Lenka Kabrhelová: V Česku jsme přehnaně sebekritičtí

Jsem. Snažím se mít program precizně naplánovaný, ale každý den se objeví moment, kdy nestíhám.

Není to samozřejmě ideální z hlediska zdraví a soukromého života, ale za ta léta jsem si zvykla. Až ve chvílích, kdy vysadím, najednou vidím, pod jak šíleným tlakem permanentně funguju.

Rodina, přátelé a pospolitost. Jsem původně z Jizerských hor, ze Smržovky, takže v zimě jedu na lyže, v létě na kolo, obecně ráda chodím po horách. Příroda mě dobíjí. Občas si zahraju na klávesy v kapele svých kamarádů. Hudbu mám moc ráda, vždycky mě zavede do jiného světa.

Nejvíc mi teď pomáhá můj tým, se kterým připravujeme podcast 5:59. V Seznam Zprávách máme možnost rozkládat síly, už neleží absolutně všechno jenom na mně. O spoustu věcí se dělím se svými výbornými kolegy. To je velká výhoda oproti předchozí zkušenosti v Českém rozhlase, kdy představa, že v sedm večer odejdu domů, byla iluzorní.

Do rozhlasu mě na brigádu přivedl spolužák Honza Rozkošný, který je teď jedním ze spolumajitelů DVTV. K žurnalistice jsem si našla cestu sama, ale váhala jsem. Nebyla jsem přesvědčená, že humanitní větev je to, co mám dělat. Byla jsem rozpolcená, jestli by nebyla přírodověda lepší. Chvíli jsem se chtěla stát veterinářkou.

Spíš si vybavuji jeden zážitek, když mě poslali na Fórum 2000. Byl tam 14. dalajlama, Jeho Svatost Tändzin Gjamccho a já jsem se ho s mikrofonem měla na něco zeptat. Přišlo mi banální se ho třeba ptát, jak se mu líbí v Praze, měl by to být přece rozhovor o Tibetu a lidských právech. Přesně ve chvíli, kdy dalajláma procházel kolem mě, byla ta správná chvíle nastrčit mu mikrofon. Reportérka České televize se na něco bryskně zeptala a já jsem tam stála... Nedokázala jsem zformulovat tu jednu zásadní otázku. Dalajláma ke mně přišel a pohladil mě po tváři.

Zvykla jsem si, ale není to aktivita, které bych se věnovala, když nemusím.

Odvyprávět jedno téma komplexně. Z Českého rozhlasu jsme do Seznam Zpráv odcházeli s tím, že budeme moci přemýšlet jinak nad způsobem vyprávění, kterému se moderně říká storytelling, že budeme poukazovat na kontext nebo okolnosti, které by v běžném rozhovoru nebo článku zůstaly přehlédnuty.

Ve Spojených státech, kde jsem byla zpravodajkou, jsem mohla strávit rok na novinářském fellowshipu na Harvardově univerzitě. V tom programu nás bylo čtyřiadvacet a celou dobu jsme s kolegy hodně diskutovali o tom, jak inovovat sami sebe. Bylo nám všem mezi třiceti a čtyřiceti, měli jsme kariérně něco za sebou, půlka z nás byla tak trochu na hranici vyhoření. Tehdy jsem si říkala, že by bylo fajn dělat podcast, ve kterém bych se i já něco dozvěděla.

Ten formát byl sice nový, ale je založený na rozhovoru, jehož postupy dobře známe. Nové bylo propojení v celek a jiný pohled na téma. Je fajn vidět, že lidé o tento typ podání informací stojí. Když jsem v dubnu 2019 začínala s Vinohradskou 12, skoro nikdo podcasty neposlouchal, po třech letech je situace úplně jiná. Tradiční média si otevírají své audioprojekty, to je obrovská proměna.

Na prvním místě rozhodně technologická změna. Máme chytré mobily, aplikace, posloucháme, kdy chceme a co chceme. A pak tu byla pandemie, která přivedla lidi k audiu. Najednou měli víc a jiné zvyky. V podcastu posluchači zažívají určitou intimitu, mají pocit, že ten člověk na druhé straně promlouvá k nim, že s ním osobně sedí přímo ve studiu.

To je fenomén doby. Zažila jsem to ve Spojených státech v roce 2016 v souvislosti s prezidentskou kampaní, kdy přicházela jedna zpráva za druhou a všechny byly strašně důležité. Nešlo se jim vyhnout. Novináři i celé redakce řešili, jak to celé pokrýt, jak vysvětlit lidem, co je důležitější. Prostě jedna bomba za druhou.

Absurdně ty nejkrizovější nutně nemusely být spojené s reportováním. Jeden takový přišel v Rusku, když jsem si musela prodloužit povolení k dočasnému dovozu osobních věcí. Bez toho bych tam nemohla pracovat. Obnášelo to tedy návštěvu celnice, jejíž umístění se ale každý rok měnilo, protože na celnicích docházelo k velkým korupcím, tak se různě přeskupovaly a rozptylovaly. Musela jsem za den ujet 140 km po celé Moskvě, trvalo mi to osm hodin. A skončilo to tím, že jsem z jedné celnice odmítla odejít, dokud to razítko nedostanu. Nakonec se nade mnou ustrnuli. Byla to velmi užitečná zkušenost.

To ne, ale občas se tam byrokracie taky ozvala. Frustrující byly momenty, když jsem potřebovala urgentně něco zařídit v bance, ale musela jsem to udělat online, nikam jsem se nedoklikala, tak jsem volala telefonního operátora. Visela jsem na drátě třeba tři čtvrtě hodiny.

Opravdovým šokem je systém zdravotní péče. V Evropě jsme zvyklí na veřejné pojištění, které si všichni platíme. Tou dobou sice už v Americe fungovala takzvaná Obamacare, ale i tak to byl náraz.

Uvědomila jsem si, pod jak neskutečným tlakem tam lidé žijí. Naopak úplně jinde je v Americe diskuse o mentálním zdraví.

Hodně se o tom diskutuje na pracovištích, ve školách a vůbec obecně ve společnosti. Jsou v tom oproti tomu, co zažíváme u nás, hodně napřed. Přístup, který akcentuje schopnost fungovat spíš konsenzuálně než na základě konfliktu, mi přijde inspirativní.

Ano, i když je společenské nastavení v určitých věcech vepředu, tak naopak některá témata nabírají zpětný chod. Nejvyšší soud rozhodl, že na federální úrovni nebudou mít ženy dovoleny potraty, ale budou o tom rozhodovat jednotlivé státy. Už teď vidíme, že podle některých amerických států nemají ženy právo rozhodovat o svém vlastním těle.

Dovolím si parafrázovat slova profesora Igora Lukeše, který v našem podcastu 5:59 řekl, že toto už Spojené státy z minulosti znají, kdy progresivní procesy, posouvající společnost k větším právům a liberálnějšímu nastavení, narazí na moment, kdy tomu tempu společnost nestačí, a přijde zpětný chod. Možná je to krátkodobá perioda s vyhrocenou diskusí, možná je to trend.

Právě po té otevřenosti a toleranci, kdy jsem mohla stále potkávat lidi z jiných kultur. A taky po přístupu Američanů neustále nesoudit. V Česku jsme přehnaně sebekritičtí a málo sebevědomí. Neustále se hodnotíme negativně a málokdo je schopný z té řady vystoupit.