Žena na kole se rovnala prostitutce, říká autorka knihy o emancipovaných cyklistkách

Její příběh začíná v osmdesátých letech 19. století, kdy ženy zažívaly určitý druh nikoli pouze právní a duševní, ale i fyzické nesvobody. Četné vrstvy oděvů, nepohodlné spodničky a dlouhé sukně omezovaly jejich pohyb. Pro vyjížďku na kole se oblékaly vzdušněji, na což tehdejší veřejnost pohlížela skrz prsty.

„Tenkrát se šířily zkazky, že se ženám při namáhavé jízdě na kole zasekne nelichotivý výraz ve tváři nebo že jim kvůli ní narostou nohy. Také se tvrdilo, že cyklistika vede ženy ke vzpurnosti i promiskuitě, protože je sedlo údajně sexuálně stimulovalo,“ řekla Novinkám Rossová, jež svůj počin nedávno představila českému publiku.

Všechny takové fámy podle ní podtextově vyjadřovaly strach, že se ženy promění v muže. „To bylo vnímáno jako ta nejstrašlivější věc, jaká by mohla nastat. Muži chtěli podřízené ženy, křehké bytosti neschopné se samy o sebe postarat,“ upřesnila.

Autorka v publikaci představuje přesně opačné ženy. Reálné hrdinky, které jízdou na kole bojovaly za práva svých vrstevnic.

Třeba Američanku Fanny Bullock Workmanovou (1859–1925), která s manželem ujela na kole takřka 23 tisíc kilometrů napříč jihovýchodní Asií. Nebo Lotyšku Annie Cohen Kopchovsky, známou jako Annie Londonderry (1870–1947), jež to dotáhla ještě dál, když ve svých čtyřiadvaceti letech na kole objela celý svět.

Revoluce se klene až do dneška, kdy je statisticky stále mnohem méně cyklistek než cyklistů. Propast mezi součty mužů a žen na kole má i odborný název: gender cycling gap. Nejméně ženy brázdí komunikace na Středním východě, v severní Africe a jižní Asii, což souvisí nejen s jejich stigmatizací, hlavně v muslimských zemích, ale také s nedostatečnou infrastrukturou.

„Pokud se nenacházíte v prostředí, které je pro jízdu na kole opravdu bezpečné, jakým do jisté míry jsou Nizozemsko, Dánsko či Německo, cyklistika je na většině míst pořád riskantní,“ podotkla Rossová.

Během návštěvy v Praze jí neunikl stav cyklistek, potažmo cyklistů v tamních ulicích. „Přestože jsem zahlédla sdílená kola, ve srovnání s Londýnem nebo Bristolem, kde momentálně bydlím, mi připadá, že je v Praze znatelně méně cyklistů. Sama bych tam měla obavy z tramvají, na něž nejsem zvyklá,“ dodala.

Nadšenou jezdkyní se stala v době, kdy žila v desetimilionové britské metropoli a cítila potřebu utéct tamějšímu ruchu na venkov. V kopcovitém Bristolu na západě Anglie, který má okolo sedmi set tisíc obyvatel, jí však záliba přetrvala.

„Nemám řidičák, takže si život bez kola ani nedovedu představit. Své dvě malé děti všude vozím na zadních sedadlech elektrického kola, s obyčejným by byl pohyb po městě dost náročný. Hromadná doprava tam navíc není zrovna nejlepší, kolo nám tak dává svobodu. Ta je ostatně tématem mé knihy,“ uzavřela.