Pánové, máme toho dost!

Asi nikoho nepřekvapí, že na textu výše vzpomínané skladby spolupracovala (a podle svého tvrzení byla výhradní tvůrkyní) žena, a to interpretova bývalá přítelkyně Betty Jean Newsomeová, kterou podnítila celoživotní observace vztahů mezi pohlavími, tehdy ještě v cisgenderovém pojetí žena-muž.

I po takřka šesti dekádách od vzniku songu se v citovaném úvodním verši ukrývá smutná pravda. Nežijeme ve světě, který by muže a ženy stavěl ve všech různých aspektech života naroveň, nýbrž v takovém, který byl navržen pro muže, zatímco ženy se musí přizpůsobovat. Pokud už teď dumáte, kdo za výše uvedeným tvrzením stojí, odpovím vám hned.

Tento článek napsala formálně privilegovaná mladá bílá žena, toho času čerstvě vdaná a bezdětná, která přečetla knihu „Proč jsme tak naštvané?“ z pera nikoli „černé lesby na vozíku“ (mimochodem jde o název jedné ze čtyřiadvaceti kapitol), ale formálně privilegované, o něco starší bílé právničky Šárky Homfray, toho času delší dobu vdané a se dvěma dětmi.

Zastavme se ještě před rozebráním obsahu u samotného titulu. Na přebalu této křiklavě zelené publikace nelze přehlédnout spojovník oddělující slabiku „na“ od „štvané“. V rozhovoru pro Radio Wave autorka vysvětlila, že má přívlastek „naštvané“ dvojí význam.

V plném znění označuje frustraci, kterou takzvané něžné pokolení dennodenně zažívá. Po vypuštění předpony navíc poukazuje na obdobně všední pocit unavené rybičky v akváriu, stíhané neodbytným samečkem. Takový pocit, který nám navozují nároky společnosti na studium a kariérní úspěchy, zároveň naplněný partnerský a rodinný život a v neposlední řadě oko potěšující a neustále mladistvý vzhled. Málo toho není.

Šárka Homfray teprve v závěru podotýká, že doménou jejího zkoumání je téma práce a k němu přidružené fenomény. Kdyby chtěla tematiku problematické ženské emancipace pojmout šířeji, například se věnovat genderově podmíněnému sexuálnímu násilí, tři sta stran by jí rozhodně nestačilo.

Sbírka esejů se nedotýká jen postavení žen na trhu práce. Ve svobodně koncipovaných, akademickými zvyklostmi psaní neomezovaných textech hovoří o tom, co dnešní ženy trápí a rozezlívá.

Není to jen o druhé směně, kterou žena po příchodu z pracoviště mnohdy zcela sama vykonává, ale také o emoční zátěži způsobené tím, že na domácí povinnosti musí většinou jako jediná pamatovat.

Zásadními a novými poznatky Homfray neoplývá, to ani není jejím záměrem. Spíše místy odlehčeně, jinde tíživěji shrnuje, čím si my ženy a dívky procházíme, kterak se k tomu staví politické autority a jaká je situace v jiných státech. Teze doprovází popsáním vlastních zkušeností a také výroky ze svého okolí a citáty slavných, které jí utkvěly v paměti.

Od stereotypní výchovy holčiček k poslušnosti přechází k sexismu na školách, diskriminaci při vstupu do zaměstnání, očekáváním nalezení „dobré partie“ i nástrahám mateřství a nakonec k přehlížení, jemuž často čelí ženy po padesátce, kdy už mají vše výše uvedené odškrtnuto. Kdo by si nevzpomněl na dávný rádoby šprým, že se žena v tomto věku nemá schovávat, protože by ji nikdo nehledal. Vtipné, že?

Kniha podepřená hromadou nevyvratitelných faktů má svou důležitost a věrné publikum, jak po vydání dokládaly četné instagramové fotky jejích nadšených majitelek.

Obávám se ale, že k cílové skupině, na niž Homfray možná mířila, se dostat nemůže. Totiž k nejvíce znevýhodňovaným ženám, a především k mužům. Může za to aura, která feministicky laděná díla obestírá, a výběrový charakter nakladatelství wo-men, které ji loni na podzim vydalo.

Šárka Homfray: Proč jsme tak naštvané?, wo-men, Praha 2022, 346 str.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Proč jsme tak naštvané? - Šárka Homfray, Michaela Čejková Karásek