Hlavní obsah

Michal Němec z Jablkoně: Dodnes netuším, kde se v nás chuť experimentovat vzala

Dvěma koncerty oslaví kapela Jablkoň pětačtyřicet let na scéně. Již 30. listopadu ji v Městské knihovně v Praze doprovodí Jaroslav Svěcený, Radůza a Michal Nejtek. Ten se 9. prosince zúčastní i vystoupení v brněnském Mahenově divadle, kde Jablkoň podpoří ještě Lenka Dusilová, Petr Váša a skupina Krajina Ró. U příležitosti výročí vydala skupina písničku Linka důvěry a její spoluzakladatel, zpěvák a kytarista Michal Němec odpověděl na pár otázek.

Foto: Ota Nepilý

Skupina Jablkoň je na scéně už od roku 1977. Michal Němec, její spoluzakladatel, první zleva.

Článek

Někteří říkají ta Jablkoň, jiní ten Jablkoň. Jak je to správně?

Vždycky jsem vnímal, že Jablkoň je ženského rodu, jenže náš původní kytarista Ingo Bellmann o kapele hovořil v rodu mužském. No a třetí zakládající člen Ivan Podobský schválně používal rod střední. Tím jsme mezi lidi vnesli zmatek a oni se začali ptát, jak to vlastně je.

Pravda je taková, že používáme jak ženský, tak mužský rod, podle toho, jak to zrovna cítíme. V dnešním světě je to koneckonců moderní.

S jakou ambicí kapela v roce 1977 vznikla?

Chtěli jsme vytvářet pěknou hudbu, protože jsme cítili, že někde v nás je. Zpočátku jsme dělali klasické písničky, což pro nás bylo přirozené. Například já jsem odchovaný trampskými písněmi, které poslouchali moji rodiče.

Jak ale běžel čas, měli jsme čím dál větší pocit, že muziku, kterou tvoříme, dělá i spousta jiných. Na tehdejší československé scéně byla řada skvělých písničkářů, kteří to opravdu uměli. Ingo Bellmann měl díky svému hudebnímu vzdělání vztah k latině a jazzu, a právě on nás nejvíce táhl od klasických písní.

Začaly vznikat různorodé skladbičky a vcelku brzy se naše tvorba překlopila do řady hudebních experimentů, nakonec až ke spolupráci se symfonickými orchestry. Hráli jsme asi s pěti. Dodnes sice netuším, kde se v nás ta chuť experimentovat vzala, ale zkrátka přišla.

Který projekt z těch, jež jste přivedli k životu, byl nejtěžší?

Nejtěžší je pro mě Půljablkoň, kterou máme se zpěvačkou Marií Puttnerovou. Ona zpívá a já hraju na kytaru, takže hudební složku obstarávám jen hrou na jeden nástroj. Ve srovnání s hraním se symfonickým orchestrem je to mnohem náročnější.

Musel jste se v minulosti kvůli žánrové rozpínavosti své kapely hudebně dovzdělat?

Začal jsem s tím později, až když mi bylo třiatřicet let. Hudební publicista Jirka Černý, se kterým jsme chodili běhat do pražské Stromovky, mi doporučil lidovou konzervatoř s tím, že v ní učí ti nejlepší učitelé, kteří tam jsou za to, že mají u režimu zaracha. A měl pravdu. Například mým třídním byl Věroslav Neumann, který šel hned po revoluci dělat ředitele Pražské konzervatoře.

Přijímačky jsem neudělal, jenže pak někdo odpadl, a tak mi za měsíc z konzervatoře zavolali, že mě přijali. Byl jsem pak dokonce jedničkář. Strašně mě to bavilo, protože jsem tam v muzice objevoval jiné světy. Studoval jsem skladbu a dirigování, skladbu mě učil slavný Harry Macourek.

Mimochodem, Věroslav Neumann se mě vždycky ptal, co od nich jako od lidové konzervatoře chci, že mě prý spíš zkazí. V té době jsme už s Jablkoní měli něco za sebou, v hudebních kruzích se vědělo, že nemáme dané hranice. Já mu odpověděl, že mě nezkazí, protože už jsem na to moc starý.

Dnes můžu říct, že je dobré znát teorii. Přesto si ale myslím, že muziku skládám instinktivně a že bych to dělal i bez znalosti té teorie.

