Článek
Napsaná jakoby jedním dechem, v dlouhých hrabalovských větách s jazzovým podtónem, něžná, krutá, smutná na pozadí vynucené veselosti let padesátých. V setkání pražského intelektuála s maďarsko-slovenskou dívkou Emöke na týdenní rekreaci sáhl Škvorecký k prapodstatě citů, dušených vírou, okoralostí, zbabělostí i cynismem.
Horanský ctí osobní tón novely, když svěřuje Martinu Fingerovi vyprávění příběhu, který by mohl být banální, kdyby v něm autor nenašel to, co ho povyšuje na legendu. A tím je právě Emöke povznesená nad zlo světa svou čistotou, vírou a krásou.
Měkká slovenština, něžný i divoký zpěv a ženská provokace
Emöke Magdaleny Borové (alternuje Andrea Elsnerová) vstoupila na scénu přímo z knihy: křehká i silná, s černými vlasy stékajícími po šíji, laníma očima, dětskými i smyslnými ústy a rukama, jež jsou – když z nich zpomaleně muž stahuje rudé rukavice – pažemi antických Venuší. Měkká slovenština, něžný i divoký zpěv a ženská provokace.
Finger se s chutí proměňuje z přezíravého intelektuála do oplzle říjícího učitele a žvanivě bodrého kulturního referenta, s nímž vstupuje na scénu primitivní nadšení let, v nichž vše bylo povinně jasné. Touto cestou vnikl do Legendy Emöke i smích, zčásti osvobozující, na druhé straně však i zjednodušující a zahlušující Škvoreckého teskně bluesový tón.
Citlivá hudební spolupráce Emila Viklického
Horanský vypráví Emöke především o lásce a nemožnosti porozumění. U Škvoreckého se ale světy Emöke a vypravěče v jasnozřivém nahlédnutí protnou, ale muž z toho Emöčina zavazujícího světa pragmaticky vycouvá. Je otázka, co je pro vyústění legendy tragičtější a hlubší.
V každém případě je ale pokus přenést Legendu Emöke na scénu Violy mimořádný a neměl by ujít pozornosti. Velký podíl na zdaru má i citlivá hudební spolupráce Emila Viklického.
Josef Škvorecký: Legenda Emöke
Josef Škvorecký: Legenda EmökeScénář Miloš Hoanský a Adéla Kroupová, režie Miloš Horanský, scéna Jaroslav
Bönisch. Premiéra 15. a 18. 2. v Divadle Viola Praha