Oscarový režisér Bille August: Adaptované knize je třeba být nevěrný

Proč jste se rozhodl zfilmovat román Stefana Zweiga?

Z mého pohledu jde o spletitou love story. Pokládá otázku, jestli soucit a lítost vůči druhému člověku může vést k lásce, nebo obráceně, zda láska vede k soucitu. Jde o téma platné i pro dnešní dobu.

Po dokončení filmu jsme uspořádali zkušební promítání pro mladé diváky a bylo zajímavé sledovat, jak reagovali. Snímek vypráví o muži, který zjišťuje, že nedokáže navázat vztah s vyvrhelem. Paralelně se teď vyděděnci společnosti mohou snadno stát ti, kteří záměrně nepoužívají sociální sítě.

Jde o jediný přesah do současnosti, který jste při čtení této prózy objevil?

Ano, právě kvůli tomuto relevantnímu prvku jsem se pustil do natáčení. Zároveň jde o úžasný příběh o mladíkovi Antonovi z chudých poměrů, který se snaží udělat kariéru v armádě, jež spočívá v získávání vojenských vyznamenání. Zničehonic se seznámí s handicapovanou dívkou Edith, s níž se mu milostný vztah zdá nemožný. Současně s ní ale soucítí, perou se v něm rozporuplné emoce.

Protagonista filmu není zlý člověk. Jeho největší potíží je naopak empatie a dobrosrdečnost.

A stejně tak i některých dalších osob z okruhu Edith, která si přitom nepřeje nic jiného, než aby ji všichni přestali litovat a přijali ji takovou, jaká je.

Anglický titul knihy ostatně zní Dávej si pozor na lítost. Jak moc nebezpečná může být?

Může vás zmást v pocitech, které nedokážete pochopit. Jsem si jist, že Anton by se do Edith býval zamiloval, ale nedovolují mu to společenské předsudky vůči jejímu zdravotnímu stavu.

Film pojednává o nenaplněných tužbách, o životě, jenž jim nepřísluší. Hlavní dvojice si ve finální snové scéně představuje šťastnější osud…

Důležité pro mě bylo, aby měl film otevřený konec. Nechtěl jsem ho uzavřít happy endem, nepůsobilo by to věrohodně. Šlo mi i o to, aby nevyzněl moc depresivně.

Proto jsem oproti románu pozměnil závěr, pojal jsem ho poetičtěji. Kniha končí sebevraždou Edith, která skočí ze střechy domovského zámku, kvůli čemuž Anton cítí velkou vinu.

Emocionálně i fyzicky vypjatou roli má v Polibku právě představitelka Edith. Jak se s ní herečka Clara Rosagerová vypořádala?

Hodně jsme spolu o její postavě diskutovali. Také jsme se potkávali s handicapovanými dívkami, aby nám předaly svou tělesnou zkušenost. Ačkoli jsme se pochopitelně důsledně věnovali fyzické stránce úlohy, bylo pro mě zásadní i to, aby Clara poznala, jak se takoví lidé cítí uvnitř, vůči zdravým jedincům. Oni totiž nesnášejí, když je někdo lituje. Pouze si přejí, aby se na ně braly ohledy.

Mnoho vašich filmů vychází z literární předlohy, podle vašich slov je tomu tak ale jen náhodou. Jak to?

Stefan Zweig je mistr pera. Vždycky řeším otázku, jak prózu uchopit, abych ji uctil. Když převádíte knihu do scénáře, musíte si dovolit být jí nevěrný za účelem toho, abyste byl věrný filmu.

Pokud jste vůči předloze příliš zdvořilý, nedopadne to dobře, v podstatě tím dosáhnete vyobrazené literatury. Jako režisér a scenárista proto musíte učinit drastická rozhodnutí a ujasnit si, co vlastně chcete snímkem říct.

Ale zpět k vaší otázce. Nezáleží mi na tom, jestli pracuju s předlohou, nebo původním scénářem. Vždycky mi jde o příběh, o mezilidské vztahy. Je jednoduché poslat postavu z bodu A do bodu B a po této cestě jí vymyslet pár překážek. Náročné je děj využít ke sdělení poselství.

Narazil jste na knihy, které vás silně upoutaly, ale ukázaly se být nefilmovatelné?

Takových je spousta. Hodně čtu, ale kdybych měl přečtené knihy zfilmovat, po devadesáti devíti procentech z nich určitě nesáhnu.

Někteří diváci mají a priori problém s adaptacemi, já ne. Některé patří mezi mé oblíbené filmy, na něž se rád kdykoli podívám, ať už jsou to Kmotr, Vykoupení z věznice Shawshank nebo třeba Přelet nad kukaččím hnízdem.

K filmařské dráze vás prý postrčily počiny Miloše Formana a Jiřího Menzela z osmdesátých let. Jaký otisk ve vás zanechaly?

Jejich filmy jsou výtečné. Fascinuje mě, jak se těmto režisérům podařilo dotknout se lidskosti. Oba dokázali popsat člověka v celé jeho složitosti a naše úsilí být perfektní. Jenže nejsme, přirozeně chybujeme, protože svět sám o sobě je nedokonalý.

Formanovy i Menzelovy snímky mě zkrátka ohromily. Díky nim jsem si uvědomil, že bych do této sféry taky měl vstoupit, cítil jsem, že do ní patřím. Takhle to u mě všechno začalo.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Netrpělivost srdce - Stefan Zweig

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina