Článek
Dále vydal prozaické knížky Kol dějů (2001) a Zvěsti (2002), soubor divadelních her Dramolety (2002) a sbírku kázání Co je ti do nás, Ježíši nazaretský? (2002).
Ta otázka napadne na úvod každého: Co je to lyonský omnibus? Co má v textu symbolizovat?
Na chlopeň přebalu jsem napsal: Neptej se mě, čtenáři, co je to Lyonský omnibus. Neptej se mě, literární kritiku - je to tabu. Tabu, které značí a skrývá podstatné nevyslovené a nevyslovitelné, životně důležité - to, co očekává mladý hrdina Milosta, že mu bude sděleno, otcem, okolím, sebou samým. Sám jsem kdysi slyšel historku o Lyonském omnibusu, která neobsahovala vysvětlení, a tu se mi najednou hodila. Použil jsem ji. A když jsem svého Omnibusa dopsal, začal jsem nepatrně pátrat, co by to mohlo být. Lyonský omnibus může mít jisté racionální jádro, dejme tomu případ lyonského kurýra, který se udál v roce 1796 a v souvislosti s nímž byli popraveni nevinní lidé, nebo tu může být spojení s neblaze proslulými autobusy, používanými ve Francii za války k deportacím.
Vaše knížka je plná cest, neustálého pohybu odnikud nikam, hovorů k sobě, dialogů s okolím. Hledáte, ale odpovědi moc nenabízíte. Rozumíte světu, ve kterém žijete? Pomáhá vám psaní porozumět mu?
Říkáte: cesty, pohyb. Ano, Milosta se pohybuje po Evropě. V úvodu jsem naznačil, že jde o cosi jako pikareskní román, k němuž cestování patří. A pak, cesta bývá vnějším prostředkem pro vyjádření vnitřního dění. Tohle můžeme pozorovat v literatuře od pradávna, od časů Odysey a Exodu. A ještě něco: Milosta si nosí stále s sebou a v sobě rodný Adlerov, ať je kdokoli ve světě. Tím jsem chtěl něco naznačit. Svou otázkou jste nenápadně přešel od hlavní postavy té knížky k mé osobě. Když člověk píše - míním tím sebe, nevím jak druzí - odděluje od sebe to, čím přestává být. Skrze slovo se jedinečná a skrytá vize dostává na světlo a stává se něčím obecným.
Z knihy velmi často vystupují intenzivní pocity samoty a smutku, životní nenaplněnosti, nemožnosti nalézt "chybějící část", jak píšeš. Vy jste evangelický farář - co vám v tomto ohledu dává víra v boha?
Evangelickým farářem jsem se stal právě proto, abych s těmito pocity, které jsi správně rozpoznal (o ně mi šlo), bojoval. Tohle mě přivedlo ke studiu na teologické fakultě a ke tříletému působení v evangelické církvi. Přitom jsem mnoho našel a mnoho nenašel. O víře a nevíře vedu svou řeč. Mám za to, že ty dvě jsou mimo jiné tématem mých předchozích knížek.
A nakolik může pomoci žena, vztah? I tuto možnost v Lyonském omnibusu naznačujete a zároveň ji ponecháváte otevřenou...
To je otázka, na níž říci ano je stejně ošidné, jako říci ne. Žena může být právě tak svodem jako obrovskou milostí. A tuhle ambivalenci, mám za to, prožívá stejně tak fiktivní mladý Milosta, jako jakýkoli reálný chlápek.
Kolik z hlavního hrdiny knížky Martina Milosty je ve vás? Projektujete se do svých románových postav? Píšete beletrizovanou autobiografii?
Mám klíč a nevím, od čeho je
Lyonský omnibus, čtvrtá prozaická knížka Petra Pazdery Payna, se zprvu v kafkovském, později v kerouacovském duchu odehrává "na cestě". Jednak na reálné cestě, kterou hrdina podniká napříč starou Anglií a zeměmi Evropy, jednak na paralelní duchovní cestě, jejímž cílem je vymanit se ze synovské závislosti na rodičích a dospět v individualitu, v celého muže.
Formou komentovaného románu v románu, psaného v krátkých větách a střídajícího "rychlé" dějové pasáže s "pomalejšími" meditativními polohami, vypravěč předkládá příběh dospívajícího šlechtice Martina Milosty, který cítí, že "má právo na něco víc než pouhý život", nicméně brzy zjišťuje, že ten samý život "je skryt před námi samými": Mám klíč a nevím, od čeho je, posteskne si Milosta v jedné z prvních vět knihy.
Po vstupním expresivně líčeném střetu synovské touhy po poznání s materialisticky založeným otcem, konfliktu zjitřeného vědomí s vyhaslým duchem, konfliktu, který se celý odehrává v archaickým jazykem vykreslované labyrintické rodinné usedlosti Adlerov, vypravěč postrkuje svého hrdinu na práh světa.
Syn opouští domov, protože tuší, že "cestování je způsob, jak být se sebou samým", ale rázem se ocitá ve víru pokušení: svádějí ho ženy, svádějí ho peníze, kdesi nad tím souběžně a neustále pochybuje o víře v sebe sama, víře v božský princip i v platnost principů mravních a etických. Sokratovskými hovory, které vede s různými lidmi, se Milosta snaží zodpovědět si, proč tady na světě vlastně je a jaký je jeho úkol - ale odpověď zůstává až do posledních stránek knížky zamlžená, vyjevuje se jen občas a jenom v náznacích. Hrdina se propadá do pochybností a existenciální skepse, vzdaluje se lidem a cítí, že chce "spát věčným spánkem samoty".
Lyonský omnibus vsazený do titulu Paynovy psychologické prózy symbolizuje otevřenost směrem k budoucnosti, nedořečenost: možnost dalšího rozvinutí příběhu a života, možnost naleznutí jeho smyslu, možnost pootevření dveří k metafyzičnu - možnost a naději.
Petra Pazdera Payne: Lyonský omnibus
Cherm, 160 stran
(RAK)
Je to naopak. Nejde o projekci do postavy, ale o vysávání z její strany. Jakmile se jednou postava zrodí, živí se, kde může, a autor jako "rodič", prostředník, je první na ráně. Literatura je parazit, klíště, které se nacucá, vyživí svůj vak fabulace, fikce, fantazie a v podobě díla odpadne. Přitom dochází k deformacím, frakturám a kombinacím. Tenhle živočich, tohle literární libido parazituje tu na osobě autora, tu na někom jiném, přemísťuje se v prostoru a čase. Hovořit tedy o autobiografii by bylo zavádějící.