RECENZE: Jsem trans žena, jsem Daniela Špinar

Autorka čtenářům nabízí soukromé zápisky, které začínají ve fázi, kdy je „ještě“ muž. Nejdříve v mužském rodě, posléze v ženském popisuje období tranzice, kdy se stávala ženou.

Podstatné jsou v nich její zážitky z nezřídka rozhádané queer komunity, kde se pohybuje velkou část svého života, stejně tak jako velké události, jež leckdy hýbaly českým kulturním světem. Patří k tomu mimo jiné jeho/její odchod z ND, případně vleklé spory s generálním šéfem ND Janem Burianem.

V deníku se přitom téměř od začátku odhaluje na dřeň své osobnosti. Popisuje přerod v ženu, který někdy dost bolí, fyzicky a psychicky. Zachycuje reakce okolí, jež nejsou sem tam vstřícné, i touhu po uznání spojenou s až zoufalým hledáním ideálního partnera, heterosexuálního muže.

Kniha je zkrátka jejím deníkem, který nabídla čtenářům v rámci jakési osvěty. Typické pro ni jsou kratší věty odpovídající poznámkám, které si čas od času píše každý. Nechybí v ní data, události, osoby, které miluje a nenávidí, Danieliny pocity. Ty jsou v rámci podávaného mixu rozhodující a nutno zmínit, že jde o často trefné postřehy někoho, kdo se desetiletí pohybuje v naší absolutní umělecké špičce.

Přiznávám, že jsem se právě nad těmito stránkami dost bavila. Až na výjimky jsem totiž schopná přiřadit k zachyceným lidem jména, což autorka podobně zasvěceným čtenářům usnadňuje tím, že je pojmenovává křestním jménem a prvním písmenem z příjmení. Ano, nechybí tam ani má drahá kolegyně Radmila H., které si velmi vážím.

Autorka si s nimi často vyřizuje účty, někdy dost nespravedlivě, egoisticky, jindy dost trefně. Jelikož jde o její deník, prostor na obranu (logicky) nedostávají. Vše tak musíte brát s jistým odstupem, leckdy jde o vyprávění z jedné strany barikády až nekonečných generačních uměleckých válek.

Naopak k pasážím, v nichž bych výrazně jako knižní redaktorka škrtala, patří ty, kdy se Daniela Špinar pohybuje „v pubertě“. Což je termín, který sama pro toto období používá. Patří jim velká část deníku, který má hodně přes čtyři sta stran.

Tyto dny, týdny a měsíce jsou vedle hormonální terapie plné schůzek, sexu, sem tam drog a já jsem se v nich až ztrácela. A to nejen kvůli počtu (ne)partnerů, termínům používaným v rámci LGBT+ komunity, otevřeným intimním pasážím. Některé věty jsem tak četla opakovaně, abych si byla schopná aspoň trochu představit, o co vůbec jde…

Danielin přístup hledání pravého muže v rámci střídání „kusu za kusem“ mi zkrátka nesedl, což ovšem nepatří k diskusi o kvalitě knihy. Větší myšlenkové pochody ve mně pak vyvolaly také stránky, kde autorka popisuje, jak a co nakupuje, kde se běžně pohybuje.

Chvílemi jsem si připadala, že žiju v jiné intelektuální bublině, protože v té české opravdu není prostor na nákup desáté kvalitní kabelky během pár týdnů, ani na pravidelné útraty v lepších barech. Přísahám, že na to vám fakt plat umělce (ani novináře) nestačí.

Jenže tohle vše, co mi nesedlo, je tím, co dělá ze Zápisků z tranzice silné dílo. Je to autorčina otevřená výpověď, v níž nic neskrývá. Utrácí, když chce. Miluje (se), když po tom touží. Žije naplno, k čemuž patří pohyb na hraně společenských pravidel, někdy za ní.

Osvobozující je i jistá sebereflexe, která nakonec po vnitřních, vnějších bojích přece jen přichází, jak lze vysledovat nejen z deníku, ale také z veřejného, uměleckého projevu režisérky.

Jisté je taky to, že se kniha (stejně jako její autorka) nebude líbit každému, za přečtení však stojí. Jde o silné svědectví o něčem, co zůstává obvykle většině skryto. Nemusíme ho vždy chápat, nemusíme ho ani komentovat. Tenhle život je totiž Daniely, ne náš.