Článek
Film Nico, 1988 nepojednává o období, kdy slavná blondýna hrála a zpívala s Velvet Underground, ale, jak název odkazuje, o konci osmdesátek, konkrétně mezi lety 1986 - 1988 (kdy mimo jiné během koncertní šňůry navštívila i Prahu).
Christu, jak zní zpěvaččino pravé jméno, vykresluje už jako sólovou umělkyni. A také jako ženu a matku. „Je to o tom, co je za tou ikonou,“ řekla Dyrholm karlovarskému publiku, když snímek v tamním divadle spolu s producenty uváděla.
Trine Dyrholm jako Nico na prahu padesátky
Ve filmu je z Nico životem ošlehaná skoro padesátnice s drogovou minulostí i přítomností. Na otázku: „Jsem ošklivá?“ již před koncertem položí svému manažerovi, on odpoví: „Jo“. „Dobře“, říká ona, „protože když jsem byla krásná, nebyla jsem šťastná“.
Záběry z minulosti, tedy z doby, kdy „byla krásná“, se prolínají celým filmem, zkazky na 60. léta jsou jím prodchnuté i díky dotazům novinářů a vůbec fanoušků, kteří se, ke zpěvaččině nelibosti, k Velvet Underground stále vracejí a chtějí poslouchat historky a vzpomínky. Ona by raději hovořila o tom, co je teď, o vlastní hudbě, protože „můj život začal až po rozchodu s Velvet Underground“.
Jako filmová Nico se synem Arim (Sandor Funtek)
Nico ve filmu pochopitelně zpívá. Podstatnou částí přípravy proto bylo hledat a najít „ten“ správný hluboký a temný hlas.
„Nechtěli jsme ji imitovat, pokusili jsme se najít naši vlastní verzi hlasu. Zkoušeli jsme spoustu věcí, experimentovala jsem, přidávala, ubírala, až to bylo ono,“ popsala proces hledání Dyrholm. A producenti se shodli: Byla báječná.
Tvůrci se nesnažili udělat dokument. Scénář sice vychází ze skutečných událostí a je vystavěn na rozhovoru režisérky se synem Nico Arim - ve filmu nejdříve chlapcem, o něhož se matka nedokázala postarat, a posléze mladým mužem se sebevražednými sklony -, ale pořád jde o fikci. „Nesnažili jsme se o věrný obraz, chtěli jsme vytvořit naši verzi příběhu,“ dodala Dyrholm s tím, že šlo o jakousi „Nico po Nico“.