Hlavní obsah

Glosa: Václav Daněk aspoň takhle

„Sotvakdo jiný z ruských básníků, nikoliv jen těch ze Solženicynovy generace, vylíčil vítězného vojína jako normálního člověka s hříšnou duší, jehož neodpustitelnou hanbou je znásilňovaní žen. (…) Z legendárního hrdiny se stává kořistník, posléze v osobě autora i kajícník v podtextu závěrečného poslání i pacifista,“ napsal Václav Daněk ve své poznámce překladatele k nedávno vydaným Pruským nocím, poemě Alexandra Solženicyna.

Foto: archiv autora

Josef Chuchma

Článek

Pruské noci jsou asi posledním knižním překladem citovaného Václava Daňka. Zemřel 25. října ve věku šestadevadesáti let, tento týden měl pohřeb. Média to prakticky nezaznamenala – vyjma Českého rozhlasu, jenž na světlo vytáhl vzpomínky tohoto překladatele, básníka a redaktora, které namluvil pro pořad Osudy v roce 2011.

Daněk (v rozhlase, tento po celou dobu nestraník, pracoval v letech 1954–1994) by si zasloužil daleko víc než následujících pár řádek, ale snad jsou lepší než ticho.

Když pro tuto chvíli pominu jeho vlastní básnickou tvorbu, vyznačující se kromě jiného virtuózním zvládáním poetických forem, nelze než ocenit Daňkovou setrvalou snahu převádět do češtiny to nejlepší z moderní ruské poezie.

Namátkou: verše Osipa Mandelštama, Sergeje Jesenina, Daniila Charmse, Belly Achmadulinové či Andreje Vozněsenského. A jeho manželka Ludmila Dušková (1932–2010) tutéž službu vykonávala u ruské prózy.

Václava Daňka pojilo přátelství s Janem Zábranou či s Josefem Hiršalem, jemuž, když nesměl publikovat, zadával pro Rozhlas překlady, které pak svými jmény kryli jiní lidé. V roce 1976 Daněk z Moskvy propašoval první díl pamětí Naděždy Mandelštamové, jež se tu pak šířily samizdatem. Působil v takzvané šedé zóně, ale bez přestání usiloval o to, aby tu život nebyl šedivý.

Související témata:
Václav Daněk (překladatel)

Výběr článků

Načítám