Článek
Sehrála skutečná titulní vesnice v západních Čechách, která se v knize proměnila ve fiktivní městečko, nějakou zásadnější roli?
Ne. Z Holýšova přímo nepocházím, dva roky po válce se tam ale narodila moje máma, konkrétně v místě, kde kdysi stával italský zajatecký tábor. Nebyl to však jediný koncentrák v Holýšově. Nacházel se tam i ženský tábor, z něhož posílali vězenkyně na práci do muniční továrny.
Pro účely románu mi posloužily především dobové reálie. Řada tamějších budov zůstala dodnes podivuhodně zachovalá, včetně maskovací barvy, kterou Němci nechali natřít budovu muničky, aby byla ze vzduchu neviditelná, a uchránili ji tak před nálety.
Holýšov je vůbec zajímavá obec. Kousek od centra se rozkládá Siedlung, sídliště vybudované pro zaměstnance fabriky. Domy jsou postavené v Heimatstilu typickém pro nacionálně-socialistickou architekturu třicátých a čtyřicátých let, mezi jejíž rysy patří hrázdění, kamenové obložení nebo sedlové střechy. Ještě dnes z nich čiší Heimweh, německá nostalgie.
Odkud se tedy vzalo pojmenování Úlice?
Zvolila jsem ho podle včelích úlů. Až později jsem se dozvěděla, že na Plzeňsku existuje obec se stejným názvem.
Máte ke včelaření, které se vine napříč románem, osobní vztah?
Nemám. Dokonce jsem alergická na med.
Promítáte do tvorby osudy vašich předků, očitých svědků válečných událostí?
Jen drobné odlesky. U nás doma se o nich nemluvilo, což je typické pro spoustu rodin, jejichž předci si prošli něčím tak šíleným, jako je válka.
Babička byla jediná ochotná sem tam utrousit poznámku o minulosti. Pocházela z vesnice Puclice, odkud během heydrichiády odvlekli zhruba tři desítky mužů. Skoro nikdo se nevrátil. Můj prastrýc, babiččin bratr, zemřel v Osvětimi.
Spoustu věcí si tak musím domýšlet a dávat do souvislostí až teď. Když o tom babička mluvila a mně bylo osm deset let, neměla jsem potřebu pídit se po detailech. Přitom například vyprávění o hloubkařích, kteří útočili na vlaky, jimiž babička jezdila, patřilo k běžné části konverzace, stejně jako ostych vzbuzující fakt, že prarodiče se nebrali z lásky, ale proto, aby nemuseli jít pracovat do Reichu.
Jakuba Katalpa
Spisovatelka žije a tvoří v západních Čechách.
- Autorka narozená v roce 1979 debutovala roku 2006 novelou Je hlína k snědku?, která byla nominována na Magnesii Literu.
- Česko-německým vztahům v historii se věnuje i v prózách Němci nebo Zuzanin dech. Naopak o současnosti pojednává její kniha Doupě.
- Román Hořké moře autorce v roce 2009 vynesl nominaci na Cenu Jiřího Ortena.
Nakolik je pro vás při psaní důležitá historická přesnost?
Musíte rozlišit historické události, časovou osu, dobové reálie a příběh samotný. S ním si hraju, se zbytkem věcí ne. Myslím, že jsem si ještě netroufla posunout nějakou historickou událost, třeba atentát na Hitlera, dokonce ani o den, i když by mi to z hlediska plynulosti vyprávění vyhovovalo. Tyhle věci prostě musí sedět.
Hrůzy nacistického režimu představují stále živé téma pro množství literátů i filmařů. Jak jste mezi nimi dokázala najít autorský hlas?
Autorský hlas nehledáte. Buď ho máte, nebo ne.
Ve svých dílech ráda měníte vypravěčské perspektivy. V Úlicích dáváte prostor třem ženským postavám. Jak obtížné je vybalancovat jejich pohledy a přecházet mezi nimi?
Udržet plynulost textu bylo v tomhle případě o něco náročnější. Ve chvíli, kdy máte několik hlavních postav, se text mění v mozaiku. A vy chcete, aby ta mozaika byla slušně poskládaná a aby do sebe její kousky dokonale zapadly.
V momentě, kdy si jednu z postav víc oblíbíte nebo vám její život připadá zajímavější, si zaděláváte na problém. Automaticky jí totiž dáváte přednost a žijete s ní o něco víc než s ostatními.
Psala jste Úlice plnicím perem a hotový text korigovala pastelkami, jako tomu bylo u vašich předchozích děl?
Úlice jsou první román, který šel rovnou do počítače. Začala jsem ho psát tradičně, plnicím perem do sešitu, jenže pak se mi osobní život rozběhl jiným směrem. Po pětadvaceti letech jsem se rozešla s manželem a najednou mi počítačová klávesnice byla bližší než předtím. Když máte na někoho vztek, je docela uspokojivé mlátit do kláves a slyšet, jak cvakají.
Nevím, jestli se k plnicímu peru ještě vrátím, a to jsem si před lety koupila ocelového parkera. Chtěla jsem totiž, aby hodně vydržel a nerozskřípal se. Teď vlastně ani netuším, kde skončil. Nejspíš někde v šuplíku pláče inkoust.
Kdy a kde se vám obvykle nejlépe píše?
Mám různé pracovní pomůcky: špunty do uší, konev čaje a vypnutý telefon. A taky zamknuté dveře, protože naše kočky umějí skočit na kliku a otevřít si. Tuhle schopnost se od sebe vzájemně učí a já nechci, aby se mi, zatímco jsem zavřená v pracovně, procházely po bytě a páchaly nepravosti. Vím, čeho jsou schopné. Je to malá, zákeřná a mstivá legie.
Věnujete se historické i současné próze. Když teď přišla na řadu první možnost, plánujete se v příštím počinu opět vrátit do přítomnosti?
Těžko říct. Čím dál víc si uvědomuji, jak moc mě ovlivnila nejrůznější rodinná tajemství a skryté proudy, které jsou spojené právě s válkou a životem v pohraničí. Uvidíme.