Od písniček se Jablkoň dostala k dalším stylům. Co ve vás aktivovalo ty různé muzikantské chutě?

Všichni členové původní Jablkoně byli hudebně všežraví. Já osobně poslouchám všelijakou hudbu a kolikrát ani nevím, jaký styl to je. Před asi třemi lety jsem si například pustil takovou hezkou muziku a při jejím poslechu se divil, co všechno se dá v popu zahrát. Pak jsem zjistil, že je to slavná americká zpěvačka Billie Eilish, která ve světě svými koncerty vyprodává stadiony.

Postupně jsme se více zaměřili na hudební experimenty. Mnozí nám říkali, že to děláme proto, abychom se prosadili v zahraničí. Před revolucí to byl ale nesmyslný argument, protože kapely nikam jen tak nemohly. A když pak přišla revoluce, brali jsme to tak, jak to přicházelo.

Zakazovali vám před revolucí zdejší cenzoři hrát?

Byli jsme víceméně instrumentální kapela, hlas jsme používali spíš jako zvuk, textů jsme v písních moc neměli. Zakazování nám proto tolik nehrozilo, i když jsme to také zažili.

Že nemáme moc textu, se pak hodilo v zahraničí, protože tam by češtině nikdo nerozuměl. Leda krajánci, ale pro ty jsme nikdy moc nehráli, respektive jsme je asi nezajímali. Anglicky zpívajících kapel zase byla a je strašná spousta, ale my jsme byli z velké části instrumentální, což byla velká výhoda.

Nakonec jste do zahraničí opravdu vyrazili…

Ano. Po revoluci se nám otevřel svět a my do něj vtrhli. Jakmile padla železná opona, začal jsem naše alba rozesílat po světě. Vyplatilo se to, dostali jsme několik pozvání. Výhodou bylo i to, že jsme byli z Havlovy země a ve světě byli zvědaví, jak naše kultura vypadá.

Měli jsme ale docela dobré jméno, naše hudba byla pro zahraniční diváky zajímavá, a my byli spokojeni. Hráli jsme na krásných místech, ve velkých klubech a byly na nás i dobré ohlasy. V Amsterdamu a v Brémách jsme dokonce měli fankluby.

Postupem času se ale měnily podmínky, manažeři, pořadatelé, přicházela na nás ponorková nemoc, a tak jsme se vrátili domů a začali zase dělat písničky. Vlastně jsme se postupně vraceli na úplný začátek, i když se ty experimenty naší novější tvorbou pořád prolínají.

Podařilo se někomu vaši hudbu výstižně pojmenovat?

Nejvíce se ujala charakteristika hudebního publicisty Jirky Černého, který napsal, že je to setkání Georga Friedricha Händela s pračlověkem nebo něco mezi Bachem a divošskou hudbou. V Dánsku napsali, že Jablkoň byla fenomenální, všem vzala dech a že je bláznivá obdivuhodným způsobem. V Německu zase, že publikum bylo očarováno, když po něm Jablkoň házela překvapujícími mystickými tóny jako nafukovacími balonky. A nizozemský Het Mieuwsblat konstatoval, že jsme anarchie v loutkovém divadle.

Napsalo se toho o nás dost a moc nás to těšilo. Naše hudba se líbila především proto, že, troufám si tvrdit, nikde podobná kapela nebyla. Přesnou charakteristiku ale nikdo nevymyslel.

Skládáte pořád nové písničky?

V posledních měsících jsem se hodně věnoval své další kapele Krajina Ró. Navíc byl covid a nehrálo se. Jsem dost pomalý, takže je pro mě těžko představitelné, že budu chystat písně pro obě kapely. Na to nemám a ani to neumím.

Momentálně tedy dokončujeme druhou desku Krajiny Ró a potom se vrhneme na nové album Jablkoně. Bude nejspíš písničkové, i když si na něm možná nějaký experiment střihneme.

Nedávno jste vydali videoklip k písni Linka důvěry. Je to starší skladba v nové verzi. Proč vznikla?

Předělali jsme ji u příležitosti našeho pětačtyřicátého výročí. Je z našeho prvního období, folkového, je to vzpomínka na naše začátky. Nahráli jsme ji ale jinak, je to taková nostalgie.

Reklama

Související témata:
Michal Němec
Jablkoň

Výběr článků

Načítám