postupně objekt sestavujeme.
Menší práce dělám rovnou „z hlavy“, jen si představu lehce naskicuji. Baví mě, když ve velkém formátu zažívám ten tvůrčí proces plný překvapení. Když se socha zničehonic začne vyvíjet jinam.
Sochař Čestmír Suška
Čestmír Suška je sochař, režisér a kurátor výstav.
V letech 1987–1991 byl členem umělecké skupiny Tvrdohlaví.
V roce 2000 založil výtvarné Studio Bubec v Praze v Řeporyjích, kde organizuje rezidenční pobyty umělců a festival Art Safari.
V roce 2017 zakládá Festival m³/Umění v prostoru a stává se jeho uměleckým ředitelem. Umění v prostoru se odehrává na veřejných místech.
Takže souboj – umělec versus kov v přítomném čase. Je to tak?
Jsem pokorný, z umělecké svobody musím slevit a vzít v potaz tvar cisterny. Má své zakřivení, ideální možnost je jen jedna a vy na to musíte přijít.
Ale omezení a hledání cesty v tvorbě vede k zajímavějším věcem než cokoliv předem vymyšlené. Jsem takový detektiv, který jde po těch stopách a vyhledává správný tvar, skládá ho dohromady. Fakt je to zábavné.
Kde to sochám nejvíc sluší?
Nemám omezení v lokaci. Moje sochy mají zvláštní dar. Jsou univerzální a vypadají dobře v krajině, ve městě, v moderní architektuře i na historickém náměstí.
Parádní jsou sochy-cisterny třeba na pražské Ladronce.
V parku na Praze 6 stojí 11metrová kovová rozhledna Šiška s vnitřním točitým schodištěm a kavárna Šiška, horizontální objekt určený k odpočinku. Sochy jsou vytvořené z vysloužilých kovových cisteren. Jednu jsem našel v polích u Trutnova, nádoba na kavárnu je z Ostravska. Veřejnost je přijala velmi vstřícně. Přeje si je zachovat natrvalo.
Jsou jen zapůjčené?
Ano, ale radnice udělala průzkum a zjistilo se, že lidé je tam chtějí mít. Dělá mi radost, že veřejnost není ke svému okolí lhostejná. Snad městská část vyslyší přání veřejnosti a sochy zakoupí.
Jak vnímá sochař, který dává „duši šrotu“, virtuální svět?
Myslím, že reálné věci nabývají na hodnotě. Vždyť na internetu nás už nic nepřekvapí, je to spotřební, plytký vizuál. Dát smysl a vznešenost ryze materiálním věcem, v tom vidím budoucnost. Z virtuálního světa jako umělec obavy nemám. Fotografie také nevygumovala malířství.

Takový pohled zažije návštěvník uvnitř prostoru cisterny.
V pražských Řeporyjích vzniklo díky vám umělecké Studio Bubec. To je nádherný počin. Umí to místní ocenit?
První výstavu soch ve veřejném prostoru, navíc dočasnou, řeporyjští obyvatelé ničili. Připadá vám to normální? Mně ne. Řekl jsem si, že je budeme ve Studiu trošku „vychovávat“. Pořádáme proto zajímavé akce, přednášky, divadlo, filmy a výstavy.
Řeporyje jsou jinak skvělá lokalita, mají venkovský ráz, přitom metrem ze stanice Luka jste za půl hodiny v centru Prahy. Zažijete během pár desítek minut naprostý střih. Ocitnete se v úplně jiném světě a nestačíte se divit. Ale trpí i „komplexem obcí ve stínu velkoměst“. Je zde konzervativnější myšlení.
Založil jste také sochařský Festival m³ /Umění v prostoru. Jak probíhá?
Každý rok vybírají kurátoři v Praze zajímavé místo, pokaždé v jiné lokalitě a naprosto odlišného charakteru. Nejde jen o to osadit prostor sochařskými díly, ale hlavně rozhýbat stereotyp myšlení.
Praha je úžasné historické město, ale stále má před sebou dost práce. Rozrůstá se, vznikají nové čtvrtě, ale chybí v nich zeleň, klidová místa, sochy a umění vůbec. A to je dobré změnit.
Co plánujete vy osobně na příští rok?
Moc se těším na výstavu, k níž vyjde i kniha. Možná leckoho i trochu překvapím, nepůjde o sochy v plenéru. Představím svoji práci na papíře, konkrétně grafiku a kresby. S kurátorkou Simonou Martínkovou se snažíme zmapovat veškerou tvorbu tohoto formátu. Zatím nebyla nikdy kompletně vystavena.







