RECENZE: Dvě mámy, tři tátové a žádný problém

Sedmnáctiletá vypravěčka, přitažlivá, inteligentní a milá dívka, dostala do vínku snad všechno, vyjma funkční rodiny. V nízkém věku přišla o matku, načež se její otec znovu oženil.

Na macechu, jež nejen v pohádkách získává nepěkné atributy, má štěstí a časem si s ní rozumí víc než s tátou. Ten se později rozhodne přijmout nabídnutou práci v Brazílii a rozvést se.

Júko čelí dilematu, zda setrvat v Japonsku s nevlastní mámou, nebo se s biologickým rodičem vydat vstříc neznámu. Zvolí první možnost, přesto to ani pak nemá zrovna snadné.

Macecha se totiž stihne ještě dvakrát vdát, oba partnery však nakonec opustí. Hrdinčin život se definitivně ustálí až s třetím tatínkem, svérázným třicátníkem Morimijou.

Jejich vztah, který povrchním pohledem zvnějšku vypadá podezřele, skoro jako obdoba incestu, je sice poněkud výstřední, nicméně pevný a srdečný. A to natolik, že ochranitelský Morimijo později málem nesvolí k dceřině sňatku s jejím impulzivním snoubencem.

Seová umí psát poutavě, k čemuž dozajista přispívá povedený český překlad od tandemu Petra Kabelky a Elišky Kabelkové Vítové. Spisovatelčina schopnost vězí v poměrně čtivých dialozích a nápaditém vylíčení docela obyčejných situací, kterým dokáže překlenout světadíly a zároveň přiblížit specifickou východoasijskou kulturu.

Kniha tratí především na tom, že kromě otčímovy přehnané starostlivosti o vyženěné dítě neobsahuje zásadnější konflikt, který by utvořil dějový oblouk a utáhl jím téměř třísetstránkový rozsah. Příběh plyne jako ta nejpoklidnější řeka. Júko je navzdory rodinným otřesům nadmíru vyrovnaná a bezproblémová středoškolačka a její zákonní zástupci jakbysmet.

Seová spřádá nerealistický, dalo by se říct naivní svět, který zaplnila takřka bez výjimky kladnými postavami. Ty svou nesmírnou laskavostí a ohleduplností vůči protagonistce, aniž by poodkryly něco víc o sobě, zůstávají spíše jednorozměrné a neživotné.

Ačkoli se z tohoto defilé lehce vymyká figura macechy, jež je opředena záhadou a nepředvídatelností, chová se příliš zmatečně na to, aby šlo dobře porozumět jejím zvláštním motivacím. Júko je naopak od počátku hotovým člověkem. Neprochází žádným přerodem, jaký by byl v próze o dospívání odehrávající se během několika let nasnadě.

Seová se Štafetou zřejmě snaží předat vzkaz, že rodina může mít nejrůznější podoby, které neznají pokrevních pout. Navzdory vznosné myšlence předkládá literární laskominu, která je lákavá a příjemně se čte, ale v hlavě po ní zbude jen prázdno.